Národní palácové muzeum v Tchaj-peji patří k místům, která se v anglických průvodcích označují jako „must“, něco, co bezpodmínečně musíte vidět, nepřichází v úvahu, abyste si to nechali uniknout. Někdy se s takovým hodnocením dá polemizovat, ale v tomto případě by to bylo zbytečné. Téměř čtyři a půl milionu návštěvníků ročně je dostatečně výmluvným důkazem.
Osudy umělecké sbírky čínských císařů byly po pádu císařství velmi pohnuté. Zpočátku se s ní nedělo nic, až když byl poslední čínský císař Puyi (Pchu-i) v listopadu 1924 definitivně vyhnán z pekingského Zakázaného města, začalo se uvažovat o jejím zpřístupnění. V říjnu 1925 pak bylo v Zakázaném městě otevřeno Palácové muzeum – umělecké poklady čínských císařů byly poprvé v historii představeny veřejnosti. Tenhle stav ale netrval dlouho. O šest let později vpadla do severovýchodní Číny japonská armáda a okupovala Mandžusko. Čankajškova čínská vláda se začala bát, aby umělecké poklady nepadly do rukou Japonců, a proto začala připravovat jejich evakuaci z Pekingu. Ta byla zahájena v roce 1933, kdy byla sbírka převezena do Šanghaje. Odtud pokračovala následujícího roku do nových skladišť v Nankingu a po vypuknutí druhé čínsko-japonské války v roce 1937 pak dále do bezpečí v západní Číně, kde zůstala až do skončení druhé světové války, po němž následoval návrat sbírky do Nankingu. Když se pak zjevně zhoršovala pozice jeho Kuomintangu v čínské občanské válce, jež se znovu rozhořela po japonské kapitulaci, chtěl Čankajšek odvézt sbírku na Tchaj-wan. Na přelomu let 1948 a 1949 tam byla odeslána zhruba její pětina, včetně mnoha nejcennějších uměleckých děl, zbytek zůstal na pevnině.
V roce 1965 bylo v severní části Tchaj-peje otevřeno Národní palácové muzeum, od té doby několikrát rozšiřované a po roce 2000 zmodernizované, i když po mém soudu by některé sály, zejména v oddělení keramiky, potřebovaly jakýkoli závan modernizace i dnes. Obohaceny o padesát let různých darů, odkazů, převodů i vlastních akvizic muzea, rozrostly se jeho sbírky na dnešních stěží uvěřitelných (téměř) 700 000 položek. I když více než 600 000 tvoří knihy, listiny apod., pořád zůstává přes 70 000 obrazů, kaligrafií, jadeitových řezeb, keramiky, bronzů a dalších uměleckých děl neliterární povahy. Plyne z toho jediné – vystaven může být pouze zlomek celé sbírky. Expozice obrazů a kaligrafií se například obměňuje každý čtvrtrok.
Aktuálně se ale situace změnila. Na sklonku loňského roku totiž byla otevřena do zkušebního provozu jižní pobočka muzea v jinak nepříliš známém městě Taibao, asi 15 km západně od krajského města Chiayi, kde pro ni vznikla architektonicky velmi zajímavá (a po všech stránkách moderní) novostavba. Záměr je jasný – dodat někdy maličko opomíjenému jihu ostrova prvotřídní muzeum a velké turistické lákadlo. Z tchajpejského muzea se tak stala „severní pobočka“ zvolna připravovaná k proměně v Grand Palace Museum. Díky nové jižní pobočce může muzeum vystavit najednou daleko více svých exponátů. Obecně se tato pobočka zaměřuje více na umění Asie, tj. na ta díla, která vznikla mimo Čínu. Aktuálně má čtyři stálé expozice věnované buddhistickému umění ve sbírkách Národního palácového muzea, čajové kultuře a s ní spojenému umění, asijským textiliím a historii Chiayi. Kromě toho se ale počítá s tím, že na krátkodobých výstavách se budou v jižní pobočce objevovat i nejrůznější díla ze stálých expozic tchajpejských. A začalo se pěkně zostra – od otevření až do začátku letošního října je v jižní pobočce…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tchaj-wan