Někdo říká, že je to nejkrásnější barokní náměstí v Římě. Jinému to nestačí a trumfuje tvrzením, že je to nejkrásnější římské náměstí vůbec. A třetí doplňuje, jako kdyby to ještě nestačilo, že je to jedno z nejkrásnějších náměstí v celé Itálii. To už se zdá být hodně odvážné, což však nevylučuje, že je to zároveň pravdivé. Piazza Navona.
Asi největším prokletím současného Říma je pouliční provoz, před kterým není skoro úniku. Záplavou aut se proplétají mopedy a motocykly, hluk a výfukové plyny tvoří neoddělitelnou kulisu prakticky jakékoli pěší cesty městem. A protože právě chůze je pro toho, kdo chce Řím opravdu poznat, základním způsobem přemisťování, užije si jich každý turista víc než dost. Takže tu máme první obrovské plus, které zaznamenáme, aniž bychom se ještě příliš rozhlíželi kolem sebe – na Piazza Navona je klid, protože sem žádné dopravní prostředky nesmějí. A i když od dopoledne do noci zaplňují náměstí davy turistů i místních, tenhle klid a pocit, že velkoměsto je někde daleko, že jsme se vymanili z jeho sevření a přenesli se do časů, kdy jediným dopravním zvukem bylo klapání kopyt, ten narušit nedokážou.
Druhá věc – prostor. Tady, v římském obvodu I, konkrétně v rione (historické čtvrti) Parione, převládají malá náměstíčka a úzké uličky, ale náhle člověk některou z nich vyjde na rozlehlé prostranství, stín a příšeří vystřídá bez varování sluneční jas a s ním najednou přichází pocit volného nadechnutí, touha vběhnout do toho prostoru, rozhlédnout se do všech stran, ba snad se i rozletět jako jeden z římských holubů. Nebylo by špatné, mít tu křídla. Z ptačí perspektivy by ještě daleko lépe vynikly tvar a velikost náměstí. Severojižně orientovaný, velmi dlouhý a relativně úzký obdélník kopíruje dodnes tvar stadionu o rozměrech zhruba 240 × 65 m, který v těchto místech nechal postavit císař Domicián ke konci 1. stol. A právě tento circus agonalis, kde se konaly agones (atletické soutěže a dostihy), dal náměstí nejen tvar, ale i jméno, když přes podoby in agone či nʼAgona vznikla konečně Navona. Zbytky tribun původně poskytujících prostor pro 20 000 diváků tu ostatně stály až do renesance. Místem konání různých slavností či turnajů zůstalo prostranství i ve středověku. Od roku 1477 sem byl z Kapitolu přemístěn městský trh a o osm let později bylo náměstí vydlážděno a kolem něj postaveny na antických základech obytné domy. V té době byla Piazza Navona největším náměstím v Římě.
Papež Řehoř XIII. se po svém zvolení v roce 1572 pustil do ambiciózního projektu, který měl výrazně zlepšit zásobování Říma vodou. Byla dokončena kompletní rekonstrukce antického vodovodu Aqua Virgo, postaveného Marcem Vipsaniem Agrippou v roce 19 př. n. l., kterou zahájil už o více než 100 let dříve Mikoláš V. Na tento staronový vodovod pojmenovaný Acqua Vergine pak navazovaly kašny na všech významných náměstích města, z nichž mnohé byly budovány nově právě za Řehořova pontifikátu. Piazza Navona dostala kašny hned dvě, jednu na severním a druhou na jižním konci, které vytvořil Giacomo della Porta. Jižní byla vyzdobena jako skoro všechny ostatní městské kašny té doby sochami Tritónů, delfínů, divadelními maskami apod., zatímco severní kašna zvaná Calderari zůstala zřejmě z finančních důvodů bez jakékoli výzdoby. Své zvláštní jméno (kašna mědikovců) dostala podle stejnojmenné ulice probíhající při severním konci náměstí, kde od konce 15. stol. žili a pracovali mědikovci.
U této úpravy náměstí nezůstalo příliš dlouho. V polovině 17. stol. přistoupil papež Inocenc X. k jeho výrazné proměně. Náměstí tehdy získalo do značné míry svoji současnou tvář dokonce se třemi kašnami a dodnes je také trvalou připomín…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím