Současný Napier vyrostl doslova z popela poté, co shořel při velkém zemětřesení 3. února 1931, které postihlo oblast zálivu Hawke Bay. S epicentrem pouhých
Tehdy byl populární umělecký styl art deco, který dal městu jeho novou tvář. V menší míře se uplatnil také španělský misijní styl. Styl art deco byl pro Napier ideální – pracoval s jednoduchými čistými liniemi a střídmou dekorací, která by v případě dalšího zemětřesení neohrožovala životy lidí tak, jako padající propracované ozdoby v roce 1931. Kromě toho to byl styl relativně levný, což mělo uprostřed světové hospodářské krize značný význam, přitom ale moderní. Výsledkem byl harmonicky ucelený soubor domů a ulic, který má obdobu málokde na světě. Díky výhodné poloze u moře, pověsti jednoho z nejslunnějších novozélandských regionů a v poslední době také díky skvělým místním vínům se stal Napier vyhledávaným výletním místem.
Svého historického dědictví si město začalo vážit relativně nedávno. Postupně se dala dohromady skupina nadšenců a v roce 1985 vznikl spolek pro ochranu a propagaci stylu art deco. O čtyři roky později se už konal první umělecký festival Art Deco Weekend. Od té doby se na památku zemětřesení pořádá každoročně, vždy počátkem února. Postupně se rozrostl až do současné podoby s 25 tisíci návštěvníků. Loňský byl dosud největší, ten letošní skončil v těsném závěsu za ním.
Obyvatelé města i mnozí návštěvníci všech věkových skupin vymění ve dnech festivalu džíny za dobové obleky. Z celé země se do Napieru sjede na tři stovky automobilových veteránů. Na nábřeží vystaví nadšenci původní zemědělské stroje. Konají se zvláštní jízdy vlaku taženého parní lokomotivou. Po obloze nad promenádou přelétávají dvouplošníky De Havilland Tiger Moth a letka cvičných letadel z druhé světové války předvádí vzdušnou akrobacii.
Festival se koná od úterý do neděle, ale hlavním dnem je sobota, kdy se po poledni koná přehlídka veteránů. Návštěvník neví, kde má oči nechat, ke kterému autu se vrhnout nejdřív. Letos se připomínalo sté výročí prvního Fordu T na Novém Zélandu, proto v přehlídce nemohl chybět. Auta postupně zaparkují na promenádě a začne odpolední zábava. Lidé jsou bezprostřední a užívají si to. Nejenže se nechají fotografovat, ale také rádi zapózují, zeptají se, odkud jste, jak se vám tu líbí. Restaurace a kavárničky praskají ve švech. Poté se centrum nakrátko vylidní, posádky aut odjedou do svých domovů, motelů či hotelů, aby se připravily na večerní zábavu. Kolem šesté se ulice začínají znovu plnit, na nárožích začínají hrát první kapely. Ty poutají pozornost většiny návštěvníků, šťastlivci s rezervací zamíří do některé z hospod a restaurací s vlastní hudební produkcí, odkud se line hudba ve stylu jazzu, swingu a blues. V půl desáté večer začne hrát na promenádě Královský vojenský orchestr a lidé se baví dlouho do noci. Iluze 30. let 20. století je téměř dokonalá. Nebýt připomínek moderní doby v podobě pouličního bankomatu a mobilních telefonů v rukou lidí, pak byste pojali podezření, že jste překročili bludný kořen a ocitli se v minulosti.
Zatímco Napier na východním pobřeží Severního ostrova je již docela známý, Wanganui na západním pobřeží si svoji pověst historického města teprve buduje. Městu se vyhnulo období nekoordinovaného rozvoje, a tím také demolice mnoha původních budov. Dnes už si zástupci města a zájmových spolků naštěstí uvědomují cennost dědictví, kterého se městu dostalo v podobě výjimečně zachovalého centra. Příjemné kavárničky, parková úprava a blízká řeka přímo vybízejí k návštěvě. Techničtí nadšenci i romantické duše si přijdou na své také díky zrekonstruovanému kolesovému parníku Waimarie, který brázdí vody řeky Whanganui stejně jako před sto lety.
Snad nejzajímavějším městem na Jižním ostrově je Oamaru, známé nejen díky své kolonii tučňáků, ale také díky vápenci, který se zde těží už od roku 1862. Ten dal charakteristický ráz celému centru města vybudovanému převážně v 60.–80. letech 19. století. Díky neúnavné práci spolku nadšenců se vrací do své někdejší krásy původní viktoriánský přístav. Dochovaný celistvý soubor budov je unikátní nejen na Novém Zélandu, ale i v celosvětovém měřítku.
I zde se koná festival podobný tomu napierskému. Švadleny Sue a Lorraine před lety zhotovily rozsáhlou kolekci replik viktoriánských oděvů, které si obyvatelé města půjčují při příležitosti listopadových oslav viktoriánského dědictví. Město žije festivalem Victorian Heritage Week od středy do neděle, hlavní program se odehrává v sobotu. Parní vlak přiveze návštěvníky až z Dunedinu jako za starých časů. Po městě se projíždějí kluci a pánové na kostitřasech, celé rodiny korzují, dámy se slunečníky, děti vyšňořené jako do kostela. Dopravní prostředky té doby zastupují povozy tažené koňmi a automobiloví veteráni. Během dne se konají soutěže zručnosti a probíhají ukázky mnoha dnes již zaniklých profesí. Večer si lidé sednou do přístavních hospůdek stejně jako před sto lety, kdy Oamaru bývalo důležitým přístavním městem a obchodním střediskem…
Další informace o Novém Zélandu naleznet zde: www.sopka.cz