Začátkem 20. století nouzově přistálo na jednom z indonéských ostrovů letadlo. Jeho pilot tam nejprve objevil podivné stopy a potom uviděl i obrovské, dosud nevídané ještěry. Šťastně se mu podařilo z ostrova vzlétnout, ale jeho vyprávění o obrovských, drakům podobných ještěrech na ostrově Komodo, nikdo doma nevěřil. Podezírali ho ze ztráty zdravého rozumu. Za pravdu mu dala až vojenská expedice vypravená na ostrov v roce 1910. Ta také potvrdila vyprávění domorodců, kteří o dracích žijících na ostrově věděli již několik staletí. V roce 1912 nové zvíře odborně popsal kurátor zoologického muzea v javánském Bogoru a dal mu vědecké jméno Varanus komodoensis . Tak byla i oficiálně potvrzena existence ještěra dosahujícího rekordních rozměrů, a tím i největšího současně žijícího plaza naší planety. Od roku 1980 je Komodo národním parkem a navíc patří do Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Motor naší lodě se ztišuje. Míjíme dračí zuby téměř holých kopců a po pravé straně necháváme bez povšimnutí přístavní molo, vchod do národního parku Komodo. Zakotvujeme na dohled jediné vesnice na ostrově.Z dálky k nám doléhají tiché zvuky podvečerní aktivity života místních rybářů stejně jako před šesti lety, kdy jsem do těchto míst dorazil poprvé. S časovým odstupem tak budu moci srovnat, jak se naplnilo to, o čem mne tehdy ujišťovali strážci národního parku – pokusíme se komodské draky, kteří se stávali turistickou atrakcí, vrátit k přirozenějšímu způsobu života.

Kapitán nás upozorňuje, abychom byli přes noc opatrní na své cennosti. Plavby mezi Floresem a Lombokem se zastávkou na Komodu a na nedaleké Rince, kde také žijí varani komodští, se v posledních letech stávají stále populárnější a z lodníků mluví některé nepříjemné zkušenosti z poslední doby.

Zpráva o naší návštěvě přichází do vesnice rychle. Ze tří loděk, které záhy přirážejí k našemu pravoboku, záhy jejich majitelé vynášejí korále a zejména vyřezávané komodské draky v několika provedeních. Dřevěné draky uvidíme i následující den. Prodávají se ve stáncích vyrostlých na strategickém místě při vstupu do národního parku. Vesničané objevují možnosti turistického ruchu. Na Komodo dorazí každý měsíc dva až tři tisíce návštěvníků, podle prodejců by neměl nikdo opustit ostrov bez těchto nepříliš vkusných figurek. Před šesti lety nám nikdo nic nenutil.

Vybavuji si respekt, se kterým vesničané o komodských varanech hovořili a tragický příběh ze sousední Rinky, kde varan zabil dvanáctiletého chlapce. „Zvykli jsme si na varany a oni na nás, žijeme tady klidně vedle sebe,“ tvrdí mi přesvědčivě jeden z prodejců.

Obzor širého moře, zabarveného v podvečerním osvětlení doruda, lemují temné, zubaté obrysy až 700 metrů vysokých kopců sopečného Komoda. Je to jen jeden z mnoha dalších ostrovů v archipelagu Malé Sundy. Má rozlohu kolem 500 km² a leží asi 500 km východně od ostrova Bali, na námořní trase mezi velkými ostrovy Sumbawa a Flores. Trajekty, které jednotlivé ostrovy spojují, však nemohou u jeho břehů přistávat, a proto kotví na volném moři, odkud návštěvníky přepravují motorové čluny. Čeká je tam suchá savana s kaktusy a lontarovými palmami, vysoké teploty, domorodí rybáři a především varani – ačkoli, těm jsou turisti lhostejní.

Komodské draky lze nejlépe pozorovat od května do září. Podle statistik z roku 1990 jich na Komodu, dvou sousedních ostrůvcích Rinca a Padar a také na západním pobřeží ostrova Flores žijr kolem 3360 . Jejich počet se oproti předchozím létům, kdy byly povoleny lovy a odchyty pro zoologické zahrady, poněkud zvýšil. Největší varan, odchycený ve třicátých letech minulého století pro zoologickou zahradu v americkém Saint Louis měřil úctyhodných 335 centimetrů a vážil 180 kilogramů. Tato zdánlivě neohrabaná zvířata dokážou ulovit nejen jelena, ale i buvola, ba i koně. Jelena dokáže komodský drak sežrat na posezení, buvol nebo divoký kůň vystačí dvěma až třem dospělým plazům asi na čtyři dny.

Od dob, kdy byl komodorský ještěr poprvé popsán, se ví o jeho životě ještě mnohem více. Například že malí ještěři musí být na pozoru před kanibalistickými choutkami svých rodičů, a proto také většinu svého ještěřího mládí stráví na stromech, kde chytají hmyz a drobné ptáky. Teprve když jim zdejší potrava nestačí, pouštějí se do konkurenčního boje o potravu na zemi. Na svou kořist zaútočí nejraději zákeřně ve spánku nebo při odpočinku, ale když je třeba, dokážou na krátkou vzdálenost vyvinout značnou rychlost – až 30 km za hodinu. Varani mají lovecký úspěch i když jim oběť unikne, stačí, aby byla poraněna. Infekce v ráně zpravidla vede k uhynutí zvířete, které si varani podle pachu snadno najdou.

Na ostrově ještěři nemají přirozené nepřátele, nejsou jím ani obyvatelé jediné vesnice na Komodu.

„Největší starosti nám dělají pytláci, kteří loví přirozenou potravu ještěrů, jeleny, a tak nepřímo ohrožují i je,“ tvrdil mi před šesti lety ranger Alo Sahu. Tentokrát jsem se marně sháněl po tomto mladém strážci, který mi tehdy vyprávěl, jak je hrdý, že může pracovat v místě, kde žije unikátní živočišný druh a jak mu vadí všudypřítomná korupce. Ranger, který se nás ujal tentokrát, zůstal v anonymitě. V tom zůstávají pravidla stejná, volný pohyb po parku je zakázán, každou skupinu musí doprovázet strážce vybavený dřevěnou vidlicí, kterou v případě potřeby přitlačí varana k zemi.

V nedávné minulosti šli návštěvníci Komoda najisto. Nejdříve minuli kříž postavený na místě, kde před lety beze stopy zmizel čtyřiasedmdesátiletý švýcarský baron, možná oběť komodských draků. Krátký okruh ostrovem končil v místě zvaném Banu Nggulung. Sem strážci přinášeli ještěrům potravu, a tak nebylo výjimkou zde najednou potkat desítku varanů. Vznikla tak zoologická zahrada naruby, s lidmi za plotem a varany ve volné přírodě.

Výpravy do těchto míst se převážně pořádaly hned poránu nebo odpoledne, kdy polevilo horko a kdy jsou varani nejaktivnější.

Zrušení umělého krmení draků je největší změnou, kterou Komodo prošlo. Tentokrát musíme po varanech pátrat mnohem intenzivněji. Jeden kus zahlédneme na vzdálenost třiceti metrů, zkušené oko rangera ho odhalí, jak se rozvážným kolébavým krokem sune do kopce. Dalšího objevujeme v Banu Nggulungu, bez známky života nehnutě odpočívá na zemi, nevšímavě nás nechá přiblížit se na vzdálenost několika metrů. Náš průvodce nás bez obav nechává s varanem zcela samotné, teprve po několika minutách se komodský drak zvedne a způsobem, jakým známe již od jeho předchůdce, se přesunuje na klidnější místo.

Po desítkách varanů ani památky, buď máme smůlu, anebo pavlovovské reflexy místa, kde je možné bez obtíží získat potravu, začínají u ještěrů vyhasínat. Vracíme se zpátky do základního tábora. Strážce nás upozorňuje na papoušky kakadu, divoké buvoly, opice, ukazuje nám kaktusy, ale po největších ještěrech světa ani památky. Ranger jako by cítil naše zklamání, ujišťuje nás, že z Komoda bez setkání s jeho nejznámějšími obyvateli neodjedeme ani tentokrát. Odpočívají přímo v táboře, které je také jediným místem, kde se lze na ostrově ubytovat. Kolébají se před verandami, někteří z nich šplhají po schodech a pokoušejí se dobýt do kanceláře rangerů. Odnáším si stejný dojem jako před lety. Vše vypadá až neskutečně, strážci komodského parku tentokrát zůstávají v ostražitosti a pouštějí nás k těmto impozantním tvorům až na metrovou vzdálenost. Varani většinou zůstávají nehybně ležet a když se jim lidská přítomnost zdá být příliš dotěrná, zvednou se a bez známek jakéhokoliv zájmu o zvědavé vetřelce, se přesunou o pár metrů dál. Jako by si byli vědomi toho, že Komodo patří jim stejně jako lidem, jako by i oni znali onu prastarou legendu o osídlení ostrova Komodo: Kdysi dávno přistála u ostrova Komodo lodˇ. Odkud připlula, nikdo neví, ale seděli v ní jeden muž a jeden ora – jak místní lidé nazývají zdejší ještěry. Oba společně vystoupili na břeh a od těch dob žijí na ostrově rybáři a orové společně.