Tenerife
Nejvyšší hora Španělska se netyčí v Pyrenejích, což většinu lidí napadne jako první, ale na největším z Kanárských ostrovů. Jmenuje se Pico del Teide, a pokud počasí dovolí, je vidět téměř ze všech míst ostrova. Dominuje mu tak nepřehlédnutelně, že mu dala i jméno – Tenerife v jazyce svých původních obyvatel, Guančů, znamená Sněžná hora.
Tenerife je sice největší z Kanárských ostrovů, ale na mapě světa je jeho 2034 km2 tečkou snadno přehlédnutelnou. V pořadí světových ostrovů podle velikosti ho najdeme kdesi na začátku třetí stovky. Vezmeme-li navíc v úvahu, že hora a ostrov tady téměř jedno jsou, mohli bychom snadno podlehnout šalebnému klamu, že jde o území nevelké, nepříliš pestré a nijak zvlášť zajímavé. Nemohli bychom se více mýlit!
Vulkanická minulost, vrytá do tváře Tenerife na každém kroku, vytvořila spolu s velkými výškovými rozdíly a polohou těžící z vlivu pasátů, azorské tlakové výše i chladného Kanárského proudu úžasně rozmanitý a kontrastní svět. Turistické průvodce ho popisují pomocí zdánlivých klišé, čteme v nich o věčném jaru, kontinentu v malém, ba o ráji. Jenže v tomhle případě nejsou blazeované úsměvy na místě – ona je to pravda. A dokládají to hlasy svědků, které rozhodně nemůžeme podezřívat ze závislosti na turistickém průmyslu. Vynikající německý přírodovědec konce 18. a první poloviny 19. stol. Alexander von Humboldt, který se na Tenerife zastavil na pět dnů na začátku své cesty do Latinské Ameriky a vystoupil na vrchol Teide, jistě nebyl v žoldu žádné cestovní kanceláře, když v dopise svému staršímu bratru Wilhelmovi nadšeně psal: „Žádné místo na světě se mi nezdá vhodnějším k zahnání chmur a navrácení klidu bolestně zkoušené mysli, než Tenerife…“
Pravda však mívá často několik tváří. A tak musíme dodat k opěvování krás také trochu statistiky. Každoročně přijíždí na Tenerife kolem pěti milionů turistů. To je v poměru k necelému milionu stálých obyvatel slušné číslo. Při základním rozdělení ostrova na severní a jižní část (ještě se k tomu dostaneme) míří více než tři čtvrtiny všech turistů na jih. Nejpočetněji jsou zastoupeni Britové, kterých jezdí na Tenerife asi o 40 % víc než domácích Španělů z pevniny. Na třetím místě, s výrazným odstupem za prvními dvěma a sebevědomým náskokem před zbytkem světa, jsou Němci. Sečteno a podtrženo, v některých místech ostrova bývá docela dost lidí. Důraz je potřeba položit na slova „v některých místech“. Zatímco několik turistických letovisek na jižním pobřeží s ulicemi plnými hotelů a nekonečnými řadami apartmánových domů praská ve švech, jinde, s výjimkou pár míst, kde mají naplánované zastávky turistické autobusy při okružních jízdách, je klid. Sezona nesezona. I když zrovna tyhle pojmy se na Tenerife nedefinují úplně snadno, neboť se sem jezdí celoročně. Nejméně návštěvníků přijíždí v lednu, únoru, květnu a červnu, ale rozdíly jsou opravdu minimální.
Tenerife má přibližně tvar rovnoramenného trojúhelníku orientovaného k severovýchodu. Uprostřed ostrova se tyčí Pico del Teide (3718 m n. m.) a druhý nejvyšší vrchol Kanárských ostrovů Pico Viejo (3135 m n. m.), na severozápadě se táhne pohoří Teno a na severovýchodě pohoří Anaga. Díky této horské hradbě vznikly na ostrově dvě klimaticky velmi odlišné oblasti. Severní na návětrné straně hor je vlhčí a podstatně zelenější, jižní připomíná místy poušť. Dalším významným faktorem ovlivňujícím vzhled krajiny je nadmořská výška. V kombinaci s pasáty vanoucími téměř neustále od severovýchodu je základem existence rozmanitých vegetačních zón. Jejich systém je jednodušší na jihu, kde se téměř od mořské hladiny až zhruba do 1000 m n. m. rozkládá suchá zóna s dračinci, eonii, pryšci nebo cesmínou kanárskou, následuje zóna jehličnatých lesů s endemickou borovicí kanárskou a jalovcem fénickým, od 2000 m subalpinská zóna, k jejímž nejtypičtějším představitelům patří erbovní rostlina ostrova, nádherně červeně kvetoucí hadinec Echium wildpretii, a od 2900 m zóna alpinská. Na severu se začíná pobřežní zónou s datlovníkem kanárským či různými limonkami, suchá zóna sahá pouze do výšky 600 m a navazuje na ni velmi cenné společenstvo vavřínových lesů, ve zbytcích dochovaných především v pohořích Anaga a Teno. Nad nimi se rozkládá zvláštní zóna pojmenovaná podle dvou typických rostlin fayal-brezal (první je vřesna bahenní, druhá vřesovec stromovitý) a teprve pak, zhruba od 1500 m n. m., následuje zóna jehličnatých lesů. Zbytek, zóny subalpinská a alpinská, už je pak stejný jako na jihu.
Tenerifský turistický úřad láká hned na pět oblastí, pět světů v jednom. Všem dominují sopky a pozůstatky sopečné činnosti v nejrůznějších podobách, doplněné řadou dalších zajímavostí. Prvním světem je „Staré teritorium“, západní část ostrova, geologicky nejstarší. V pohoří Teno jsou zbytky vavřínových lesů, ale také Masca, jedna z nejpůvabnějších horských vesnic na ostrově. Divoké údolí Barranco de Masca nabízí přitažlivý trek unikátní krajinou až k moři, na Playa de Masca, o 600 m níže. Na severním pobřeží zaujme někdejší nejvýznamnější přístav ostrova Garachico, na jižním zase až 500 m vysoké skály Los Gigantes, strmě spadající do Atlantiku. Malebné Garachico je typickou ukázkou někdejšího bohatého koloniálního městečka. Založil ho Janovan Cristóbal de Ponte už v roce 1496, prakticky ihned poté, co Španělé celý ostrov dobyli a obsadili. Díky svému přístavu, z nějž se vyvážela téměř veškerá produkce ostrovního vína, město zbohatlo a stalo se z něj prosperující obchodní centrum. Idyla skončila v roce 1706. V pořadí druhý ze čtyř sopečných výbuchů zaznamenaných na Tenerife v historické době, svou silou však nejvýznamnější, zničil přístav a velkou část města. Sopka Arenas Negras tehdy chrlila 40 dnů lávu, která utuhla na pobřeží a vytvořila dodnes ke koupání používané přírodní bazénky. I když bylo město po výbuchu obnoveno, bývalé slávy, natož bohatství už nikdy nedosáhlo. Naopak – stalo se symbolem vystěhovalectví z ostrova, jak dokládá Památník emigrantů odhalený v roce 1990 kousek od někdejšího přístavu.
Druhou oblastí jsou „Dvě údolí“ – Orotava v severní a Güímar v jižní části ostrova. Geologicky vznikly obdobným způsobem, ale jinak dnes nemají mnoho společného. V Orotavě je lákadlem stejnojmenné město s unikátní tradicí květinových a pískových koberců, v Güímaru zase lokalita se záhadnými pyramidami, jež proslavil Thor Heyerdahl. Třetí oblast „Legendární sopky“ snad ani žádnou propagaci nepotřebuje, vždyť zahrnuje mj. i obě tenerifské památky zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO – národní park Teide a město La Laguna. Čtvrtou oblastí je „Země kontrastů“, trochu uměle narýsovaný pás středem ostrova od severu k jihu, který se fakticky překrývá s oblastmi předchozími. V souvislosti s kontrasty ale můžeme připomenout jméno ostrova. Vzhledem k jeho nadmořské výšce je vrchol Pico del Teide v zimních měsících opravdu pravidelně pokrytý sněhem, i když Tenerife leží na úrovni Floridy či jižního Maroka. Pátá oblast je ale už zase jasně definovaná – „Země světla“, sluncem zalitý jih s letovisky jako Playa de las Américas, Los Gigantes či Los Cristianos, s plážemi, vodními radovánkami všeho druhu a vyjížďkami na pozorování kytovců.
Na Sněžce stanul ve svém životě minimálně jednou snad každý Čech. A co na Sněžné hoře?