Okcitánie, nejjižnější francouzský region s více než šesti miliony obyvatel, je na severovýchodě ohraničený řekou Rhônou a Lví zátokou a přes jižní část Francouzského středohoří a Gaskoňsko se táhne až k Pyrenejím.
Jeho jihovýchodní, katalánská část odpovídá historickému regionu Roussillon, který po staletí patřil k Aragonsku. Původní románský jazyk okcitánština, na jihu i dnes hodně rozšířený, poukazuje na skutečnost, že ve středověku se starofrancouzská území dělila mj. podle toho, jak se v nich mluvilo a jak se řeklo „ano“. Severní Francie používala langue dʼoïl (z oïl vzniklo dnešní oui ), zatímco na jihu se používal langue dʼoc (jazyk oc). Tak získal své jméno také historický region Languedoc. Ve středověku byla okcitánština jazykem trubadúrů a dvorské kultury. Dnes je chráněným regionálním jazykem a vyučuje se i na školách. Aktivně jím mluví až půl milionu obyvatel.
Region Okcitánie je velký skoro jako celé Česko (72 724 km2). V tomto čísle se soustředíme na jeho část jižně od laguny Étang de Thau. Okcitánská krajina zaujme svojí rozmanitostí: na pobřeží rybářské vesnice, moderní přímořské rezorty a skalnaté zátoky, v nespoutaném vnitrozemí bělostné hory, neobvykle pestrá kombinace hradních zřícenin, vinařských vesnic a středověkých klášterů. Drsné kopce a pusté vápencové skály porostlé garrigue se nad řekami protkanými údolími zvedají až do 2000 m n. m. Kromě evropského megaprojektu Airbus je v regionu poměrně málo průmyslu, převažuje vinařství a zemědělství, jinak je to Toulouse a desítka větších měst, mnoho malebných vesnic, spousta samoty a klid přírody – země, která v sobě skrývá, jak Francouzi říkají, veškeré kouzlo Midi.
Historicky byla Okcitánie vždy důležitou tranzitní oblastí. Již římská via Domitia spojovala severní Itálii přes provincii Gallia Narbonensis s Pyrenejským poloostrovem. Po vyhnání Saracénů tu od 9. stol. v romantickém a těžce dostupném horském světě začaly vyrůstat kláštery a opatství, jež nadchnou svojí jedinečnou románskou krásou. S vrcholem až do léta zasněženým nad nimi bdí Mont Canigou (katalánsky Canigó, 2784 m n. m.), ona Ohnivá hora neboli Pyrene, jak jí říkali staří Řekové, jejíž jméno dostalo celé pohoří.
Zvláštnost a krásu tohoto regionu lze poznat při jedinečném výletu žlutým pyrenejským vláčkem do Cerdagne, rozlehlé náhorní plošiny s volně pobíhajícími stády ovcí a koní, horskými jezery a kvetoucími loukami, obklopenými korunami hor. Dál na západ, až do výšky 3400 m, sahají k oblakům okouzlující formace horských kotlin se svislými skalními stěnami a vodopády. Na jejich úpatí se nachází církevní zázrak jménem Lurdy. Už dávno před tím, než se staly poutním místem, byl tento region tavícím kotlem náboženství. Středověcí papežové ve spojenectví s francouzskými králi zde v krutých křížových výpravách bojovali proti heretikům známým jako kataři. Jejich historie, dnes hojně využívaná cestovním ruchem, se regionem táhne jako červená nit. Svědčí o tom hrady úchvatně se tyčící na vápencových skalách, jako třeba Montségur, nebo proslulé opevněné město Carcassonne. K historii této oblasti patří i pozdější konflikty – střety s hugenoty, republikánská hnutí či vinařská povstání. Nedůvěra vůči pařížské centrální moci je tu hluboce zakořeněna. Roussillon patřil až do roku 1659 Aragoncům. Zdejší lidé se sami chápou jako Katalánci a také jazyk, kterým mluví, je jiný. Směs francouzských a španělských prvků je patrná všude, nejvíce v Perpignanu.
Midi, jak se hovorově označuje jih Francie, se stalo se svým až zahálčivým klidem a světlem cílem mnoha malířů. V malebném přístavu Collioure pobývali Henry Mattisse a André Derain se svými kolegy fauvisty a v městečku Céret na úpatí Pyrenejí položili Pablo Picasso s Georgem Braquem základy kubismu. Jižní paprsky nešetří svým kouzlem ani u měst. Před modrým nebem jsou nepřehlédnutelné barvy domů: v Albi jsou červené, v Toulouse růžové, stejně tak v Montaubanu a dalších městech postavených z cihel.
S Toulouse, hlavním městem regionu, se dnes spojují hlavně airbusy a vesmírná technika. Před jeho branami začíná historický kraj zvaný Gaskoňsko. Klidná zvlněná krajina s vinicemi, jež střídají lány s kukuřicí a slunečnicemi, je vlastí slavného dʼArtagnana. Ve středověku byla země vypleněna válečnými konflikty. Aby ji znovu zalidnili, zakládali tu místní páni nová opevněná sídla označovaná bastides (okcitánsky bastidas). Obraz, který za vstupními branami nabízejí, si je všude velmi podobný: geometricky uspořádané ulice, čtverhranná náměstí obklopená domy s malebnými arkádami. V tržnici uprostřed náměstí, kde místní farmáři nabízejí plody své práce, se koná barvité představení, k jehož dialogům se pravidelně setkávají obyvatelé z okolí a příbuzní. Když trh skončí, sednou si v místní Café de France, aby u skleničky vína nebo armagnacu probrali nákupy nebo se pochlubili svým cassouletem, pochoutkou z malých bílých fazolí. Příjemně se najíst a napít, a udržet si tak tělo a duši pohromadě, patří prostě k této krajině.