Na řekách Čech, Moravy a Slezska stojí na 120 různých přehrad. Naprostá většina z nich byla postavena ve 20. století a ty největší v jeho druhé polovině. Měly být jedním ze symbolů historické etapy, která sama sebe nazývala dobou budování socialismu, a patří bezesporu k nejpozoruhodnějším stavbám, jež tato doba po sobě zanechala.

Orlík má mezi našimi přehradami v mnoha ohledech vedoucí postavení. Pyšní se betonovou hrází, která v koruně dosahuje výšky 90,5 m (výška přepadu je 81,5 m). Jezero, které za ní vzniklo, má největší objem vody, 716,5 mil. m³, a nejdelší vzdutí toku. Záplava na Vltavě je dlouhá 68 km a sahá až k Hněvkovicům. Na tomto úseku se nevzdula jen Vltava, ale i všechny dolní části jejích přítoků, od nejmenších potůčků až po řeku Otavu, která vystoupila z břehů v délce 21 km a vzdutí na ní dosahuje v podstatě až k píseckým jezům. Vzedmutí Otavy bylo tak mohutné, že postihlo i její přítok, poklidnou říčku Lomnici.

Nové údolní jezero má plochu 2732 ha, což při jeho objemu a délce vzdutí není mnoho. Vltava se totiž ve svém středním toku prolamuje přes mohutný žulový práh, který z geologického hlediska patří ke středočeskému plutonu, a tak je její údolí úzké, se strmými, místy až kolmými skalními stěnami. Proto také vyrostlo na říčním břehu jen málo vesnic, zato na vrcholech skalních ostrohů bylo založeno několik středověkých pevností a hradů, z nichž Zvíkov a Orlík patřily k nejmohutnějším. Orlík také dal přehradě a jejímu jezeru jméno, i když hráz stojí u obce Solenice.

Původně však měla hráz stát dále po proudu, v nejužším místě údolí, kde by byly náklady na stavbu krátké hráze mnohem nižší. Geologický průzkum tam ale odhalil dávnou přírodní katastrofu, mohutný skalní sesuv, kdy skalní bloky zavalily říční svah a rostlá skála ležela až v hloubce 30 m. Všechen uvolněný skalní materiál by se musel odklidit, protože přehrady se staví jen na pevné skále.

A tak se dlouhé měsíce hledalo místo nové. Když bylo u obce Solenice definitivně nalezeno, nastala těžká doba pro všechny, kdo v místech budoucí záplavy žili. Pro lidi, pro zvířata i pro rostliny. Vltava byla milovanou řekou vodáků, rybářů, chatařů i turistů, stejně tomu bylo na dolní Otavě. Proto se zánik jejich údolí dotýkal spousty lidí. S touto etapou bylo spojeno mnoho nostalgie a smutku. Měly být zatopeny jezy i se svými šlajsnami, v nichž se zvedal adrenalin vodákům i vorařům. Měly zaniknout klapající mlýny, které obohacovaly říční břehy romantikou minulosti. Definitivně mělo zaniknout řemeslo vorařů i s jejich úvazišti vorů a vorařskými hospodami.

Před napouštěním jezera si snad všichni vodáci chtěli n…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Písecko