Obě země v těchto místech odděluje majestátní řeka Mekong. Z Nongkai je hranice na dosah ruky, jen se natáhnout. Státy s rozdílnými společenskými systémy však vzájemným kontaktům příliš nenapomáhají. Thajsko se po letech soužití s různými vojenskými režimy dopracovalo k nikoliv dokonalé, přesto parlamentní formě demokracie. Laos se v proměněném světě pokouší najít roli pro svůj bambusový socialismus a obává se vlivů, které by od sousedů mohly proniknout, pokud by se stavidla spolupráce až příliš zvedla. Most Přátelství, dlouhý 1200 metrů, který byl postaven s pomocí australské vlády před devíti lety, zůstává příslibem do budoucnosti, kdy by řeku měly překlenout i další mosty.
K rozvoji Nongkai napomohlo otevření hraničního přechodu. Z Bangkoku sem lze pohodlně dorazit nočním rychlíkem nebo autobusem. Ti, kdo přijíždějí z opačné strany hranice, mohou porovnat místní zahradu s tou, kterou viděli v laoském hlavním městě Vientianne. U zrodu obou stál Luang Poo Boun Leua Sourirat. O životní proměně tohoto mystika a umělce rozhodla náhoda. Při jedné z cest laoskými horami narazil v jedné z jeskyní na mnicha jménem Keok, jenž se stal jeho duchovním učitelem a po několik let ho zasvěcoval do světa buddhismu. Keokův vliv byl natolik silný, že Sourirat na něj nezapomněl, ani když se po vítězství komunistů v Laosu v roce 1975 přesunul do thajské Nongkai. Návštěvníkům své zahrady se svěřoval, že setkání s jeho duchovním učitelem se může podařit pouze tomu, kdo se oddá meditaci.
Obklopen stovkou dobrovolníků se Sourirat pustil do tvorby, ve které se protnula buddhistická a hinduistická mytologie. O volbě materiálu rozhodla cena – beton byl nejlevnější. V zahradě neschází 25 m vysoký Buddha, ani socha prince Siddharta, jenž se teprve musí vydat na cestu, která ho dovede k osvícení. Z třicetimetrové výšky vše přehlížejí sedmihlaví nágové. Některé ze soch zpodobňují thajská přísloví: slon si nevšímá smečky štěkajících psů se stejnou samozřejmostí, s jakou sebevědomý člověk ignoruje fámy a pomluvy. Tunelem, připomínajícím vstup do jeskyně, se návštěvníci zahrady ocitají u kola života, představujícího cestu člověka od zrození ke smrti. Panorama zachycuje možné volby životních osudů i povolání. Celý cyklus sleduje buddhistický koncept spočívající ve shromaždování zásluh, jež mají člověka vyvést z koloběhu převtělování. Dobrovolníci, kteří mystika v jeho zahradě obklopili, označili sami sebe za náboženskou komunitu.
Samotný Sourirat však nikdy neoblékl mnišské roucho. Podle vysvětlení jeho blízkého spolupracovníka proto, že byl napůl člověkem a napůl zvířetem. Podle pamětníků bylo jeho charisma natolik silné, že každý, kdo od něj přijal posvátnou vodu, přispěl na stavbu jeho soch vším, co měl u sebe. Když v roce 1996 zemřel, zanechal po sobě zahradu označovanou za jednu z nejpozoruhodnějších v celém Thajsku.
Další informace o Thajsku naleznet zde: http://www.sopka.cz