Řinkot rytířských mečů a zahnutých tureckých šavlí střídá ohlušující práskání mušket a po chvíli i rány z děla, ani koně nezůstanou ušetřeni bojové vřavy. Vzduchem se nese zápach střelného prachu, kouř z výstřelů houstne a zahaluje do milosrdného šedého závoje porubané rytíře sesypané na jednu hromadu. Nemá ho co rozfoukat, a tak změní spíše jen v stínohru i následnou taneční scénu z orientálního harému. Než přijedou posily, po nějakém tom dalším střílení a šermování všechno dobře dopadne a velmistr bude ze sedla svého bělouše opět kynout jásajícím davům, je čas pořádně si přihnout vína z kovového poháru. Vždyť je to všechno jenom na oko!

„Ladies and gentlemen, welcome to Knights Spectacular: 1565!“ Melita – Hlas z minulosti, takto hlavní a jediná pěvecká protagonistka, vypravěčka a průvodkyně dějem, a navíc i choreografka celého představení, vítá hosty dvouhodinové show, jež se inspirovala největší historickou událostí Malty, tureckým útokem a obléháním v uvedeném roce. Padesát účinkujících, osm koní, klasický balet, moderní taneční čísla, folklór, historický šerm a trochu akrobacie, jednotlivé scény i Melitiny písně doprovázeny originální hudbou z playbacku v překvapivě špatně nazvučené aréně, tím spíš, že byla postavena přímo pro tento spektákl. Základní dějovou linku ještě doplňuje romantický příběh lásky, Dulcima a Pawlu se milují navzdory situaci, ale ve stínech již číhá nebezpečí vtělené do statného Turka, jenž Dulcimu unese do harému. Pawlu se vydá dívku zachránit, sám již polomrtvý přemůže únosce, mezitím dorazí zmíněné posily, a když zvony vítězství konečně ohlašují návrat svobody a míru na Maltu, dvojice slaví svatbu – je to přece láska, která zvítězí nade vším!

Zdálo by se, že takovou produkci už nelze vylepšit, ale šoubyznys nezná slovo „nemožné“. A tak, když se asi po roce představení stěhovalo z divadla na vallettském nábřeží do speciální nové arény v Hal Farrug u Siġġiewi, dostalo do názvu přidáno ještě jedno slůvko, dinner. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak se dá vyřešit kombinace večeře a představení s živými koňmi na scéně, ale kupodivu velmi snadno. Kolem plochy, kde se představení odehrává, jsou ze tří stran stupňovitě umístěné lavice, připomínající ty ve vysokoškolských posluchárnách, navíc se zábradlím před sebou. Při příchodu najde každý na svém místě plechový talíř, misku, příbor, pohár a konvici již štědře naplněnou vínem. Jakmile začne představení, vběhnou do úzkých koridorů mezi lavicemi a zábradlím číšníci a servírky. Nejdřív polévka, dvě sběračky z várnice do misky a rychle k vedlejšímu místu, pak grilované maso s brambory a někde kolem příjezdu záchranných sborů ze Sicílie se stihne i moučník.

Když představení, které doslova zaměstná všechny smysly, skončí, stihnou se ještě nejnadšenější z diváků vyfotografovat v předsálí s Melitou nebo velmistrem, k mání je i soundtrack, ale to už je opravdu všechno, nastartované autobusy a taxíky již čekají. Stejně, jako když jsme jeli sem, i na zpáteční cestě do hotelu můj řidič brblá, že sem už nebude jezdit, protože je to nejstrašnější silnice na Maltě, novou ještě nepostavili a ta stará, hanba mluvit, vždyť to vidím sám. Inu, vidím, ale moc nevnímám, protože zrovna přemýšlím, jakou představu o události, jež vešla do maltských dějin jako Velké vítězství, si asi odváží prázdninové publikum, v jehož hovoru převládala němčina s ruštinou. A jak moc nebo málo se liší od pocitů, které mají Malťané, kteří sem jezdí také, i když spíše v partě nebo s rodinou jako na zajímavě zpestřenou večeři než na večerní představení. V postmoderním světě se tak snadno zapomene, že v tom opravdovém patnáctistém šedesátém pátém se tanečky jaksi nekonaly…