„Völki“, zdrobnělina, kterou ho obyvatelé Lipska rádi označují, zní docela roztomile. Jako by chtěla alespoň trochu zlidštit monstróznost jeho i události, kterou připomíná. Völkerschlachtdenkmal, Památník bitvy národů.
Čtyři říjnové dny roku 1813 přinesly lidstvu bitvu, jakou doposud nezažilo. U Lipska proti sobě stály na jedné straně Napoleonova „velká armáda“ a na druhé vojska koalice tvořené Rakouskem, Pruskem, Ruskem a Švédskem. Dohromady zasáhlo od 16. do 19. října do bojů kolem 600 000 mužů, což překonala až roku 1905 bitva u Mukdenu v rusko-japonské válce. Udávaný počet obětí „bitvy národů“, jak se střet u Lipska často označuje, se v různých pramenech liší, ve všech případech však jde o číslo hrůzné, pohybující se v rozmezí 90–120 tisíc. Napoleonova porážka u Lipska představovala rozhodující obrat v napoleonských válkách, který předznamenal následný rychlý císařův pád.
Už brzy po bitvě se objevily první návrhy na vytvoření nějakého památníku, společenská vůle k jeho vybudování však byla minimální. Není se co divit – Sasko, které stálo na Napoleonově straně (a nic na tom nezměnila skutečnost, že v bitvě národů přešlo po dvou dnech saské vojsko na stranu koalice), přišlo po skončení napoleonských válek o polovinu svého území. Situace se změnila teprve s blížícím se stým výročím bitvy. V Sasku vznikl dokonce speciální spolek, jehož cílem bylo vybudování památníku. A úspěšně – 18. října 1898 byl na jihovýchodě Lipska, nedaleko od místa, kde měl Napoleon v průběhu bitvy svůj hlavní stan, položen jeho základní kámen. Na den přesně o 15 let později, k 100. výročí bitvy, byl památník otevřen za účasti posledního německého císaře Viléma II.
Návrh 91 m vysokého památníku, jednoho z největších svého druhu na světě, vytvořil Bruno Schmitz, na výsledné podobě se podílel i jeho stavitel, architekt Clemens Thieme, sochařská výzdoba je dílem Christiana Behrense a Franze Metznera. Viditelné části památníku zvenčí i zevnitř jsou z porfyrické žuly, vše ostatní z betonu. Nad nenápadným vchodem dominuje v průčelí více než 19 m vysoká socha archanděla Michaela, patrona vojáků, a nápis Gott mit uns (Bůh s námi – původně citát ze starozákonní knihy Júdit a doslovný překlad hebrejského jména Immanuel z knihy Izajáš se v latinské podobě užíval jako bojový pokřik už na sklonku římské říše, německou podobu používal řád německých rytířů a za napoleonských válek šlo o bojové heslo pruské armády, jež teprve později získalo negativní konotace vzhledem k jeho užíváním wehrmachtem za 2. sv. války). Dalším zdobným prvkem exteriéru stavby je pak 12 soch rytířů stojících po obvodu kopule.
Vnitřní schodiště vede od vchodu vzhůru do krypty – kruhového centrálního prostoru památníku. Osm mohutných pilířů po obvodu má na straně směřující do prostoru krypty podobu obří posmrtné masky. Před každou stojí vždy dvojice kamenných strážců, kteří s pažemi opřenými o vysoké štíty a sklopenými hlavami hlídají klid mrtvých. Prostor památníku je otevřený až do kopule, kterou zdobí 11 pásů reliéfu s celkem 324 rytíři na koních – zdola vypadají maličcí a vůbec se nechce věřit, že jsou zobrazeni skoro v životní velikosti. Mezi kryptou a kopulí jsou po obvodu památníku dva ochozy. Ten nižší se označuje jako Síň slávy (Ruhmeshalle). Na všech čtyřech stranách má vitrážová okna a v rozích čtyři obří sochy – personifikace ctností německého národa, opět chladné, přísné, zasmušilé, monumentální. Ale pozor, pokud chcete do Síně slávy, nesmíte pokračovat po vnitřním schodišti, nýbrž musíte vyjít z krypty ven, po vnějším schodišti vystoupat vzhůru a znovu vstoupit do památníku. Vnitřní schodiště (úzké, levotočivé, jednosměrné, 150 schodů) Síň slávy mine a zavede vás až na Pěveckou galerii (Sängergalerie), z níž je dobře vidět do kopule a také se z ní dá vyjít na střední vnější vyhlídkový ochoz. Když zvládnete dalších 172 schodů, vyjdete na vršek kopule – a chybí vám ještě posledních 52 schodů na horní vyhlídkovou plošinu nabízející velkolepý pohled na Lipsko a jeho okolí. Od vchodu do památníku až sem je to celkem 500 schodů – slušný sportovní výkon. Částečně si ho můžete usnadnit použitím výtahu, který byl později do památníku vestavěn a jezdí ze vstupní haly k střednímu vyhlídkovému ochozu se zastávkami v kryptě a na Pěvecké galerii. Od středního ochozu do kopule a na horní vyhlídkovou plošinu už ale musíte jedině po svých.
Památník se zrcadlí ve vodní nádrži o rozměrech 162 × 79 m, která byla vybudována současně s ním a dostala jméno Jezero slz za padlé vojáky. Památník byl k 200. výročí bitvy národů pečlivě zrestaurován. Upravuje se i jeho okolí včetně jezera, tyto práce ale zatím stále ještě probíhají, hotovo by mělo být v roce 2020.
Po stranách základny památníku vybíhají vpřed dvě malé budovy. V jedné je umístěna pokladna a návštěvnické centrum, v druhé od roku 1999 otevřena výstavní síň FORUM 1813. Expozice ve dvou podlažích seznamuje s dějinami napoleonských válek a pozadím bitvy národů. Nejvíce pozornosti přitahuje velké diorama na ploše 15 m2, s více než 3000 postavami, které v měřítku 1:72 zachycuje rusko-pruský útok 18. 10. 1813 na vesnici Probstheida, klíčové postavení francouzské armády, jehož obranu řídil Napoleon osobně.
Památník bitvy národů je místo spíše tísnivé, byť zde nejsou k vidění žádné drastické výjevy. Přispívá k tomu hrůznost události, kterou připomíná, i některé jeho další osudy coby nástroje nacistické propagandy (Hitler tu měl několik projevů) a místa posledního boje skupiny více než 300 lipských nacistů v dubnu 1945. Na druhou stranu však ztělesňuje také reflexi a naději. A dokáže působit vskutku monumentálně – ani ne tak prvoplánově svým ztvárněním, jako vší tou historií, jíž je obtěžkán.