Kostel nebo památník národní slávy? Na maličkém pahorku, který mu ale v pařížské placce i tak dodává na nepřehlédnutelnosti, stojí prostě chrám národa. Panthéon.
Málokterá stavba v Paříži se tolik zmítala na vlnách dějin jako on, snad jen kostel sv. Máří Magdalény, známý nejvíce jako La Madeleine, mu může v tomhle konkurovat. Shodou okolností nechal obě stavby budovat týž král, Ludvík XV. A i v případě Panthéonu šlo původně o kostel.
V roce 1744 se Ludvík XV. uzdravil z vážné nemoci, což přičítal tomu, že v těžkých chvílích vzýval sv. Jenovéfu. Tato u nás nepříliš známá světice (francouzsky Geneviève) z raných dob křesťanství je patronkou Paříže, kterou podle legendy zachránila v 5. stol. před nájezdem Attilových Hunů a poté ještě jednou, když město obléhal král Childerich. Do třetice pak prospěla Paříži ve 12. stol., kdy vynesení jejích ostatků v procesí zastavilo epidemii otravy námelem. Vyléčený Ludvík XV. slíbil, že věnuje Jenovéfě nádhernou stavbu. Sice mu to trvalo 11 let, ale nakonec pověřil architekta Soufflota vybudováním kostela sv. Jenovéfy na pahorku nesoucím její jméno. Zatímco všude kolem bujelo rokoko, Soufflot se zhlédl v antice a usiloval o přísné linie, pevné tvary a jednoduché obrysy. Kromě antiky byl zaujat i gotikou, a jak pronesl jeho spolupracovník Brébion při slyšení před královskou akademií architektury, „panu Soufflotovi šlo při stavbě tohoto kostela především o spojení gotické lehkosti s jedinečnou prostotou řecké antiky“. Budoucím Panthéonem vytvořil Soufflot první neoklasicistní stavbu v Paříži. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jeho původní plány byly až příliš smělé, tenké stěny s přibývající výškou praskaly a projekt se musel upravovat. Dokonce se říkalo, že právě potíže se stavbou utrápily Soufflota k smrti. Dílo po něm převzal jeho spolupracovník Jean-Baptiste Rondelet a dokončil ho v roce 1790.
V následujícím roce rozhodlo Národní shromáždění o tom, že se stane „z chrámu náboženství chrám vlasti“, k čemuž významnou měrou přispělo úmrtí jednoho z hlavních představitelů první fáze Francouzské revoluce, hraběte de Mirabeau, jehož hrobka se měla stát „oltářem svobody“. Nevydrželo jí to dlouho. Nejen, že Mirabeau musel být nejprve pohřben ve starém kostele sv. Jenovéfy, neboť v Panthéonu bylo třeba pro jeho nov…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž