Královna hercegovských řek Neretva se rodí bez aristokratické okázalosti a na povrch probublává z prachobyčejné studánky pod průsmykem Čemerno u pomezí pohoří Zelengora a Lebršnik. Žádné dechberoucí vývěry zde nečekejme. Ani se přesně neví, který z pramenů je ten pravý. Přístupové stezky k nim znají především lokální znalci a namísto turistů tam spíše potkáme vlky či medvědy.
Na svém horním toku se Neretva ubírá řídce osídlenou krajinou pokrytou hustými lesy, chvílemi se zanoří do soutěsky a nanejvýš mine pár samot. Před 15 lety ale tento neposkvrněný ráj rozorala těžká technika a mladou řeku přepažila kontroverzní hydroelektrárna Ulog. Neretva tu má za sebou teprve prolog ze své 225 km dlouhé cesty do bažinaté delty, kde se na počátku středověku uprostřed močálů zamořených malárií usadili obávaní neretvanští piráti, co ještě v 10. stol. uctívali stará pohanská božstva. V antice se Neretva nazývala Narenta, Naron i Neros. Často se též objevují hypotézy, že pojmenování Neretvy se odvozuje od dávného ilyrského či snad dokonce keltského výrazu Nera Etwa, který znamená Boží voda, případně Božská řeka či přeneseně Boží dar. Ačkoli patří Neretva ke krasovým řekám, nikdy se nezanoří do podzemí, avšak rozpuštěný uhličitan vápenatý jí chvílemi vyčaroval barvu čistého tyrkysu.
Supertajný bunkr
Nebeskou krásu Neretvy otevírá městečko Glavatićevo. Za ním se Neretva zařízne do dlouhé jizvy rozeklaného kaňonu, z jehož kolmých stěn padají přímo do řeky tenké vodopády. Na severu vystupují nad řekou holé hřebeny Visočice i Bjelašnice, zatímco jižní obzor stíní dvoutisícové špičaté štíty pohoří Prenj, v jehož předhůří se poblíž kaňonu Neretvy leskne ledovcové pleso Boračko jezero. Běžní smrtelníci se do nejexponovanějších partií dostanou pouze na raftu. A kolem raftingu se točí hlavní byznys zdejších turistických agentur.
V období Jugoslávie si tento členitý kraj vytipovali vojenští stratégové a nad řekou vystavěli v nitru hory Zlatar supertajné „město“ s více než stovkou místností o celkové ploše 6400 m2, které mělo sloužit jako kryt a velitelské stanoviště v případě atomového konfliktu pro maršála Tita, generální štáb i politické špičky, dohromady až 350 osob. Zařízení oficiálně nazvanému Armijska Ratna Komanda D-0 se dnes přezdívá Titův bunkr. Jeho přesnou polohu znali jen čtyři generálové. Unikátní objekt přežil i občanskou válku a dochoval se plně funkční, včetně dobových technologií, takže návštěvníci uvnitř spatří mamutí elektrocentrálu i pracoviště vybavené dálnopisy.
Memento legendární bitvy
První milník na pouti Neretvy k Jadranu vytyčilo městečko Konjic. Tady jako císařský geometr strávil kousek bouřlivého mládí pozdější „český Gauguin“ a „malíř Indie“ Jaroslav Hněvkovský, který si před tím, než ho touha po dobrodružství odvála do exotických končin asijských tropů, z tábora kočovných cikánů u Konjice unesl mladičkou nevěstu.
Konjic krášlí znovuzrozený turecký most, jemuž se stala osudným 2. sv. válka a po dlouhá desetiletí na jeho starodávných pilířích namísto původních klenutých oblouků seděla rovná mostovka. Na západní straně ústí most do přívětivé čaršije, kterou zatím neovládl turistický ruch a kde jsou kolem mešit nalepené shluky balkánských stavení obehnaných zdmi i spletí průchodů a zahrad. Pýchou Konjice je řemeslná výroba nábytku bohatě zdobeného vyřezávanými vzory. Profesionální zručnost zdejších řezbářů dokonce zajistila konjickým dřevořezbám zápis na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.
Obyvatelé předměstí Konjice již ze svých oken hledí na závěr dlouhého rukávu Jablanické přehrady. Ta se závěrem června pěkně prohřeje, a proto magistrála kolem jezera prochází takřka nepřerušeným řetězem letovisek s půjčovnami člunů, kempy, plážemi, penziony i luxusními apartmány. Na vrcholu sezony se břehy nádrže vyrovnají kdejaké přímořské riviéře. Léto ale přehradu připraví o hodně vody a počátkem října pak modravé jezero obepíná obnažený prstenec popraskaného dna.
Přehrada získala jméno podle městečka Jablanica orámovaného stametrovými vápencovými stěnami pohoří Prenj, které zvečera, když nastane „zlatá hodina“, oscilují oranžovými, žlutými i narůžovělými odstíny. Příjemná a klidná Jablanica, kde se u silnice na terasách populárních zájezdních motorestů otáčejí rožně s vyhlášeným jablanickým jehněčím, se za 2. sv. války stala dějištěm epické bitvy. Na konci února 1943 se antifašističtí partyzáni ocitli v těžkém postavení: ze západu se na ně tlačili Němci, údolí Neretvy s Jablanicí drželi Italové a Prenj kontrolovali srbští četnici. Zároveň partyzány sužovala epidemie tyfu a jejich akceschopnost snižovalo ohromné množství raněných. Partyzáni postupně vyhodili do povětří všechny mosty přes Neretvu, včetně železničního mostu v Jablanici, který zničili jako poslední, a nepříteli tak vzkázali, že se odtud zřejmě pokusí probít k severu. Namísto toho však protivníky obelstili, po zborcené mostní konstrukci s nemocnými i zraněnými přešli Neretvu a postoupili do pohoří Prenj. Strategicky jedinečná operace získala označení „bitva za záchranu raněných“, vojenská historie ji nazývá „bitvou na Neretvě“. Stejné jméno nese i známý velkofilm z roku 1969, v němž excelovali nejlepší herci tehdejší Jugoslávie spolu s filmovými hvězdami Západu i Východu (Franco Nero, Sergej Bondarčuk ad.). Snímek se pochopitelně točil v Jablanici a torzo železničního mostu vedle areálu Muzea bitvy na Neretvě je dílem filmařů.
Od jihu Jablanici uzamyká hrdlo dalšího kaňonu Neretvy, z východu jí neúnavně sekunduje podkova horstva Prenj, které dále po proudu řeky nabývá čím dál tím hrozivějších obrysů, kilometr za kilometrem mohutní a namísto kučeravých lesů na jižní straně vystavuje skaliska protkaná vlnami vrás a řídce porostlá neduživou macchií. Z levého břehu Neretvě nejdříve přitakávají příkré srázy Čvrsnice, kde se ze vzdušných říms vzdorovitě ježí černé deštníky borovice bělokoré, jejíž rozložité koruny zdáli připomínají cedry. Hladina řeky zpacifikované přehradami, podobna rozevláté modré pentli, omývá prohřáté útesy. Bezprostředně od ní čnějí vzhůru úbočí náhorní plošiny Plasa okované křehkou skalní branou Hajduckých vrat. Jejich vrchol dosahuje nadmořské výšky 2000 m, hladina řeky je ve výšce 170 m n. m. Už jen tato holá čísla stačí k tomu, abychom si učinili alespoň základní představu o monumentalitě třicetikilometrového kaňonu, kde Čvrsnici posléze vystřídá neméně rozeklaná Čabulja, zatímco pyramidy Prenje jako garde a věrný souputník Neretvu opustí až u severní výspy Mostarské kotliny. Cesta kaňonem Neretvy do Mostaru zanechá dojmy, co se nikdy nevymažou z paměti, a každý, kdo ji absolvoval, určitě zatouží si ji zopakovat.
Ke Starému mostu
Mostar je vhodné navštívit mimo letní měsíce, kdy město sužuje často až čtyřicetistupňová výheň a zároveň tam kulminuje nával turistů. Za válek v 90. letech získal Mostar smutný primát druhého nejvíce poškozeného města hned po Vukovaru. Proměnil se tehdy ve změť rozvalin a některé podepřené trosky domů z ulic ještě nezmizely. „Většinou jde o nemovitosti, kde není jasný vlastník, případně nedořešené restituce,“ objasnil mně Anes Voloder, mostarský starousedlík ze ctěné městské rodiny, jehož pradědečkem byl bývalý starosta Mustafa Komadina, familiárně zvaný Mujo či Mujaga, který za Rakousko-Uherska Mostar zmodernizoval, přičemž osvíceně zachoval orientální charakter jeho centra. Na oblíbeného starostu se nezapomnělo, v bosenských krčmách se pořád ozývá zlidovělá píseň o tom, že „uprostřed nejlepšího města Mostaru Komadina Mujo staví nové dvory“.
Důležitost Mostaru potvrzuje, že tamní Karadjoz-begovu mešitu navrhl geniální osmanský architekt Miʼmâr („stavitel“) Sinân. A kamennou korunu městu nasadil jeho žák Miʼmâr Hajruddín, který v letech 1557–1566 postavil slavný Starý most. Předtím zde existoval dřevěný most, který strážili a vybírali poplatek za přechod mostari, podle nichž dostalo město své jméno. Podle pověsti prý den před odstraněním lešení Miʼmâr Hajruddín tajně uprchl z Mostaru, protože se bál, že se klenba mostu, jejíž odolnost garantoval vlastní hlavou, zřítí. Mostarský Starý most však statečně po dlouhá staletí odolával mnoha zkouškám. Nevydržel až ostřelování válkou rozběsněnými primitivy a 9. 11. 1993 byl zničen. V průběhu obnovy mostu se neuplatnilo mnoho původních vápencových kvádrů, přesto však byla část historického města po obou stranách Starého mostu včetně mostu samotného, pitoreskní ulice Kujundžiluk, kde dříve namísto obchodů se suvenýry pracovali kovotepci, i rodinných vil, za jejichž vysokými zdmi bydlela mostarská elita, nerušena pouličním shonem, zapsána v roce 2005 na seznam Světového dědictví UNESCO. V sezoně už dosahuje počet turistů maxima, kolik dokáže oblast kolem Starého mostu pojmout, a tak tu panuje neustálý mumraj: Vodu Neretvy rozrážejí motorové čluny, na mostě pózují namakaní skokani a dlouho čekají, až jejich parťák vybere do klobouku částku, za kterou se šipkou vrhnou z výšin do řeky.
Nejstarší dochovanou památku v Mostaru, pozůstatky raně křesťanské baziliky z 5.–6. stol. schované uprostřed vil a zahrad západního předměstí Cim, vyhledá jen zlomek cestovatelů. Ohromný úspěch zato sklidila vyhlídková lávka Fortica zpřístupněná u rakousko-uherské pevnůstky na náhorní planině vysoko nad východním břehem Neretvy. Za vyhlídkou se vypíná hřeben horského masivu Velež, k jehož nejzápadnějšímu vrcholu Brasina (1897 m n. m.) vede z osady Dobrč štěrková cesta.
Rozbouřený básník a krásná Emina
Příroda dala Mostaru do vínku modré křivky Neretvy, stavitel Hajruddín originální dílo, avšak neviditelného ducha města, kterého povrchní turisté sotva pocítí, nadělil Mostaru básník Aleksa Šantić. Šantići byli váženou srbsko-pravoslavnou rodinou, živili se obchodem, práce se jim dařila a mezi zákazníky ze všech tří náboženských komunit se těšili velké úctě. Jedné horké noci roku 1903 opojně voněl jasmín. A vnitřně rozervaný pětatřicetiletý Aleksa se zraněným nalomeným srdcem plným smutku, neboť se před lety pod nátlakem rodiny vzdal sňatku s katoličkou Ankou, dcerkou chudého fotografa, a další jeho životní láska, bohatá Zorka, zase dala po naléhání svého pragmatického příbuzenstva košem neperspektivnímu poetovi, pozoroval z okna domu své sestry ve vedlejší zahradě sousedovu dcerku, jak smyslně pohupovala boky, když stříbrnou konvičkou zalévala kvetoucí růže. Ani zapis, posvátný amulet, jaké se nosí v Bosně a Hercegovině na ochranu před nadpřirozenými silami, omámeného Aleksu nezachránil. Rázem v něm vzkypěla krev. Aleksa vzal papír a pero, nechal promluvit svoji vášeň a pro krasavici napsal báseň. Jenže dívka, o jejíž andělské nádheře i svůdných hustých vlasech, z nichž vycházela erotizující vůně divokých hyacintů, co zjara vykvétají v kopcích nad Mostarem, si s obdivem vyprávěla celá mostarská čaršija, byla muslimka. To už zavánělo průšvihem. A její otec, Salih Šefić, byl ctihodný mostarský imám. To věstilo ještě větší průšvih. Naneštěstí si Aleksa báseň, kterou podle jména dívky nazval Emina, neschoval do šuplíku a zveřejnil ji v časopise. Mostar zažil skandál, jaký dlouho nepamatoval. Aleksův bratr a hlava rodiny básníkovi za Eminu od plic vyčinil, jelikož se obával ztráty zákazníků. Nepochybně by se v čaršiji našli i horkokrevní muslimští mladíci, kteří by zatoužili Šantićům alespoň vysklít okno, ale poezie, ze které sálala síla lásky, zvítězila. Ani imám Šefić na Šantiće nezanevřel a zůstal věrným klientem v obchodě Aleksova bratra. Báseň zhudebnila a nazpívala řada interpretů. Nesmrtelná Šantićova Emina zastavila proud času, zlidověla a zařadila se na čestný piedestal ve šperkovnici sevdalinek, bosenských milostných písní. A epilog? Emina Šefić se šťastně vdala a porodila čtrnáct dětí. Aleksa Šantić se v ulici Maršala Tita posmrtně dočkal svého parku s pomníkem a o minutu chůze dál se před kavárnou Emina tyčí socha jeho nenaplněné touhy. Teď k sobě oba konečně mají blízko.
Na dolním toku
Pahorkatiny, které z jihu obklopují Mostarskou kotlinu, už jsou nízké. Řečiště Neretvy se tam rozšiřuje, ale proud zůstává svižný. U vesnice Žitomislići se zpoza cypřišů nad vinicemi jako maják zjeví chrámová věž obnoveného ortodoxního kláštera, jejž takřka vymazala z povrchu poslední válka. Jeho kořeny sahají do roku 1566, kdy výstavbu duchovního centra povolil islámský soudce (kádí). Na sklonku osmanské doby tu působila první bohoslovecká škola v Bosně a Hercegovině.
Nedaleký Počitelj povstal z popela a zapomnění dokonce dvakrát – poprvé po 2. sv. válce. Tenkrát opuštěné starobylé městečko prosycené koncentrovanou esencí Orientu vzkřísili umělci a křivolaké uličky pod troskami hradu, kam se turisté plahočí za pohledem na Neretvu, oživily výtvarné ateliéry i galerie. Podruhé se Počitelj probudil s počátkem nového milénia, jelikož za války byl až na pár objektů kompletně vypálen. Kromě cestovatelů si ve stínu jeho kamenných hradeb i olověných kupolí hamamu, tureckých lázní, znovu dávají dostaveníčka malíři z mnoha koutů světa, aby u stojanů s plátny zachytili v rámci mezinárodních sympozií zdejší působivá zákoutí. Periferie sousední Čapljiny se zase pyšní pozůstatky bohaté antické usedlosti Mogorjelo. Procházka liduprázdným hájem okolo tisíciletých trosek, na kterých skotačí ještěrky, pohladí duši. Finální tečkou, kde před chorvatskou hranicí Neretva naposled zchladí hercegovské břehy, je ospalá obec Gabela, jejíž okraj ukrývá neudržované pozůstatky pevnosti Drijeva. Uprostřed starosvětského vesnického ticha nic nenasvědčuje, že Drijeva patřívala mezi strategicky významné uzly. V různých epochách o ni soupeřili Benátčané, Neretvané, Dubrovník, místní i chorvatští vladaři a později přirozeně též Turci. Dobu nadvlády republiky sv. Marka dokládá otlučený reliéf benátského lva, Osmané pak z původního hradu učinili nejsilněji opevněnou základnu na dolním toku Neretvy. V pevnosti se odjakživa vybíralo clo a nádvoří sloužilo jako obchodní stanice a trh. Z Drijevy putovala do vnitrozemí proti proudu Neretvy sůl, naopak k Jadranu se přepravovalo obilí, ale rovněž otroci. Od 8. stol. přes zdejší tržiště procházelo „živé bílé zboží“ a jeho strastiplná anabáze jednou pokračovala jen do sousedního Dubrovníku, jindy přes Jadran a Levantu až k písečným dunám Arábie. Poslední otroci prošli přes Drijevu snad ještě v 17. stol., i když tehdy se již tyto výnosné aktivity odehrávaly spíše v šedé ekonomické zóně.