Pouze na dvou místech planety žijí orangutani (Pongo pygmaeus) – na dvou indonéských ostrovech Kalimantan a Sumatra. Tamní tropické džungle jich podle odhadů obývá okolo 25 000. Jejich počet se však snižuje, a proto také vznikla centra, která mají orangutany ze zajetí vracet zpátky do volné přírody. Rehabilitační středisko Bohorok v sumatránském Bukit Lawangu je jedním z nich.
V malajském nebo indonéském jazyce orangutana nazývají „divoká bytost“ nebo „lesní muž“. Tento lidoop, jeden z našich nejbližších příbuzných, je na rozdíl od goril a šimpanzů mnohem lépe přizpůsoben k životu v pralesích jihovýchodní Asie. Jeho dlouhé, neobyčejně silné ruce usnadňují šplhání v korunách pralesních velikánů, dlouhé rezavé chlupy chrání před častými dešti. Orangutani jsou velmi inteligentní a učenliví tvorové. Dokážou využívat různé nástroje, například větve, a to jak k zahnání případných nepřátel, tak i jako deštníku s velkými listy. Na noc si každý orangutan staví každý den nové hnízdo z větví a listí, které používá i k přikrytí místo deky.
Z našeho pohledu je orangutan náruživý jedlík. Každý den sežere veliké množství potravy, především různých sladkých plodů. Nejčastěji si pochutnává na fících, mangu a liči, jídelníček si však zpestřuje i různým listím a šťavnatými výhonky, ale i hmyzem a dalšími drobnými živočichy. Svoji inteligenci prokazuje i při hledání potravy. Aby byl schopen nalézt plodící stromy, musí mít důkladné znalosti o svém lesním domově a o ročním období. Navíc při vyhledávání plodů bedlivě sleduje i pohyb ostatních plodožravých živočichů, jako například zoborožců.
Orangutani jsou samotáři a většinu času tráví potulováním v korunách stromů. Nežijí však zcela odloučeně a často spolu vzájemně komunikují výkřiky. Zejména u samců je nápadný hrdelní vak výrazně zesilující jejich křik, kterým odrazují ostatní samce a naopak lákají samice. Pro staré, dominantní samce jsou charakteristické šedé lícní zduřeniny, které zvětšují obrys jejich tváře.
Orangutani poskytli zvláštní shodou náhod také nové možnosti obživy vesničanům z Bukit Lawang, což byla až do začátku sedmdesátých let 20. století ospalá vesnice, jejíž obyvatelé se věnovali především zemědělství. Pak zde vzniklo nové rehabilitační středisko, u jehož zrodu stály dvě Švýcarky – Regina Freyová a Monika Bornerová. Pod patronací Světového fondu na ochranu divoké přírody zahajovaly v roce 1973 svůj projekt pouze s pěti orangutany. Po dvaceti letech své činnosti středisko vrátilo zpět do volné přírody 126 těchto vzácných lidoopů. Většina orangutanů, kteří procházejí střediskem, byla původním majitelům zkonfiskována. Přestože jejich chov je v Indonésii zakázaný, stále ještě existuje dost lidí, kteří tento zákaz nerespektují.
Příprava orangutanů na návrat do přírody je přímo úměrná času, který strávili v zajetí. Celý proces návratné péče je rozdělen do pěti fází. Po převozu do střediska jsou lidoopi nejprve podrobeni veterinární kontrole. Úředně zabavená zvířata pocházejí z valné části ze soukromých zoologických zahrad nebo přímo z domácností. Mnohá bývají i ve velmi špatném zdravotním stavu a není jim už pomoci. Za dobu trvání střediska jich zde už asi padesát zemřelo. Vstupní léčba se především zaměřuje na likvidaci parazitů, které si zvířata přinášejí. V dalším období si musí lidoopi znovu osvojit přirozené instinkty, které v zajetí pozbyli. Postupně opouštějí klece a zkoušejí šplhat. Pak dostávají i listy, aby si opět stavěli hnízda, v nichž divocí orangutani nocují. Čtvrtou, velice riskantní etapou je období, kdy jsou vypouštěni do přírody, ale stále mají možnost vracet se do míst, kam je jim dvakrát denně přinášeno jídlo, jehož množství se postupně snižuje. Poslední fáze celý proces rehabilitace ukončuje: samostatní orangutani jsou opět odchyceni a dopraveni hluboko do džungle, kde mohou začít nový život.
Vesnice Bukit Lawang leží na okraji národního parku Gunung Leuser, jehož rozloha je 9000 km2 a žije v něm devadesát druhů savců. Kromě orangutanů i devět dalších druhů primátů, zejména makaků a gibbonů. Rehabilitační středisko Bohorok se jmenuje podle řeky Bohorok, která vesnicí Bukit Lawang protéká a zároveň tvoří přirozenou hranici národního parku. Vstup do parku je povolen pouze v doprovodu některého z průvodců a pak dvakrát denně na dobu, kdy jsou krmeni rehabilitovaní orangutani. Vstupenky nejsou právě levné, ale třetina z vybraného vstupného zůstává správě parku. Vždy ráno a odpoledne se u řeky na nástupišti opakuje stejná scéna. Návštěvníci parku se namačkají do vratké kanoe, která je pomocí kladky přetažena na druhou stranu řeky. Cesta k plošině, na které orangutani pravidelně „stolují“, netrvá déle než čtvrthodinu. Okolí dřevěné platformy, umístěné mezi pralesními kmeny, je přítomností lidoopů viditelně poznamenáno, a tak se její místo občas mění. Pracovníci parku sem přinášejí mléko a banány, obvyklý orangutaní jídelníček, a návštěvníci se usazují na nedalekém svahu, který klesá ke korytu potoka. Přicházející orangutany prozrazuje praskání větví. Samice se přibližují korunami stromů s mláďaty, samci ručkují po větvích jednotlivě. Orangutani se jenom zřídkakdy spouštějí na zem, kde jim hrozí větší nebezpečí, a tak i k plošině se blíží přeskoky ze stromu na strom. Jejich postavy jsou impozantní. Samci dosahují váhy okolo devadesáti kilogramů, samice přibližně polovinu. Navzdory těmto parametrům a mohutně vyvinutým pažím jsou to zvířata neagresivní a plachá. Ve volné přírodě je velice obtížné divoké orangutany objevit a pozorovat. V Bukit Lawangu se přicházejí sami pozorovatelům ukázat. Jakýkoliv styk s nimi je však zakázaný, neboť prodlužuje proces rehabilitace.
Když v roce 1973 rehabilitační středisko vznikalo, o jeho umístění v Bukit Lawangu rozhodla i blízkost metropole Sumatry, Medan. Výzkumníci v ní získali nezbytné technické zázemí a místní turisté další cíl svých víkendových výletů. Bukit Lawang vyrostl v jednu z nejatraktivnějších lokalit, jejíž přitažlivost zvyšuje snadná dostupnost a téměř absolutní jistota setkání s orangutany. Stoupající příliv turistů si však vynutil regulaci návštěvnosti parku. Podle některých názorů se vědecké a návštěvnické zájmy dostávají do rozporu, a tak není vyloučeno, že rehabilitační centrum by se v budoucnu mohlo posunout hlouběji do džungle.