Když byla na počátku 60. let 19. století objevena v kukuřičném poli u haciendy Hueyapan první velká hlava muže v přílbě, tušil málokdo, že se jedná o portrét příslušníka jedné z nejstarších civilizací amerického kontinentu. Od těch dob nám jednotlivé střepiny informací o kultuře Olméků vytvořily zdání komplexního zrcadla, jehož mlhavým odrazem se snažíme pohlédnout na život dávné civilizace. Nové objevy v nepřístupných bažinách jižního Veracruzu a Tabaska nám mohou kdykoliv toto zrcadlo vyčistit nebo dokonale rozbít.

Za prvním setkáním s Olméky míříme do podhorské Jalapy, hlavního města státu Veracruz. Je konec roku a vítá nás středoevropské dušičkové počasí provázející pasátové proudění z Atlantiku. Hustá mlha a drobný déšť panují již týden, kdy se nebe zase vyjasní, to si nikdo z domácích netroufá ani naznačit. Rádi se proto uchylujeme do moderní budovy antropologického muzea s mohutnými stěnami obloženými místním mramorem. Expozice sledují všechny kultury východního pobřeží, ovšem hlavní pozornost je věnována Olmékům.

Nevíme, jak si tato civilizace říkala doopravdy, dnes ji totiž označujeme aztéckým jménem užívaným pro obyvatele pobřeží tisíc let po pádu dávné kultury. Počátky rozmachu archeologického „lidu země kaučuku“ sahají do doby 1300 let př. n. l., kdy postupně vzrostla moc města San Lorenzo. Většinu nálezů z obtížně přístupné lokality u bočního ramene řeky Coatzacoalcos však dnes nenajdeme na původním místě, ale právě v jalapské muzejní expozici. San Lorenzo bylo vytvořeno na vrcholu uměle navršené plošiny z písku a jílu, který tvořil i základ prvních pyramidálních staveb. Okolo posvátného okrsku se rozkládala kukuřičná pole, která měla ve zdejším klimatu dostatečné množství vláhy. Půda, zúrodňovaná každoročním záplavovým bahnem, nahradila nedostatek řady jiných přírodních materiálů. Kromě obsidiánu a nefritu se přivážel zvláště čedič (bazalt a andezit), materiál, jímž se obkládaly důmyslné drenážní kanály a pohřební tumby, ale rovněž se z jeho bloků tesaly monumentální stély, oltáře a portréty. Velké čedičové hlavy se staly jedním z hlavních znaků olmécké kultury a daly podnět k řadě spekulací. Jsou v nich spatřováni nejen vládci či vojáci hlídající hranice území, ale i vítězové rituální hry pelota či kosmonauti. Negroidní rysy některých zobrazených mužů podporují teorie o kontaktech Ameriky se starověkým Egyptem, jiné detaily na portrétech prý zase ukazují spíše na dávnou Čínu.

Spíše než proslavené kolosální hlavy zpřesňuje naše poznání řada drobnějších nálezů. Základním materiálem pro drobnou plastiku se vedle nefritu stala pálená hlína. Dávní hrnčíři používali vedle klasické terakoty speciální bílou hlínu, z níž vypalovali především řadu figurek. Zobrazují množství obtloustlých batolat i realistických portrétů. Olmékové byli fascinováni tělesnými anomáliemi a často zobrazovali postižené jedince zvláště s deformacemi hlavy. Dochovaným figurkám zvířat dominuje jaguár, který zřejmě zaujímal v kosmologii Olméků ústřední pozici. Řada jaguářích monster, kombinujících dětská i dospělá těla s jaguářími hlavami či rysy obličeje, snad odkazovala k potomkům magického spojení světa lidí se světem nadpřirozeným. Výrazně odulé rty na řadě portrétů byly zřejmě odkazem na božský původ a znakem příslušnosti k vládnoucí elitě. Přestože jsou některé oltáře i sošky doplněny složitým souborem znaků, dávné písmo zřejmě nikdy nerozluštíme. Nepochopitelný pro nás zůstává i zánik San Lorenza a jeho méně slavnějších současníků, Laguny de los Cerros, Las Limas a Los Soldados, v 10. stol. př. n. l. Hlavní centra byla před opuštěním důkladně zničena a z jejich zbytků můžeme jen hádat, zda šlo o válku, vzpouru proti kněžím a vládcům, nebo jen o odchod na jiná území.

Nové centrum olmécké moci vzniklo v La Ventě v dnešním státě Tabasco. Podle stylizovaných prvků blízkých olmécké kultuře můžeme usuzovat, že právě v posledním tisíciletí př. n. l. rozšířila svůj vliv od středního Mexika až po hranice s Kostarikou. V jalapském muzeu se můžeme přesvědčit i o kontinuitě řady prvků, které přejali jejich následníci. Dávní Olmékové jsou proto označováni za „mateřskou kulturu Mezoameriky.“

Plni dojmů z návštěvy antropologického muzea se vracíme do mlžného podvečera a nazítří nás vítají první paprsky slunce. V záři jeho paprsků se přesouváme po několikadenní zastávce ve Veracruzu, největším mexickém přístavu na atlantském pobřeží, do San Andrés Tuxtla, hlavního centra sopečného pohoří, z něhož dávní Olmékové získávali čedič pro své monumenty. Čeká nás nejmladší z jejich významných středisek, Tres Zapotes. Po o