Průmyslová oblast Stratford ve východním Londýně nepatřila dříve k místům, jimiž by se britská metropole chlubila. Zanedbané, zpustlé a zaprášené části města se každý raději zdaleka vyhnul. Teď se právě sem soustředí olympijské dění, protože kromě několika stadionů tady vyrostla i olympijská vesnička a mediální centrum. Až zhasne olympijský oheň, začne Olympijský park sloužit Londýňanům. Za revitalizaci této oblasti East Endu si tak Londýn zaslouží už teď zlatou medaili.
Východní Londýn prošel kvůli olympijským hrám již druhou rozsáhlou revitalizací ve své historii. První rekonstrukce zacelila rány způsobené za druhé světové války letadly německé Luftwaffe, pro něž byly zdejší průmyslové závody častým cílem. Do říčky Lea, která dnešní olympijský areál přetíná na dvě poloviny, tehdy nákladní auta svážela sutiny z rozbombardovaných staveb. Stratford byl průmyslovou zónou s čoudícími komíny ze zapáchajících továrniček, které vařily z kostí mýdlo, udily ryby či barvily látky, a chudými obytnými čtvrtěmi dělníků. V posledních desetiletích, kdy průmyslová činnost ochabla, se stal lokalitou plnou opuštěných továrních hal, skladišť a hromad odpadů.
Olympijský park se rozprostřel mezi dvěma hlavními východolondýnskými dopravními tepnami, rychlostními silnicemi A11 a A12. Urbanistické řešení celého areálu respektuje tok říčky Lea a mnoha kanálů, s nimiž je propojena. Kdysi sloužily k přepravě surovin a zboží, teď po nich lodě přivážely stavební materiál. Lodní doprava je jen jedním příkladem ekologického přístupu pořadatelů londýnské olympiády. Dalším je samotné využití brownfieldů, zpustlých průmyslových oblastí. Přes devadesát procent materiálu z původních objektů se stavbařům podařilo recyklovat, to znamená přímo v místě je znovu použít pro terénní úpravy nebo nové stavby. Díky Olympijskému parku se londýnská zeleň rozšířila o další oázu o velikosti tří stovek fotbalových hřišť. Zahradní architekti na ně rozmístili trávníky i mokřadní rostliny a vysázeli dvě tisícovky stromů převážně původních druhů, jako jsou jasan, olše, vrba, bříza, líska, topol a platan. Park se stává i útočištěm volně žijících živočichů, zvláště mnoha druhů ptáků včetně ledňáčků a také třeba vyder. Ke zvelebení této lokality přispělo i 22 km cyklotras a stezek pro pěší. Příjemné prostředí ocení sportovci, kteří se za pár minut dostanou z vesničky na stadiony, po skončení olympiády obyvatelé této části města. Tři tisíce moderních bytů v olympijské vesnici by se měly stát hlavním dědictvím londýnské olympiády a základem nově se rodící čtvrti. Jejich poloha v atraktivním okolí by měla přispět k tomu, že se promění v dobrou adresu a vyhledávanou lokalitu. Park se také stal významným protipovodňovým prvkem. Výrazně snížil riziko povodní, což ocení kolem čtyřiceti tisíc domácností v okolních městských částech Canning Town a West Ham. Právě snížení povodňových rizik, obnova půdy a kvalita vody byly jedny ze stěžejních cílů při přeměně této části Londýna.
Hlavní dominantou areálu je elegantní Olympijský stadion, který pojme 80 000 diváků. Odehrají se na něm zahajovací i závěrečný ceremoniál a většina soutěží v atletice. Ze tří stran ho obklopují vodní toky, přes něž vede k branám stadionu několik nově postavených mostů. Tribuny vyztužují bílé ocelové oblouky, jejichž konstrukce při pohledu zvenčí připomíná – možná záměrně – královskou korunu. Stadion sestává ze dvou na sobě umístěných částí. Spodní tvoří železobetonová konstrukce s 25 000 místy pro diváky. Dalších 55 000 sedadel je umístěno v horním, demontovatelném prstenci. Pořadatelé her se tak chtěli vyhnout budování velkolepých staveb, které po olympiádě obvykle nenacházejí další uplatnění a většinu roku se v nich jen prohání vítr. Konstrukce stadionu je proto jednoduchá, vnitřní vybavení bude sloužit pouze sportovcům. Stánky s občerstvením najdou diváci mezi prstencem stadionu a vodní plochou, která ho obklopuje. Toto řešení umožňuje vyhnout se vybavování zázemí stadionu složitými kuchyňskými technologiemi, mimo jiné i z bezpečnostních důvodů.
Za nejúžasnější sportoviště Olympijského parku je považováno Aquatics Centre z dílny Zahy Hadidové, britské architektky s iráckými kořeny. Skrývá se pod 160 m dlouhou střechou, jež má tvar vlny, která jako by vystříkla z bazénů. Z jedné strany připomíná hlavu vorvaně, shora zase rejnoka. Střechu drží jen tři pilíře, stavba nemá jediný pravý úhel a aspiruje na to, aby se stala další architektonickou pýchou Londýna. Zadání organizačního týmu znělo jednoznačně: Nejrychlejší bazén světa. Plavci by v něm měli lámat rekordy díky klidné hladině bez vln, které zpomalují. Bazén proto nelemují stěny, ale odvodňovací kanál, aby nedocházelo ke zpětnému rázu. Závodní padesátka rozdělená na deset drah je hluboká tři a široká 25 m. Plavat se však bude jen v osmi drahách, krajní mají pohlcovat nežádoucí vlnění. Během závodů nepoběží filtrace vody, aby nevyvolávala protiproud, a teplota vzduchu bude o stupeň vyšší než šestadvacetistupňová teplota vody, aby plavci nepocítili šok, když se zanoří. Při stavbě akvacentra bylo použito 180 000 kachlíků v obou plaveckých padesátkách, závodní a tréninkové, a pětadvacítce pro skokany. Skokanské můstky pohltily 460 t betonu, celá stavba vodního areálu spolykala 9000 t oceli. Aquatics Centre bude dějištěm závodů v plavání, synchronizovaném plavání, skocích do vody a moderním pětiboji. Po olympiádě, kdy se zbourají boční přístavky s tribunami, bude sloužit místním plaveckým klubům a veřejnosti.
Stavitelským počinem je také basketbalová hala, v níž se kromě košíkové budou hrát i finálová utkání v házené. Má podobu prostého až strohého kvádru, zhotoveného ze silné nafouklé blány z PVC, která je napnuta na kovový rám. Uvnitř hýří barvami, zvenku svítí čistě bíle. Technologicky zajímavá stavba je navíc přemístitelná. Lze ji rozebrat až do posledního šroubku a vzápětí postavit kdekoliv jinde, možná i na dalších hrách v Rio de Janeiru v roce 2016, ale spíš na jiném místě ve Velké Británii.
Rekordy by měly padat také na olympijském velodromu, jehož střecha napodobuje konstrukci kola. Pylony stadionu museli stavbaři zapustit 20 m pod zem, aby mohli pevně ukotvit cyklistickou dráhu. Dřívější prohlášení organizátorů, že je nejrychlejší na světě, potvrdily předolympijské závody žen, které na ní zajely čtyři rekordní časy. Povrch dráhy tvoří sibiřská borovice zpevněná 350 000 hřeby.
Olympijský park sám o sobě vyvolává umělecký zážitek. Navíc v jeho prostorách vznikla řada děl, jež jeho hodnotu ještě zvyšují. Nejviditelnější je obří ocelová konstrukce, dost možná budoucí symbol této části Londýna. Obrovskou plastiku navrhl výtvarník Anish Kapoor a nese název Arcelor Mittal Orbit podle autorova krajana Lakšmího Mittala, indického ocelářského magnáta, který stavbu z největší části zaplatí. Kapoorovo dílo z 1400 t trubkové oceli stočené do nepravidelných smyček je vysoké 115 m a ponese ve vrchní části vyhlídkovou terasu, kam výtah vyveze až 700 návštěvníků za hodinu. Zpátky budou moci jít po spirálovitém schodišti.
Díky olympiádě se východní Londýn během posledních pár roků dočkal větších investic než za uplynulých padesát let. Největší projekt městské regenerace v Evropě je ambiciózním pokusem, jak zanedbanou oblast přeměnit v moderní obytnou a rekreační zónu.
Další články z vydání o Londýně zde