Agathu Christie zná téměř každý jako slavnou spisovatelku detektivek, jako „první dámu zločinu“. Málokdo už ví, že proslulá autorka byla 46 let nejen manželkou, ale i spolupracovnicí archeologa Maxe Mallowana. S ním prožila značnou část života na Blízkém východě, v prostředí nepříliš pohodlných táborů, poblíž vykopávek sumerských a asyrských měst. I když většinu svého „archeologického“ života strávila v Sýrii a v Iráku, k napsání několika děl ji inspirovaly návštěvy Egypta.
Káhiru poprvé navštívila, když jí bylo sedmnáct, tedy roku 1907. Alespoň tak to napsala ve svém Vlastním životopisu. Matka ji tam vzala na její první společenskou sezónu. „Káhira byla z pohledu mladé dívky radostným snem. Strávily jsme tam tři měsíce a každý týden jsem navštívila pět tanečních zábav.“
Po rozvodu se svým prvním manželem Archibaldem Christiem si své zklamání jela léčit na Blízký východ, protože ji zaujala reportáž o sumerském městu Ur, které objevil anglický archeolog Leonard Wooley. Návštěva tehdy již dobře známé autorky detektivek archeologa natolik potěšila, že ji pozval na výzkumnou sezónu i v příštím roce 1930. Druhá cesta k vykopávkám města Ur se pro Agathu stala osudnou. Seznámila se tam s Maxem Mallowanem, Wooleyho asistentem, který byl o čtrnáct let mladší než ona. V září téhož roku se vzali. „Ve čtyřiceti pro ni začal nový život,“ tvrdí Janet Morgan z Britského muzea, které připravilo nedávno výstavu Agatha Christie a archeologie: Záhada v Mezopotámii.
Podruhé navštívila Agatha Christie zemi faraónů s Maxem, a to již v roce 1931. A při třetí návštěvě, o dva roky později, ji plavba po egyptském veletoku inspirovala k napsání Smrti na Nilu. Poznatky z Egypta využila také v románu Nakonec přijde smrt, jediném, jehož děj se odehrává ve starověku. Jeho základem jsou dopisy kněze, které byly v roce 1921 objeveny v jedné vésetské hrobce.
Autorku detektivek rovněž fascinovala doba panování náboženského reformátora, faraóna Achnatona, a v roce 1937 o něm napsala divadelní hru. Knižně vyšel její Achnaton až roku 1973, ale nikdy nebyl inscenován.
Egypt je dnes také jedinou exotickou zemí, kam se můžeme bez problémů vydat po jejích stopách. Stojí zato vypít si pravou arabskou kávu v kavárně káhirského hotelu Mena House, odkud je, stejně jako v době návštěvy Agathy, krásný výhled na pyramidy. I když dnešní personál hotelu již spisovatelku nepamatuje, v jeho interiéru stále zůstává cosi z atmosféry dávných koloniálních časů.
Hotel Mena House je starý více než 150 let. Původně byl rezidencí egyptského místokrále Ismaila, který budovu používal zejména pro své hosty, když jim chtěl ukázat pyramidy nebo se s nimi chystal na lov v poušti. Na počátku osmdesátých letech 19. století bylo sídlo prodáno Angličanu Fredericku Headovi. Teprve tehdy dostalo svůj dnešní název, a to po legendárním sjednotiteli starověkého Egypta a zakladateli první dynastie, faraónu Menim. A teprve někdy na přelomu 19. a 20. století se rezidence přeměnila v luxusní hotel, jeden z nejlepších a nejznámějších v Káhiře i Egyptě. Bydlela v něm nejen Agatha Christie, ale i britský premiér Winston Churchill, polní maršál Bernard Montgomery, američtí prezidenti Franklin Delano Roosevelt, Richard Nixon a Jimmy Carter, a také Charlie Chaplin, spisovatel William Faulkner i nedávno zesnulý český básník Ivan Jelínek.
Ke konci první světové války byl hotel přeměněn v lazaret, za druhé světové války, v roce 1943, se v něm setkal Winston Churchill s Franklinem Rooseveltem, aby diskutovali o plánu Overlord – vylodění do Normandie.
Ještě více než Mena House je spojen se slavnou spisovatelkou asuánský hotel Old Cataract. Cesta k němu vede z hlučné Káhiry po Nilu daleko na jih, do Nubie, téměř na hranice se Súdánem. Na jeho terase, podle vlastních slov, napsala Agatha značnou část románu Vražda v Orient expresu. Kromě hotelů měla totiž autorka detektivek i slabost pro vlaky a zejména pro svého času slavný Orient Expres. „Je to bezpochyby můj nejoblíbenější vlak. Mám ráda jeho tempo, které začíná allegro com fuoco, při němž se zmítá, rachotí a pohazuje s vámi ze strany na stranu v šíleném spěchu, aby již opustil Calais a Západ, čím víc se blíží k Východu postupně klesá k rallentando, až se definitivně změní v legato,“ přiznala spisovatelka svoji náklonnost k Orient expresu ve své knize vzpomínek Pověz mi, jak žijete, které vydala pod jménem Agatha Christie Mallowan, a v níž líčí několik archeologických sezón na Blízkém východě. Při jedné z cest, před Vánocemi roku 1931, musel vlak kvůli sněhovým závějím zastavit na turecko-řecké hranici. A od tohoto zážitku byl jen krůček k napsání Vraždy v Orient expresu. Ten „krůček“ však vedl až do dalekého Asuánu.
Ve slunném Egyptu, v hotelu Old Cataract, se jí zřejmě psalo lépe. I v jeho zdech jako by se zastavil čas. Je docela snadné si představit, jak tu sedí Agatha Christie, obsluhována domorodým služebnictvem, a spřádá ty nejspletitější zločiny jen proto, aby je její románoví detektivové mohli nakonec rozluštit. Káva tu prý chutná stejně dobře jako před sedmdesáti lety a citronádu snad lepší v Egyptě nepodávají. I když oficiálně mají do restaurace vstup jen hoteloví hosté, cizince – pokud jsou vhodně oblečeni – strážní u vchodu bez problémů pustí. Postačí malý bakšiš, třeba jen propisovací tužka. To je velmi malá cena za nádherný výhled z terasy na Nil a jeho Sloní ostrov. Hotel je také vynikající základnou pro výlety do okolí Asuánu, například na ostrovy Kalabša či Philae, které jsou proslulé svými starověkými chrámy. Stačí si jen pronajmout taxi, nejlépe na celý den. Na převoz na ostrovy samozřejmě felúku. A člověk se nesmí bát tvrdě smlouvat o ceny!
Místní obyvatelé, Nubijci, jsou však vesměs k turistům o poznání méně dotěrní než lidé severního Egypta, a proto i procházky po Asuánu jsou daleko příjemnější než například v Káhiře.
V roce 1978, dva roky po smrti Agathy Christie, proslavilo hotel Old Cataract filmové zpracování jejího románu Vražda na Nilu. Díky filmu tehdy zájem o služby hotelu opět značně vzrostl. Na rozdíl od většiny ostatních luxusních egyptských hotelů tento nebyl nikdy královským palácem ani jiným panským sídlem, ale od koncem 19. století, kdy byl postaven, sloužil svému účelu. V prvním inzerátu, který majitelé hotelu nechali otisknout 11. prosince 1899 v listu The Egyptian Gazette slibovali: „Veškerý moderní komfort. Velká i malá apartmá, knihovna, kulečníkový sál, krb v hale atd.“ Mezi prvními hotelovými hosty byli britští stavitelé přehrady na Nilu, která byla dokončena v roce 1902. I v tomto hotelu přespal kdysi Winston Churchill, později rovněž Margareta Thatcherová a také princezna Diana. A neposlední řadě slavných hostů byl i archeolog Howard Carter, objevitel hrobky faraóna Tutanchamona.
Agathu Christie, stále lačnou nových poznatků, trápilo, že to toho ví o archeologii příliš málo. Jednou se s tím svěřila svému manželu, Maxovi Mallowanovi. Ten jí ale odvětil: „Neuvědomuješ si, že toho víš o starověké keramice víc, než téměř kterákoli žena v Anglii?“ Agatha byla Maxovi nejen dobrou manželkou, ale i spolehlivou a velmi užitečnou pomocnicí. Pořizovala například dokumentární fotografie i filmy a ochotně i čistila vykopanou keramiku. Není divu, že ji archeologie tak zaujala. Má totiž s detektivním pátráním hodně společného.
„Z vás by byl dobrý archeolog,“ říká na konci románu Vražda v Mezopotámii Herculu Poirotovi jeden z archeologů, kterého detektiv usvědčil ze zločinů. „Máte talent k oživování minulosti.“ Stejné nadání měla i sama autorka.