Neuvěřitelných 872 dní odolávali za 2. světové války obyvatelé metropole na Něvě blokádě německé armády. Od 8. září 1941 do 27. ledna 1944 bylo město doslova odříznuto od světa. V tehdejším Leningradě zůstalo uvězněno přes dva a půl milionu lidí. Následky obléhání byly děsivé, více než polovina obyvatel zahynula. Město se však ubránilo a nepadlo do rukou nepřátelských vojsk.
Okamžitě po začátku blokády začali Leningraďané vybírat bankovní úspory a skupovali zásoby – především mouku, cukr, sůl a mýdlo. Z inventury, která proběhla o několik dní později, vyšlo najevo, že zásoby obilí, těstovin či masa vystačí zhruba na měsíc. Aby vydrželo omezené množství mouky o něco déle, přidávalo se při pečení do chleba až čtyřicet procent přísad, mimo jiné otruby a dokonce i piliny.
Od prvních dnů zavedla leningradská samospráva potravinové lístky. Restaurace a jídelny byly uzavřeny, veškerý dobytek skončil na jatkách. Nálada obyvatel města se začala postupem času zhoršovat. Na počátku blokády zadržela cenzura asi 1,5 % dopisů, v prosinci už to bylo 20 %. V jednom z dopisů pisatel barvitě líčí scénu porcování koně přímo na ulici. „Kobyla padla vyčerpáním na zem. V tom okamžiku se k ní ze všech stran seběhli lidé se sekerami a noži v rukou. Během chvíle koně rozřezali na kousky a odnesli si jeho maso domů. Při porcování jejich obličej připomínal výraz kata…“
Jedinou přístupovou komunikací do města zůstala cesta po hladině Ladožského jezera nedaleko od města. Po strategické vodní trase proudily do města zásoby potravin, střelivo a palivo. Propustnost cesty ale byla nedostatečná, kvůli podzimním bouřím a ostřelování nepřátelské armády byly převozy zdlouhavé. Plavidel bylo velmi málo a dodávky nemohly ani zdaleka uspokojit potřeby hladovějícího města. Určitou nadějí pro obyvatele byl paradoxně nástup zimy. Dvacátého listopadu se totiž na zamrzlou hladinu jezera vypravily koňské povozy a o pár dní později vyjely i nákladní automobily. Během měsíce se však kvůli nedostatečné tloušťce ledového příkrovu utopilo asi 40 náklaďáků se zásobami. Němci se opakovaně snažili cestu přerušit, bombardovali automobily s nákladem a z letadel rozbíjeli led po trase. Rusové se však nevzdávali a po jezeře jezdili ještě v době tání, kdy vrstva vody nad ledem dosahovala výšky až 40 (!) centimetrů.
Původní čtyřsetgramový denní příděl chleba pro pracující byl v polovině listopadu 1941 snížen o sto gramů. O několik dní později se denní dávka snížila na pouhého čtvrt kilogramu chleba na den pro pracující a polovinu tohoto přídělu pro ostatní. Lidé v Leningradě začali hladovět. Nejdříve snědli svá domácí zvířata, z města tak během pár dní zmizeli psi a kočky, později utichlo v parcích z pochopitelných důvodů i štěbetání ptactva. Lidé jedli dokonce i krysy, které útočily na ztenčující se zásoby potravin. Hladoví a vysílení obyvatelé města odtrhávali tapety a seškrabávali z nich klih, z domácích lékárniček zužitkovali například veškerý glycerin či vazelínu. Postupně se zvyšoval i počet případů kanibalismu. Několik stovek lidojedů bylo vojenským tribunálem neprodleně odsouzeno k trestu smrti a ztrátě majetku.
Ve městě i v této pohnuté době fungovala divadla i muzea. Po celou dobu blokády vysílal také leningradský rozhlas. V zimě roku 1942 se rozhodlo leningradské velení poskládat symfonický orchestr. Hudebníci se hledali po celém městě i na frontě. Nakonec se našel potřebný počet muzikantů, zjistilo se však, že jsou zesláblí a nemají síly na to, aby hráli na nástroje. Aby například trumpetisté nabrali energii, dostávali jednou denně teplé jídlo.
V srpnu 1942, rok poté, co Němci hodlali obsadit město, zazněla v dosud nepokořeném Leningradě zazněla premiéra 7. (Leningradské) symfonie Dmitrije Šostakoviče. Sál filharmonie byl plný k prasknutí, fronty na lístky byly delší než na příděly chleba. Aby nepřátelská vojska nálety nerušila představení, ruské dělostřelectvo uspořádalo svůj vlastní „koncert“. Po celou dobu ostřelovali vojáci německé pozice tak, aby ani jediné letadlo nenarušilo vzdušný prostor nad městem.
Těžké chvíle zakusily v době blokády zejména děti. Pozoruhodným příkladem, který posloužil po válce jako důkaz během norimberského procesu, se stal deníček dvanáctileté leningradské dívenky Táni Savičevové. Na devíti popsaných stránkách najdeme šest dat spojených se smrtí Tániných příbuzných. „Osmadvacátého prosince 1941 umřela Žeňa. Babička umřela 25. ledna 1942. Leka umřel 17. března. Strýc Vasja umřel 13. dubna, 10. května strejda Aljoša, maminka umřela 15. května. Všichni Savičevovi umřeli. Zůstala jenom Táňa.“ I když lékaři dva roky bojovali o dívčin život, nepodařilo se ji nakonec zachránit. Prvního července 1944 Táňa zemřela v nemocnici.
Němci i přes veškeré úsilí nezlomili odpor obyvatel. Půlmilionová armáda pod vedením generála Wilhelma Rittera von Leeba nakonec Leningrad dobýt nedokázala. Hitler hodlal vymazat Leningrad z mapy světa, převzetí města bylo prvořadým vojenským úkolem. Pro Sověty byla zase obrana metropole na Něvě prestižní záležitostí, jak uchránit před nepřáteli místo nesoucí Leninovo jméno i s jeho obyvateli. Pokud by se do rukou nacistů dostal i Leningrad, měli by Němci otevřenou cestu na Moskvu také ze severu, a zřejmě by tak ruská vojska nakonec přemohli. Obrana města proto měla i klíčový vojenský význam.
Následkům bombardování podlehlo přes 16 tisíc obyvatel města, dalších 33 tisíc bylo raněno. Celkově kvůli obléhání přišlo o život téměř 1,5 milionu lidí. Počtem obětí se tak blokáda zařadila mezi nejstrašnější bitvy v historii lidstva.
Pamětníci blokády mají dodnes volný vstup do muzeí a jiných kulturních institucí, požívají i řady dalších sociálních výhod. Mnozí z přeživších se i po více než šedesáti letech vyhýbají slunečné straně Něvského prospektu, kam v době blokády nejčastěji dopadaly německé granáty. Dodnes můžeme na svém místě najít tabulku s nápisem upozorňujícím na toto nebezpečí. Na mnohých stavbách ve městě zůstaly až do současnosti záměrně neodstraněné stopy poškození po nepřátelských střepinách.
Blokáda je neodmyslitelnou součástí petrohradské historie a zasvěceně vám o ní mohou vyprávět příslušníci snad všech generací. Mnohem víc než na uzavírání do sebe a „pitvání se“ v historii myslí však dnes většina obyvatel města na rozvoj metropole, která se stále více otevírá turistům, a řadí se tak na seznam kosmopolitních světových center.