Paříž má na pět stovek veřejných zahrad a parků, od rozlehlých lesoparků na okrajích města přes elegantní palácové zahrady až po maličké parčíky uprostřed větších náměstí. K výslednému dojmu hodně zelené metropole přispívají i stromy na chodnících. Z celkového počtu téměř půl milionu pařížských stromů tvoří nejčastěji platany, ale také lípy a další druhy rostoucí na bulvárech, třídách i „běžných“ ulicích asi pětinu.
A Pařížané umějí své zelené plochy jak se patří využívat. Samozřejmě, že k procházkám, joggingu nebo nějakému tomu cvičení, ale tím výčet zdaleka nekončí, to byste jejich fantazii hrubě podcenili. Stačí pár návštěv několika zahrad a parků, abyste pochopili, že pravděpodobně nikde jinde ve městě se tak dobře nečte, neodpočívá, neobědvá, nekoketuje, nestuduje, neklábosí, neopaluje, nepiknikuje a samozřejmě, jsme v Paříži, nelíbá! Trochu překvapivě chybí ve výčtu venčení psů, vždyť Francouzi jsou národ pejskařů a v Paříži žije čtyřnohých přátel člověka asi 300 000. Zatímco se psem můžete do mnoha obchodů, barů, restaurací, ba i institucí typu bank, parky jim bývají často zapovězeny. Psím rájem jsou oba lesíky, Boulogneský i Vincenneský, nebo přinejmenším jejich velké části, určitá vymezená území pro psy mají některé velké zahrady, zpravidla s podmínkou vedení na vodítku (ale dodržování podobných nařízení je v Paříži poměrně volné), mnohé malé parky však vstup psů vůbec nepovolují. Určitý smysl tohoto opatření spatřuji ve chvíli, kdy si představím kombinaci všemožných aktivit, jimž se Pařížané v zeleni s oblibou oddávají, s jistou velkorysostí, s níž přistupují k povinnosti úklidu po svých miláčcích – asi by to opravdu moc nešlo dohromady.
Pařížských zahrad a parků je tolik, že se při toulkách městem každý turista dříve či později s některými setká, byť třeba jen na cestě odněkud někam. Připomeňme si alespoň několik z těch, které stojí i za cílenou návštěvu.
Historická trojice
K nejhezčím zahradám v dnešním centru města patří tři, jejichž historie sahá až do 17. stol. V roce 1612 koupila Marie Medicejská, vdova po králi Jindřichu IV., městský palác vévody Františka Lucemburského a nechala ho i s přilehlou zahradou upravit na své vdovské sídlo. Dlouho si ho neužila, protože krátce po dokončení všech úprav musela odejít v roce 1630 do vyhnanství v Kolíně nad Rýnem, odkud se už nikdy nevrátila. Před tím ale stačil Peter Paul Rubens namalovat pro palác slavný cyklus obrazů s výjevy z královnina života, který dnes visí v Louvru. V Lucemburské zahradě (Jardin du Luxembourg) její zakladatelku nejvíc připomíná fontána Medicejských, kterou vytvořil Florenťan Tomasso Francini v podobě grotty, oblíbeného prvku italských renesančních zahrad. Zákoutí u fontány ve stínu krásných platanů jsou tradičními místy schůzek milenců.
Velkou zahradu (23 ha – původně však byla ještě skoro dvakrát větší, její výrazné zmenšení souviselo se stavebními pracemi za prefekta Haussmanna) dnes spravuje francouzský Senát, který sídlí v Lucemburském paláci. Vzhledem k její poloze v šestém obvodu kousek od Latinské čtvrti a naproti Sorbonně jsou stálými a početnými návštěvníky Lucemburské zahrady studenti. S oblibou sem chodí i děti, které láká hlavně možnost pouštět si v centrálním bazénu před palácem plachetnice, případně se projet na ponících. Plachetnice se půjčují přímo u bazénu za tři eura na půl hodiny včetně dřevěné hole s gumovou špičkou, která představuje jedinou možnost, jak lodičku ovládat. Vyhrají si děti i dědečkové. Zatímco hlavní část zahrady se vyznačuje typickou francouzskou barokní symetrií, po stranách lze narazit i na snová zákoutí anglického stylu. A v jednom místě dokonce na včelí úly. Ty nejsou v Paříži úplnou raritou – věřili byste, že stojí třeba i na střeše Opery Garnier v bezprostředním sousedství bulváru Kapucínů? Podobně jako některé jiné zahrady, ani Lucemburská nepoužívá k sezení skoro vůbec lavičky, nýbrž obrovské množství volně přenosných kovových židlí. Prostě si jednu vezmete, postavíte, kam chcete, a posadíte se. V jednoduchosti je krása.
V sousedním pátém obvodu, rovněž na levém břehu Seiny, leží zhruba stejně velká Jardin des Plantes neboli Botanická zahrada. Na přání Ludvíka XIII. ji založili jeho osobní lékaři jako zahradu s léčivými bylinkami. Už v roce 1640 byla zpřístupněna veřejnosti a postupně se proměňovala v nádherný p…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Paříž