Když roku 722 postupovalo arabské vojsko údolím Covadongy v severošpanělské horském masivu Picos de Europa (vrcholky Evropy), bylo zaskočeno útokem španělských povstalců, vedených legendárním Pelayem, kteří na ně ze skal shazovali balvany. Tato bitva, jak se později ukázalo, byla rozhodující pro další osud Pyrenejského poloostrova. Stala se totiž symbolickým začátkem reconquisty, boje za osvobození Španělska od arabské nadvlády. Tento nesnadný zápas trval dalších sedm set let, a teprve potom byli Arabové z celého území definitivně vyhnáni. Dnes je na místě památné bitvy, poblíž místa, kde stáli Pelayovi bojovníci, vysoko ve skalním okně vybudována kaple. Pod ní tryská ze skály mohutný pramen, který dole vytváří temné jezero. Ke kapli vede cesta tunelem vytesaným ve skále, kde hoří stovky svící, které zapalují věřící. Ovšem počet návštěvníků tohoto památného místa je tak veliký, že musí být regulován.
Covadonga však není jen místo historické bitvy, je to i krásný klášter se zahradou a kostelem, jehož věž harmonicky doplňuje okolní krajinou vysokých hor a příkrých skal pohoří Picos de Europa. Tyto ‘vrcholky Evropy’ byly zpravidla také prvním a s napětím vyhlíženým symbolem vzdálených evropským břehů, který spatřili námořníci při návratech ze strastiplných záoceánských cest do Ameriky. Když měli námořníci štěstí a bylo pěkné počasí, zahlédli na obzoru, nad modrým mořem, vzdálené, bílé horské štíty. Pěkné počasí však v kraji nebývá zvykem. Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově. Vlhký oceánský vzduch přicházející od Biskajského zálivu na návětrných vápencových svazích v těžké dešťové mraky. Když však na obloze vysvitne slunce, odhalí nevšední nádheru tohoto vysokohorského kraje. První upoutá pozornost hora Naranjo de Bulnes (2519 m), symbol pohoří. Není sice nejvyšší, těmi jsou Torre de Cerredo (2648 m) a Llambrión (2617 m), ale zato je nejkrásnější. Má tvar osamoceného komolého kužele s téměř svislými stěnami vysokými přes 500 metrů. Horolezecký výstup na ni patří k velice náročným. Zdejší obtížný terén i jeho drsné klima tak nabídly vhodné tréninkové podmínky pro španělské himalájské expedice.
Picos de Europa, vápencový blok rozuměru asi 40 ´ 40 km, je součástí Kantabrijského pohoří, zde zvaného Cordillera Cantabrica, které se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části jsou i obě nejvyšší hory, zatímco velkou část západních Picos de Europa zabírá Národní park Covadonga.
V horách
Horská cesta do oblasti Covanonga vede po kamenitých pěšinách, často kolem podivných vesnic s kamennými stavbami bez oken. Nebydlí tu jediný člověk, tato osady tvoří jen desítky salaší určených ovcím. Ty se sem každodenně k večeru vracejí z horských pastvin. Takových „vesnic“ jsou v horských údolích desítky, ale přes den jsou jejich obyvatelky na vysokohorských loukách.
Slunce oslnivě svítí, když přecházíme přes první sněhové pole. Dole se třpytí modré vody Biskajského zálivu a před námi se otevírá panorama centrálního masivu. Uprostřed, zalit dopoledním sluncem, se vypíná kužel Bulnes de Naranjo. Na toto roční období je nebývalé teplo, mrzne pouze ve stínu. Stezka se vine po úbočí strmého svahu a nakonec přechází do příkré stěny. Cesta pod Bulnes de Naranjo je dál neschůdná. Určité nebezpečí také představují padající kameny. V průběhu hodiny se uvolnily vysoko ve skalách nad námi tři větší kameny – rotující a skákající prolétly se svištěním asi 30 metrů od mne. V tento slunečný únorový den jsou hory liduprázdné, což je ve většině evropských pohoří dnes už spíše výjimkou.
Rozhodujeme se pro návštěvu západní části Picos de Europa. Odbočujeme do Cangas de Onís, abychom si mohli prohlédnout starý, původně římský most, který však byl ve středověku zásadním způsobem přestavěn. Mostní oblouk se ve své nejvyšší části, uprostřed řeky, nápadně zužuje a pak se na obě strany rozšiřuje až k mohutným bočním mostním pilířům. Pod mostním tělesem, přímo nad řekou, je zavěšena kopie zlatého kříže, vykládaného velkými polodrahokamy, jehož originál z osmého století je uložen v románské kapli katedrály v Oviedu. Tento křesťanský symbol byl podle legendy nošen v čele vojsk bojujících proti Arabům.
Úzkou asfaltkou se lze dostat až nad pásmo lesa a kosodřeviny. Po deseti kilometrech jízdy silnicí, za jejímiž okraji číhají příkré srázy a propasti, vyjíždíme na zvlněnou náhorní plošinu. Odtud se otvírá pohled na klidnou, temnou hladinu vysokohorského jezera Enol. Slunce už stojí nízko nad obzorem a jezerní hladinu zahaluje stín. Proto zde dlouho neotálíme a vydáváme se k cíli naší cesty – jezeru Ercina.
Snad jen na obrazech romantických malířů z 19. století lze spatřit podobně dokonalou přírodní kompozici: lehce zvlněná, zelená horská louka posetá osamocenými žlutavými skalními výchozy, jezero v klínu hor a v pozadí bělostné horské štíty. Vše dramaticky ozářeno pozdním sluncem. Člověka se z té krásy zmocňuje dětinská radost a tak alespoň chodím střídavě k jezeru a jednotlivým skalním pahorkům na louce. Na opačné straně jezera, tam kde terén začíná klesat, se otvírá labyrint skal. Je to místo dřívějších rudných dolů, dnes je zde vybudována naučná stezka. Kolejnice s důlními vozíky končí na překladišti o pár set metrů dál.
Na pobřeží Biskajského zálivu
Přímořskou krajinu Asturie a východněji ležící Kantábrie lze s trochou nadsázky přirovnat k Českomoravské vrchovině. Příjemně zvlněný reliéf, pole, meze s keři, potoky, kopečky porostlé lesy a všude plno zeleně. Proto se také tato část pobřeží nazývá Costa verde – Zelené pobřeží. Odlišné od naší krajiny je panorama vysokých Kantábrijských hor na jihu a bouřlivý Biskajský záliv na severu. Je proslulý vysokým přílivem, silnými mořskými proudy a častými bouřemi Jeho jméno Biskajský znamená v původním významu baskický, ale vlastní Baskicko leží více na východ, směrem k francouzské hranici .Pobřeží Costa verde je osídleno už od prehistorických dob. Jeskyně Altamira, se světoznámými malbami z doby kamenné, leží právě v této pobřežní oblasti. Je asi 270 metrů hluboká a její strop i stěny jsou vyzdobeny malbami zvířat z doby asi 11 000 až 23 000 let př. n. l. Pokoušet se o její návštěvu bez předchozí objednávky je však beznadějné, protože počet návštěvníků do zdejších jeskyní je přísně limitován a čekací doba je zhruba dva roky. Rozhodli jsme se, že tu nebudeme tak dlouho čekat a raději si jdeme prohlédnout nedaleké městečko Santillana del Mar, skanzen lidové architektury s bývalým klášterem. Santillana je velice osobitá a dala by se charakterizovat jako město vesnického typu. Na hlavní dlážděné cestě, mezi honosnými domy, stojí napajedla pro dobytek a budovu kláštera ze dvou stran obklopují chlévy a výběhy pro drůbež. Městečko působí na návštěvníka přívětivě a zároveň neobvykle.
Při pobřežní Biskajského zálivu často míjíme místní typické dřevěné stavby zvané oreas. Jsou to v podstatě skladiště, kde se suší a uchovává obilí, hlavně kukuřice. Dřevěná stavba čtvercového půdorysu o straně zhruba 4 ´ 4 metry stojí 2—3 metry nad zemí, na čtyřech sloupech. Lemuje ji kolem dokola zastřešená veranda, kde se kukuřice suší, uvnitř je prostor pro skladování. Boční dřevěné schody však nevedou až nahoru. Mezeru mezi posledním schodem a verandou je nutno překročit. Smysl oddělených schodů je jasný. Stavba na vysokých „kuřích nohách“ a s odsunutým schodištěm je tak chráněna před všudypřítomnými hlodavci, pro které je sýpka velkým lákadlem. Mnohé z oreas však chátrají a málokde už slouží svému účelu. Někteří majitelé si ale těchto typických lidových staveb, často s vyřezávanými ornamenty, váží a vracejí jim jejich původní tvář.
Divoký Biskajský záliv s bouřlivým příbojem a vysokým přílivem se vůbec nedá srovnávat s poklidným Středozemním mořem. Tady Atlantský oceán naráží do pevniny plnou silou mohutných vln, tlačených k pobřeží západními a severozápadními větry. Zelená pobřežní krajina skoro všude končí svislou skalní stěnou spadající do stametrové hloubky. Jen někde je mezi skalním srubem a mořem písčitý pruh pláže a občas je i možno na tuto pláž i sestoupit.
Byl sice únor, ale přece jen jsem zatoužil vyzkoušet teplotu vody i v této roční době. Z opatrnosti jsem došel jen do míst, kde mi voda sahala pod kolena. Opodál se hrozivě vysoké vlny tříštily o příbřežní skaliska, což bylo občas doprovázeno dunivou ranou a vysokým gejzírem vody. Stojím a čekám na první vlnu. Ta přišla, ale voda za ní neopadla a v rychlém sledu následovala vlna další a další.Rázem mám moře až po ramena a pak mě celá ta masa ustupující vody začala táhnout směrem ke skaliskům a hrozivým gejzírům. Musel jsem se dost snažit, abych se té síle ubránil.
Samozřejmě, moře zde umí být i laskavé. Potom je koupání v průzračně čisté vodě s bílým písčitým dnem krásným zážitkem, jak jsem se o pár dní později přesvědčil v laguně u mysu Vidio.
Na mysu Vidio stojí maják, kolem jehož zdi se lze protáhnout až na nejzazší výběžek pevniny. Kolem skalních stěn poletují mořští rackové. Jejich hnízdiště je vidět i na protější skalní jehle, která se už od pevniny oddělila. Až k obzoru, poněkud zamlžen vodní tříští, se táhne vysokánský skalní srub a osamocené špičaté skály v moři připomínají lidské postavy.. Odpolední slunce zbarvuje vodní tříšť dožluta a celá ta divoká scéna věčného soupeření dvou živlů dostává přízračný nádech. Teprve nepříjemně pronikavý vichr mě přiměje opustit toto působivé přírodní divadlo. A opět si uvědomuji, jak různorodé a romantické je Španělsko. A je zvláštní, že ta nejzajímavější místa leží zpravidla v končinách málo známých, jako například v horách Picos de Europa a v přilehlém pobřežním pásmu Biskajského zálivu.
Další články z vydání o Španělsku zde