Poslední rozdělené hlavní město v Evropě. Konstatování, které stojí v záhlaví internetových stránek nikosijské radnice, se v ulicích města stává hmatatelnou realitou. Tady si ji člověk uvědomí daleko intenzivněji než kdekoli jinde. Nikósie neboli Lefkosía.
Ve jménech si udělejme raději jasno hned na začátku. Původně to byla Ledra. Tak se jmenovalo jedno z kyperských městských království v první polovině 1. tisíciletí př. n. l. Jak šel čas, jeho význam se pořád zmenšoval a z města se stávala čím dál víc bezvýznamná vesnice. Ve 3. stol. př. n. l. ji prý přestavěl syn Ptolemaia I., zakladatele ptolemaiovské dynastie v Egyptě, jenž se jmenoval Lefkos – a vznikla Lefkosía. V některých pramenech se ale s Lefkosem nesetkáváme a původ Lefkosíe se vysvětluje od jména Lefkothea, bílá bohyně.
Význam Lefkosíe začal stoupat v době, kdy na pobřeží Kypru doráželi stále častěji arabští nájezdníci. Lidé se přesouvali do vnitrozemí a nakonec se Lefkosía stala někdy v 9. nebo 10. stol. hlavním správním střediskem ostrova, kde stál hrad a sídlil byzantský guvernér. Jméno Nikósie, pod nímž je kyperské hlavní město dnes známo v neřeckém světě nejčastěji, pochází až z křižáckých dob, poprvé je zmiňováno roku 1192. Vzniklo prý tak, že křižáci neuměli nebo se jim nechtělo vyslovovat jméno Lefkosía, a tak si ho zjednodušili.
Za Lusignanů byla Nikósie hlavním městem jejich království a dostala i první opevnění. To mohutné, které jí dává neopakovatelný charakter, však přišlo až s Benátčany. Jeho jedinečnost nejlépe vynikne při pohledu na plán Nikósie. Staré město má kruhový půdorys a je obehnáno hradbami s jedenácti baštami. Z vnější strany obklopuje hradby v místech někdejšího příkopu téměř souvislý pás zeleně. Zatímco v lusignanských hradbách bylo mnoho bran, v benátských pouze tři, pojmenované podle měst, v jejichž směru vycházely z města silnice – na západě Páfos, na východě Famagusta a na severu Kyrenia.
I když vstupů do starého města dnes existuje víc, hradby působí stále úctyhodným dojmem. Paradoxně však městu nebyly příliš platné. A původně vlastně vůbec neměly vzniknout. Když se po polovině 16. stol. stávala turecká hrozba stále reálnější, začaly Benátky uvažovat o novém opevnění významných míst na ostrově. V roce 1562 vyslaly na Kypr Ascania Savorgnana, odborníka na vojenskou architekturu, který měl za úkol prozkoumat kyperská města a zhodnotit je z hlediska vybudování nového opevnění. A Savorgnanův závěr zněl, že Nikósie, která neleží u moře, žádné opevnění nepotřebuje. O pět let později se přesto Benátky rozhodly, že Nikósii opevní. Úkolem byl pověřen Ascaniův bratr Julio Savorgnano, známý vojenský architekt a inženýr. Vzniklo dílo, jež platí za prototyp renesanční fortifikace.
Už v roce 1570 musely hradby podstoupit zásadní zkoušku – a neobstály nebo lépe řečeno, navzdory vší mohutnosti město dlouho neochránily. Asi po šesti týdnech obléhání se podařilo Turkům proniknout do bašty Podokataro v jihovýchodní části hradeb a přes ní pak do města. Symbolicky právě na této baště st…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kypr