Hlavní město „silikonového ostrova“ leží na severním okraji Tchaj-wanu, v deštivém údolí řeky Tam-šuej. Má za sebou krátkou, ale oslnivou historii. Ještě v 19. století stála v onom údolí, mezi terasovitými rýžovými poli, tři nevelká města. Tchaj-pej, založená počátkem 18. století, byla z nich největší. Za japonské okupace (1895—1945) byla tato města spojena a Tchaj-pej prohlášena za hlavní město Tchaj-wanu už roku 1895. Po prohrané druhé světové válce museli Japonci vrátit ostrov Číně. Ale už po dalších čtyřech letech na Tchaj-wan přesídlila celá dvoumilionová Čankajškova armáda, která prohrála v občanské válce s komunistickým režimem a Mao-ce-tungem. A právě po příchodu Čankajška na ostrov prošla nebo spíš proběhla Tchaj-pej fantastickými změnami. Nenávratně zmizely staré domky, drobné pestrobarevné chrámky i úzké křivolaké uličky a na jejich místě vyrostly stříbrné mrakodrapy. Mezi hustým smogem a monzunovým deštěm se dnes prohánějí tisíce žlutých taxíků, miliony dravých skútrů a soupravy čtyř linek moderního městského rychlovlaku.
Neuspořádaná, chaotická Tchaj-pej sice žádné centrum nemá, ale dominuje jí 245 m vysoká věž Shin Kong, postavená v roce 1994. Budova má 51 nadzemních a sedm podzemních podlaží a rychlovýtahy vystřelí návštěvníky za půl minuty na vyhlídkovou plošinu ve 49. patře. Většina pater mrakodrapu je obsazena restauracemi, mezinárodními firmami a obchody, kde Tchajpejci provozují svůj národní sport – nakupování. Tento čínský-nečínský ostrov, po Japonsku a USA třetí největší výrobce informačních technologií, je totiž velmi bohatý. A jeho největší a zároveň hlavní město je zase nejbohatší z celého Tchaj-wanu, jehož hrubý národní produkt se ročně pohybuje mezi 12—13 tisíci USD na osobu ročně.
Hektický ruch v obchodním centru charakterizuje jednu z tváří Tchaj-peje.
Objevit další není těžké. Stačí si ráno přivstat a jít si zacvičit s davy do parku, pak nahlédnout do univerzitní knihovny a chrámů, vnořit se do propletence uliček nung a uličiček ťie hned za některým z mrakodrapů a pak na tržištích poklábosit s místními.
Za rozbřesku do parků
Kolem sedmé hodiny ranní je park obklopujícím památník prezidenta Čankajška zaplněn davy oteplákovaných Tchajpejců. Již od brzkého rána to tu tepe životem. Lidé sem přibíhají už kolem šesté ranní, aby tady meditovali a ve společném soustředění si také protáhli těla. Cvičí se tu tchaj-čchi, ale i kroky tanga. Z kazeťáku na pařezu se ozývají diskotékové hity i džezové tóny. Ráno, ale i během dne, se zde pod zastřešenou promenádou lemující park scházejí několikačlenné party, aby si společně zahrály na tradiční čínské hudební nástroje, zazpívaly a poklábosily. Po chodníčcích osázených drobnými kamennými valounky se bosky prochází pár starších dam, které si zde masírují chodidla. Podle toho, který bod na chodidle vás při chůzi bolí, lze určit, který váš tělesný orgán není v pořádku. U chodníčků jsou někdy zavěšeny „mapy“ pravého a levého chodidla, v nichž je znakem napsáno třeba ‘žlučník’, ‘plíce’ nebo ‘močový měchýř’. Mne bolí při první bosé chůzi po kamíncích celá chodidla a je mi i bez konzultace s mapkou jasné, že už tady dlouho nebudu.
Nejpilnější studenti
Touhu mladých Tchajpejců po vzdělání nelze přehlédnout. Od rána do večera včetně víkendů zaplavují pilní studenti knihovny a studovny, které jsou bez výjimky vybaveny pohodlnými gauči a sluchátky se šesti hudebními programy. Na gaučích studenti pospávají, nebo jen tak, pohodlně leží se zavřenýma očima a při hudbě meditují. Mnoho mých čínských spolužáků trávilo v knihovně až deset hodin denně. A nejen ve zkouškovém období.
Život mladých se zde takřka bez výjimky vine po striktní linii: studium – budování kariéry – finanční zajištění – hledání partnera. Student vysoké školy nechodí ani na brigády ani na rande. Student studuje. Vysoké vzdělání potomků je naprostou prioritou i všech rodičů. Dostane-li se jejich dítě v patnácti na správnou střední školu, má téměř zaručeno, že se dostane i na správnou vysokou školu. Dostane-li se na správnou vysokou školu, má kariéru zaručenu. Celostátní přijímací zkoušky na střední a vysoké školy jednoduše rozhodnou o lidském osudu. A pro tento den je třeba udělat všechno – obětovat mládí a studovat ve dne v noci. Převážná většina žáků základních a středních škol navíc navštěvuje pu-si-pany, lidově řečeno „nalejvárny“. A ty jsou často doplněny ještě domácím doučováním. Osobně jsem doučovala dva sedmileté chlapečky. Když se po čtvrté hodině přiřítili z poslední vyučovací hodiny ve škole, doma už čekala doučovatelka matematiky. Tu jsem v pět střídala já – doučovatelka angličtiny. Už v šest jsem ale musela končit, protože do dveří vcházel doučovatel japonštiny. No, a pak ještě bylo třeba napsat domácí úkoly.
Většina sedmnáctiletých stráví minimálně rok intenzivní přípravou na přijímací zkoušky na vysokou školu. Nejsou-li přijati, čeká je další rok v pu-si-panech. Typickým rysem tchajwanského školství je přehnaný důraz na doslovné memorování studijní látky. A tak se studenti ve třídě neptají ‘proč to tak je?’, ale zásadně ‘bude tohle u zkoušky?’. A potom se to, co bude u zkoušky, naučí nazpaměť. Nesmyslnost tohoto tlaku na mladé lidi si uvědomuje stále větší část tchajwanské společnosti a snaží se vzdělávací systém změnit. Jedním z prvních kroků, jak napodobit západní vzdělávací systém, je snaha naučit se americkou angličtinu. A začíná se tím, že si každý student angličtiny vymyslí anglické jméno. Kritérium tohoto výběru je mi ovšem záhadou. Jak může člověk dojít k rozhodnutí, že se pojmenuje Adidas, Romeo, Super, Titán nebo Scully Mulder?
Nikdy nehledejte Číňana ve čtvrtém patře
Památník prezidenta Čankajška je další dominantou Tchaj-peje. Když se slaví, slaví se tady. Když se demonstruje, demonstruje se také tady. Tato monumentální čtvercová budova z bílého mramoru s dvojitou, tradičně čínsky prohnutou, modrou střechou je pyšně usazena v čele náměstí. Byla slavnostně otevřena v roce 1980, pět let po smrti nejznámějšího tchajwanského politika. Na financování faraónsky monumentální stavby se podílela dobrovolná sbírka velmi vlastenecky smýšlejících tchajwanských obyvatel. Přední schodiště vede k hlavní síni, kde trůní bronzová socha generála Čankajška.
V roce 1949 uprchl generál Čankajšek z Číny na Tchaj-wan spolu s celou tehdejší vládou Čínské republiky, se dvěma miliony vojáků nacionalistické strany Kuomintangu a s jejich rodinami. Na Tchaj-wanu chtěl Kuomintang načerpat sílu a nejpozději do pěti let se vylodit na čínské pevnině, porazit komunistickou armádu a v zemi znovu získat vládu. Uplynulo víc než padesát let a dva miliony imigrantů a jejich potomci se do vlasti nevrátily – a ani se vrátit nechtějí.
Západně od Čankajškova památníku, nedaleko řeky Tam-šuej, stojí nejstarší buddhistická svatyně na Tchaj-wanu – Chrám Dračí hory (Lung-šan-s). Byl postaven v roce 1738 na počest bohyně milosti Kuan-jin, patronky Tchaj-wanu, a bohyně moře Ma-cu, patronky rybářů. Za dobu svého trvání byl chrám třikrát zničen. Poprvé zemětřesením v roce 1815, pak tajfunem v roce 1867 a nakonec americkým bombardováním japonské armády v roce 1945. Pokaždé však byl znovu vystavěn. Kromě dračích střech se chrám pyšní velkolepými sochami, dřevořezbami a bronzovými plastikami. Nejvelkolepější bohoslužby v chrámu probíhají při oslavách narozenin nebo jiných výročích bohyně milosti Kuan-jin. V Tchaj-peji není krásnějšího chrámu než je Lung-šan-s. Pestrobarevných taoistických nebo ještě častěji smíšených taoisticko-buddhistických chrámků zde ale najdete požehnaně.
Kromě častých návštěv chrámů má většina tchajpejských domácností v hlavní místnosti vlastního domu i rodinný oltářík. Na něj se bohům a rodinným předkům servíruje jídlo a potřeby do domácnosti. Když jsem jednou přišla na návštěvu rodiny kamaráda I-wena, úplně mě ranilo, když můj dárek – bonbony Ferrero Rocher – také skončil na oltáři. Avšak po pár dnech, kdy mají duchové dostatek času se najíst, jsou zbylé potraviny z oltáře dojedeny rodinou.
Noční tržnice
Smyslově charakterizují Tchaj-pej tři věci – hlučná atmosféra že-nao, sýr tou-fu a perlový čaj s mlékem.
Že-nao není lehké přeložit jediným slovem. Doslova znamená ‘že’ horko a ‘nao’ hlučno. Ovšem výraz ‘že-nao’znamená rušnou, vzrušující atmosféru plnou dění, lidí, zvuků, vůní, barev. Číňani, ať již pevninští nebo ostrovní, že-nao milují. Atmosféře že-nao nelze na Tchaj-wanu uniknout. Nejvydatnějších dávek se ale člověku dostane během několika hodin strávených na některém z tchajpejských trhů.
Za nejpříjemnější tchajpejský trh považuji Š‘-linský, protože je vůči příchozím nejpřátelštěji naladěn. Že-nao je zde v mezích možností klidnější a hlavně trh nabízí největší výběr nápojů a jídla. Zde budete potřebovat „tisíc úst“, abyste mohli všechny nabízené pochoutky ochutnat, včetně dvou gurmánských úchylek: perlového čaje s mlékem a silně aromatického, bez cavyků řečeno „smradlavého“ sýra tou-fu.
Tchaj-pej leží v subtropech a většinu roku je třeba hasit žízeň během celého dne, zato hlad tolik nemáte. Na druhé straně, jíst je třeba i v tropickém vedru. A tak na Tchaj-wanu vznikly stovky pozoruhodných nápojů, které nejsou pouze chladnou osvěžující tekutinou, ale velmi často v sobě obsahují nějakou žužlavou, kousatelnou nebo žvýkací hmotu. V nápoji může plavat i různobarevné želé, sójové boby nebo ‘perly’. Ty tvoří základ velmi oblíbeného perlového čaje s mlékem. ‘Perly’ jsou kuličky nevyzpytatelného původu a konsistence, bez chuti, hnědé, žvýkavé a když se nepovedou, vletí v krku do nesprávné dírky jako nic. O to, z čeho jsou vyrobeny, je lepší se raději nezajímat, ačkoli se šíří pověst o jejich obilném původu. Perlový čaj se podává v plastových kelímcích se zvláštními tlustými brčky, kterými se vám podaří perly vysát.
Druhou pochoutkou, kterou ovšem řada cizinců zatracuje, je sójový „sýr“ tou-fu. Stánek s ním objevíte velmi snadno – půjdete za pachem. Sójové kostky smažené v hluboké pánvi wok, posypané smaženým čínským zelím, pálivou paprikou a zalité sójovou omáčkou jsou výbornou pochoutkou. Zlé jazyky však tvrdí, že se smaží na koňských exkrementech.
Ke každému nákupu nerozlučně patří smlouvání, které je pro Tchajwance stejně jako pro další asijské národy jednou z nejzábavnějších činností. O to zábavnější, hraje-li ve smlouvací hře hlavní roli velká tlustá bílá žena hovořící čínsky. V takovém případě se kolem stánku shromáždí několik desítek čumilů pokřikujících na prodavače i na smlouvající cizinku. Místo obchodních rad se ale vyptávají: kolik let jí je, má-li manžela nebo přítele, odkud je a kde v Americe to Česko leží. Nakonec jsou všichni hrozně popletení, nejvíce prodavač, který omylem prodá tři kusy zboží za cenu nižší, než původně požadoval za kus jediný. Ale možná, že jen byla původně nasazená cena nepřiměřeně vysoká. Hlavně, že jsou všichni spokojeni.
Tchaj-pej je taková, jakou ji Tchajpejci chtějí mít Mnozí návštěvníci Tchaj-peje propadají brzy po příjezdu beznadějné nostalgii. Touží vidět Čínu, jakou poznali v básních tchangského básníka Li Pa, Čínu romantických pavilonků s lotosovými jezírky, Čínu pomalu a obřadně plynoucího času.
Taková Čína je však na Tchaj-wanu nenávratně pryč. Mizejí poslední zbytky tradiční čínské architektury, kulturní zvyklosti a obřady se stávají svými vlastními karikaturami. Životní styl se amerikanizuje a Tchaj-pej je nejcharakterističtějším představitelem těchto změn. Avšak je taková, jakou ji její obyvatelé vytvořili a jakou ji – odvážím se to říci – zřejmě chtějí mít. Myslím, že je Tchaj-pej šťastná.