Díky tomu, že se největší ostrov maltského souostroví jmenuje stejně jako celá země, zapomíná se tak trochu na Gozo, druhý obydlený ostrov. Od Malty se liší na první pohled – je členitější, zelenější, úrodnější, daleko méně lidnatý, díky tomu výrazně klidnější, přitom stejně hýčkaný slunečními paprsky, se stejně blankytným mořem, prostě pro prázdniny jako stvořený! Vědí to velmi dobře právě obyvatelé Malty, kteří sem od července do září s velkou oblibou jezdí na dovolenou.
I má cesta začíná prázdninově, ačkoli je teprve polovina června. Bílý trajekt v přístavišti Cirkewwa se ostře odráží od modrého moře, slunce pálí, kromě seřazených aut čeká na nalodění i velký dav, tvořený především turisty. Jakmile zazní povel k nástupu, bere loď skoro útokem – každý chce obsadit to své vysněné místo, někdo v lodním baru, jiný na otevřené palubě s nejlepším výhledem. Skupinka blonďatých německých studentek zabírá část laviček na sluneční palubě a odkládá si do bikin, jejichž materiálová úspornost dává na chviličku zapomenout i na siluetu ostrova Comino, která se záhy objeví na pravoboku. Zároveň je to dobrá připomínka prvního návštěvníka Goza, který tu strávil nedobrovolné, ale o to delší prázdniny, a jeho hostitelky, oné „nymfy s krásnými vlasy“ a „bohyně jasné“. Že nevíte, o kom je řeč? Přece o Odysseovi, nejslavnějším z Řeků před Trójou, a nymfě Kalypsó. Odysseus se po ztroskotání zachránil na jejím ostrově jménem Ógygia, nymfa jej vlídně přijala, zamilovala se do něj a pak ho odmítala pustit. Učinila tak až na Diův příkaz po sedmi letech. Jako v mnoha jiných případech homérovské geografie, ani u Ógygie není jasné, kde se doopravdy nacházela, a tak si na tento příběh dělají nárok i jiné ostrovy, například chorvatský Mljet. Ztotožnění Ógygie s Gozem je však nejtradičnější, svůj počátek má už v samotné antice. Na severním pobřeží Goza lemuje zátoku Ramla Bay jediná písečná pláž ostrova. Nad ní, vysoko na skalách, vedou strmé schody dolů do úzké průrvy a dál do tzv. jeskyně Kalypsó. Nymfa asi nemá zájem, aby někdo okukoval místa, kde se odehrával její románek, a tak se tam pravidelně každým rokem nějaký zvědavec v lepším případě potluče, v horším skončí se zlomenou končetinou. Jenže odolejte takové příležitosti!
Za slabou půlhodinu plavba končí, ale prázdniny pokračují. Na moři člověku vyhládne, a tak nápad navštívit nejdříve pekárnu považuji za více než rozumný. Záhy ale zjišťuji, že na poklidné rozjímání nad čerstvým koláčkem to tady zrovna není zařízené. Pekárna Mekren v Naduru patří k několika nejstarším a nejvyhlášenějším na ostrově, kde je chléb na stole téměř při jakékoli příležitosti. V jedné nepříliš velké místnosti s původní pecí vytápěnou dřevem se mají co ohánět. Každou chvilku sem přijde nějaký zákazník, často pro předem objednané pečivo. A není to jen bílý chléb s nádherně křupavou kůrkou, ale i tradiční ftira z nekynutého těsta a pizzu připomínající obrovité slané koláče s nejrůznější náplní. Podnik existuje už asi 100 let, jeho zakladatel shlíží na třetí generaci majitelů z dávné černobílé fotografie umístěné vedle pece pod nástěnnými hodinami. Když se loučíme, zjišťuji, že se majitelé jmenují Portelliovi, což mi nějak nejde dohromady s jiným jménem na vývěsním štítu. A tak se dozvídám, že Mekren je přezdívka, kterou měl Portelli-zakladatel. Není to na Gozu nic neobvyklého. V minulosti zde přezdívky vznikly zřejmě proto, že na ostrově bylo mnoho lidí stejného příjmení, jež bylo praktické od sebe nějakým způsobem odlišovat. Bývalo tomu tak i na sousední Maltě. Zatímco tam se ale dnes už přezdívky skoro nepoužívají, a vůbec ne mezi mladou generací, na Gozu jsou pořád živé.
Bylo by nespravedlivé, kdyby v prázdninové atmosféře zanikla skutečnost, že na Gozu je i řada historicky zajímavých míst a památek. Asi nejnápadnější je Citadela, stará část hlavního města, která je vidět vysoko nad okolní krajinou téměř z kteréhokoli místa ostrova. Ono hlavní město, pro které v místních podmínkách platí zcela konkrétně totéž, co pro Řím obrazně, totiž že do něj vedou všechny cesty, má hned dvě jména. Oficiálně se dnes jmenuje Victoria po slavné britské panovnici, která pojmenování dostala jako dárek ke svému Diamantovému výročí (60 let na trůnu) v roce 1897, případně již o 10 let dříve ke Zlatému výročí – dokonce i různé maltské prameny uvádějí střídavě obě varianty. Ať už k přejmenování došlo o deset let dříve nebo později, obyvatelé Goza ho nikdy nepřijali za své a hlavnímu městu pořád říkají jeho původním názvem Rabat pocházejícím z arabštiny. Na současných mapách bývají nejčastěji uváděna jména obě.
Za mohutnými hradbami Citadely se neskrývá jen hrad či vojenská pevnost, ale regulérní město s ulicemi, středověkými domy, ba i katedrálou, jejíž široké schodiště vedoucí k hlavnímu průčelí zdobí sochy dvou papežů, kteří město osobně navštívili, Pia IX. a Jana Pavla II. Za tuto dispozici mohl zákon, který platil až do roku 1637 a nařizoval, že v noci se museli všichni obyvatelé zdržovat uvnitř hradeb. Až po jeho zrušení se začala pod hradbami rozvíjet nová část města, dnes nepoměrně větší a živější. Ve Victorii žije asi čtvrtina všech obyvatel ostrova. Její mladší část je tak jediným místem na Goz…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malta