Karibská oblast je mnohem pestřejší a složitější než její zažitá představa tropického ráje. Historický, kulturní a politický vliv karibských ostrovů přitom značně přesahuje jejich velikost. I když byl tento kousek světa od svého objevení Evropany střídavě ceněn a opomíjen, skutečnost, že Spojené státy tu zasahovaly více než v kterékoliv jiné oblasti, jasně vypovídá o jeho významu.
Mapě karibské oblasti dominují čtyři ostrovy Velkých Antil – Kuba, Jamajka, Hispaniola (dnes rozdělená mezi Haiti a Dominikánskou republiku) a Portoriko. Tyto ostrovy byly také hlavním předmětem zájmu evropských koloniálních mocností a později i USA. Původní výsadní postavení španělské koruny v tomto regionu začaly narušovat od poloviny 17. století Anglie s Francií. Jamajku získali Angličané už roku 1655 a roku 1697 uznalo Španělsko francouzskou nadvládu nad západní částí ostrova Hispaniola (od roku 1804 Haiti). Východní část ostrova (Santo Domingo) náležela španělské koruně s kratší přestávkou až do roku 1865, o 50 let později ji na několik let vojensky ovládly Spojené státy (1916–1924). Kuba a Portoriko přešly do sféry amerického vlivu již roku 1898. Kromě Portorika, které se stalo volně přidruženým státem USA, jsou dnes na ostrovech Velkých Antil nezávislé republiky.
Daleko menší zájem vzbuzovalo souostroví Malých Antil, které se táhne od Portorika až k jihoamerickému kontinentu, a vytváří tak téměř souvislou hranici mezi Atlantským oceánem a Karibským mořem. Pro Španěly byly tyto drobečky souše povětšinou neužitečné – nenabízely ani zlato, ani jiné formy rychlého zbohatnutí. Zatímco domorodé obyvatelstvo na Velkých Antilách téměř vymizelo už v 16. století, na některých ostrovech Malých Antil se udrželo až do druhé poloviny 18. století. Jistá izolovanost této oblasti také přála podloudnému obchodu a pirátským aktivitám. Například Panenské ostrovy nebo Curaçao byly oblíbenými pirátskými útočišti.
Malé Antily se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny ostrovů – Návětrné a Závětrné. Mezi Závětrné ostrovy v severozápadní části souostroví patří Panenské ostrovy, Anguilla, St.-Martin (St. Maarten), St. Barts (St.-Barthelemy), Saba, St. Eustatius, St. Kitts (Svatý Kryštof), Nevis, Montserrat, Antigua, Barbuda a Guadeloupe. Jižnější Návětrné ostrovy tvoří Dominika, Martinik, St. Lucia (Svatá Lucie), St. Vincent (Svatý Vincenc), Grenadiny a Grenada. Dále na východ leží Barbados, zcela na jihu u pobřeží východní Venezuely Trinidad a Tobago. K Malým Antilám patří i další menší ostrovy u pobřeží Venezuely, z nichž jsou nejznámější Margarita a ostrovy „ABC“, tedy Aruba, Curaçao a Bonaire. Samostatnou skupinou jsou Kajmanské ostrovy severozápadně od Jamajky. Pro řadu společných znaků bývají do karibské oblasti někdy zahrnovány i Bahamy, Bermudy, ostrovy Turks a Caicos, které však už leží v Atlantském oceánu.
Pro pochopení současné podoby karibské oblasti jsou klíčová tři období – kolonizace (16.–18. století), emancipace (polovina 19. století) a získávání nezávislosti (především druhá polovina 20. století). Vnějším projevem těchto procesů jsou jak ekonomická a sociální skladba jednotlivých ostrovů, tak i jejich státní zřízení. Zatímco některé ostrovy získaly statut nezávislého subjektu, buď jako republika, nebo jako stát přidružený k jiné mocnosti, jiné si uchovaly užší vazby na bývalé kolonizátory s různou mírou samosprávy. Například Britské Panenské ostrovy a Montserrat zůstaly koloniemi Velké Británie, Guadeloupe a Martinik jsou nyní zámořskými departementy Francie, pět ostrovů Nizozemských Antil má spolu s Arubou statut autonomního území Nizozemí. Závislým územím jsou i Panenské ostrovy patřící původně Dánsku, které v roce 1917 odkoupily USA.
S příchodem evropských kolonizátorů se postupně měnila demografická skladba ostrovů. Zatímco původní Karibové byli vyhlazeni nebo zotročeni, přibývalo černošského obyvatelstva, které na Antily dovážely otrokářské lodě ze západní Afriky. Počet otroků, kteří byli nuceni pracovat na zakládaných plantážích cukrové třtiny, nakonec mnohonásobně převýšil počet bílých. Tím byl také určen základní „stavební prvek“ současných obyvatel Antil, obecně označovaných jako karibští kreolové. Tento pojem je velmi široký a ztělesňuje výsledek dlouholetého míšení mnoha národností a etnických skupin nejen afrického a evropského, ale i asijského a amerického původu.
Mnoho Asiatů, především Číňanů a Indů, přišlo na „cukrové ostrovy“ po roce 1840 jako nájemní dělníci v souvislosti se zrušením otroctví. Měli tak nahradit osvobozené otroky, kteří po vyhlášení emancipace hromadně opouštěli plantáže. Následné, již slabší migrační vlny obohatily karibskou populaci o další přistěhovalce z Indie, Číny a Evropy, ale též o aškenazské Židy, přistěhovalce z Blízkého Východu (zejména Libanonce, Syřany a Palestince), ale i Latinoameričany a obyvatele USA a Kanady.
Jako protipól procesu vzájemného míšení, ke kterému přirozeně dochází, stojí více či méně úspěšná snaha řady komunit o zachování vlastní identity a udržování úzkých vztahů s mateřskou zemí. Jedná se především o komunity z asijských zemí a Blízkého Východu. Kromě toho, že jejich členy spojují silná pouta kulturní a náboženská, představují obvykle i vyhraněnou skupinu z pohledu ekonomického.
Příliv nových obyvatel vyvažuje vysoká emigrace. Po druhé světové válce odešlo mnoho lidí do svých domovských zemí jako Anglie, Francie, Nizozemí nebo USA. K pohybu obyvatelstva dochází i v rámci samotných Antil. Obyvatelé chudších ostrovů se stahují na ostrovy se silnější ekonomikou, jako jsou například Nizozemské Antily nebo Panenské ostrovy USA. Dnes žije v emigraci až pětina obyvatel Antil. Zatímco došlo ke zpřísnění imigračních zákonů, stále je možný volný pohyb odborníků. Tato situace jen zhoršuje neblahý „odliv mozků“, který má pro ostrovy dalekosáhlé následky.
K definujícím rysům karibské oblasti patří značná kulturní a jazyková rozmanitost. Evropské národy přinesly na ostrovy svou architekturu, vojenskou techniku, vědecké objevy a také politické a společenské instituce. Zároveň zavedly křesťanství jako oficiální náboženství. Evropskou kulturu postupně prostoupily a také odlehčily legendy, folklór, hudba, tanec, umění a náboženské představy afrických otroků, kteří vtiskli karibské oblasti její nezaměnitelnou tvář. Spontánnost a jistou „lehkost bytí“, které k této tváři bezesporu patří, zase do jisté míry vyvážili příchozí z Asie a Blízkého Východu, kteří na ostrovy přinesli své tradiční kulturní hodnoty, obchodního ducha a také vysokou pracovní morálku. Zároveň se už tradičně profilovali v určitých zaměstnáních. Číňané jsou například proslulí svým „monopolem“ na čistírny a levné restaurace, Indové a Arabové vévodí drobnému obchodu.
Jazyková situace karibských ostrovů poměrně zřetelně odráží jejich koloniální minulost a vliv jednotlivých evropských mocností. Podle počtu mluvčích je nejrozšířenějším jazykem španělština, která se udržela na Kubě, Portoriku a v Dominikánské republice. V bývalých francouzských a anglických koloniích a na britských, francouzských a nizozemských závislých územích se samozřejmě hovoří anglicky, francouzsky nebo holandsky. Jazykovou situaci dále zpestřují kreolské jazyky. Ačkoliv se vědci dodnes přou o jejich původ, zdá se, že společným kořenem je takzvaná lingua franca, jazyk, který se vyvinul podél západního pobřeží Afriky během 15. století jako prostředek komunikace mezi portugalskými obchodníky a různými africkými kmeny. Později se lingua franca stala dorozumívacím jazykem v prostředí transatlantického obchodu s otroky. Používali ji otroci jak mezi sebou, tak v komunikaci se svými pány. V Novém světě se z tohoto základu vyvinuly odlišné jazyky a dialekty, jejichž slovní zásoba se obohacovala podle původu uživatelů. Na Panenských ostrovech USA tak má místní kreolština výrazný dánský nádech, zatímco na Nizozemských Antilách převládá vliv holandštiny. Kreolština je obvykle rozšířena v nižších společenských vrstvách a po dlouhá léta měla především ústní podobu. Výsadnímu postavení se však těší na nizozemských územích, kde se její místní forma papiamento může pochlubit dlouholetou písemnou tradicí, vyučuje se na školách, uslyšíte ji v rozhlase, v televizi a dokonce i v parlamentu.
I přes svou rozmanitost tvoří karibská oblast relativně homogenní celek. Jazykové, kulturní a geopolitické rozdíly, které existují mezi jednotlivými ostrovy, se do jisté míry stírají společnou historickou zkušeností i podobnými problémy, s nimiž se ostrovy potýkají. K těm patří například vysoká nezaměstnanost, značná zadluženost a rostoucí kriminalita.
V oblasti ekonomiky je společným jmenovatelem dědictví plantážního systému, vývoz přírodních surovin jako hlavní zdroj exportního příjmu a dynamicky se rozvíjející turistika.
Význam turistiky vzrostl zejména v 50. letech minulého století spolu s leteckou dopravou. Karibským tygrem se v tomto směru stala v posledních deseti letech Kuba, která dokázala ztrojnásobit svůj podíl na karibském trhu. Na mnoha dalších ostrovech pak hrají velkou roli zahraničí investoři a skutečnost, zda je ostrov cílem velkých výletních lodí.
Role turistiky pro rozvoj karibských ostrovů přitom není jednoznačná. Někteří odborníci argumentují tím, že investice vkládané do této poměrně nejisté oblasti, by mohly být (vzhledem k sezonnímu charakteru cestovního ruchu, značné závislosti na zahraniční ekonomice a úniku zisků do zemí, odkud přicházejí turisté i investoři) daleko efektivněji využity v jiných sektorech karibského hospodářství.
Je však nanejvýš pravděpodobné, že podíl turistiky na karibské ekonomice nadále poroste, neboť je to oblast příliš krásná na to, aby ji lidé z jiných koutů světa nevyhledávali. Tak, jako si ostrované přes všechny problémy své společnosti jen těžko zvykají v emigraci, přistěhovalci si naopak rychle zvykají na Karibik. Nakonec tu totiž skutečně nacházejí tropický ráj a západ slunce právě tak dlouhý, aby si stačili objednat koktejl.