Město v lesích, klenot na zlatonosné řece, jihočeské Atény, město studentů, jehož ulicemi stále vane Šrámkův stříbrný vítr, Pensionopolis poskytující vítaný klid seniorům, mekka houslistů… I když je to k nevíře, všechny tyhle přídomky, a našly by se i další, patří jedinému a jedinečnému městu – Písku.
Když jel v září 1860 básník Adolf Heyduk s učitelskými kolegy z Prahy do svého nového a osudového působiště v Písku, vypadala cesta tak, že společnost vyrazila dostavníkem od Zlaté husy přes Zbraslav, Mníšek a Dobříš. „Jeli jsme od dvou hodin odpoledne, celou noc až do druhého dne a přijeli jsme do Písku pozdě ráno,“ vzpomínal později básník. Trasa zůstala i dnes stejná, ale výrazně se změnil potřebný čas – spraví to slabé dvě hodinky. Na jejím konci stejně jako v minulosti čeká podivuhodná oáza klidu se všemi těmi charakteristikami, jimiž jsme naše krátké zastavení v tradiční metropoli Prácheňska uvedli, slynoucí navíc věhlasem četných prvenství. A není to jen nejstarší dochovaný most v Čechách, jenž nás určitě napadne nejdřív. Tak schválně – německo-český časopis Auřední list Prachynského kraje, vydávaný v letech 1835–1837 píseckou tiskárnou, byl první svého druhu na českém venkově. Poutník od Otavy, vycházející od roku 1858, byl prvním českým beletristickým časopisem mimo Prahu. V roce 1860 vyšel v Písku první český překlad Puškinova Evžena Oněgina. Reálka, na kterou jel učit Heyduk, byla první v Čechách, kde se vyučovalo v češtině.
A můžeme pokračovat – první vyšší dívčí škola v Čechách, první vydavatelství českých odborných učebnic, první lesnická škola, první město se stálým elektrickým osvětlením, nejstarší veřejná vodní elektrárna, vždyť i samostatnou Československou republiku vyhlásili v Písku o 14 dnů dřív než všude jinde! I když se tohle naposled uvedené prvenství může dnes zdát docela zábavnou historkou, ve skutečnosti šlo o potenciálně nebezpečnou vzpouru. Na 14. října 1918 byla na pokyn Národního výboru vyhlášena generální stávka proti vývozu potravin. V souvislosti s ní začala Socialistická rada šířit leták vyzývající k vyhlášení republiky. Z toho nakonec sešlo, ale do Písku informace nedorazila včas. A tak řečník hovořící ke shromážděným stávkujícím republiku vyhlásil. Nakonec všechno skončilo spíše jen formálním vyšetřováním, monarchie už měla na kahánku. Nicméně 28. října se prý v Písku začalo jásat až po důkladném ověření zprávy o skutečném zrodu samostatnosti. Ale i vskutku zábavná prvenství v Písku najdeme – znáte snad odjinud veršujícího uzenáře, který rozhodl po 10 letech marného obléhání trojskou válku? Mistr řeznický a uzenářský Josef Jabulka, jenž měl v Písku svůj obchod od roku 1906, nabyl v mládí klasického vzdělání, a tak mu nečinilo problém skládat na své výrobky oslavné verše, občas dokonce v hexametrech, jindy zase graficky zalomené do podoby jitrnice nebo šunky. Roku 1935 jich dokonce část vydal knižně pod názvem Lyrika z uzenářské kuchyně. Báseň o tom, kterak Řeky před Trojou posílil svými výrobky „Jabulka, zboží přechutné má a čerstvé dvakráte za den“ natolik, že vzápětí město konečně dobyli, pochází právě z této sbírky. Když jsem si listoval útlou knížečkou Průvodce po městě Písku a okolí, kterou sepsal v roce 1921 profesor Josef Veselý, vůbec mě nepřekvapilo, že jsem narazil na Jabulku znovu. Patří mu jeden z pětatřiceti inzerátů píseckých živnostníků a firem v jejím závěru, a i z něj je patrno, že šlo o muže slova: „Uzeniny vždy nejlepší jakosti nejvýhodněji nakoupíte jedině v pražském uzenářství. Toho druhu jediný odborný obchod v Písku na Havlíčkovu nám. č. 9. Denně čerstvým zbožím obslouží Vás nejsolidněji Jabulka Josef, uzenář.“
O řadě píseckých prvenství se člověk dozví v Prácheňském muzeu, jež sídlí v posledním zachovalém křídle někdejšího píseckého hradu. A zdaleka nejen o nich – instituce, která získala prestižní ocenění Evropské muzeum roku 1996, nabízí rozsáhlou expozici o dějinách regionu, čerstvě rozšířenou o část představující písecký venkov v 19. stol., věnuje se rýžování i těžbě zlata na Písecku, zdejším chráněným územím, nerostnému bohatství a také rybám, rybářství a rybníkářství. Nejen, že se tu dozvíte, co byly čapové ouvršky nebo lubová přebírka, ale také se „naživo“ seznámíte asi s patnácti druhy ryb z našich vod – v suterénu muzea je totiž malé veřejné akvárium. Součástí historické expozice je i jediný pozůstatek původního hradu, velký gotický sál s kopiemi fresek z roku 1479. Letos v květnu byla v prostorách Sladovny propojených s muzeem otevřena nejnovější expozice – Obrazová galerie českých panovníků.
Hrad, gotika, králové, dobývání zlata, kousíček odtud stojí Kamenný most – ocitli jsme se daleko v minulosti, u samého počátku píseckých dějin. Rýžovnická osada na pravém břehu Otavy a ves s kostelem sv. Václava na levém, to byly počátky trvalého osídlení v místech dnešního Písku už ke konci 12. stol. Přesný rok založení města neznáme, bylo to však za vlády krále Václava I., i když k hlavnímu budování došlo až za jeho syna a nástupce Přemysla Otakara II. V té době vznikl hrad i komplex dalších monumentálních raně-gotických staveb – kostel Narození Panny Marie, dominikánský klášter, městské hradby s třemi branami a most přes Otavu.
Sedm oblouků Kamenného mostu, druhého nejstaršího v Čechách po dnes již neexistujícím pražském mostě Juditině, se klene nad Otavou v celkové délce 110 m. Most působí prostým, bytelným dojmem, zdobí ho jen kopie čtyř barokních sousoší (sv. Jan Nepomucký s anděly, Kalvárie, sv. Anna a sv. Antonín Paduánský). Jeho původní vzhled však byl mohut…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Písecko