Pižmoni
Údolí Matanuska-Susitna leží asi půl hodiny jízdy od největšího aljašského města Anchorage a patří do jeho metropolitní oblasti. Jde o jedinou významnější zemědělskou oblast na Aljašce. Ve městě Palmer probíhá každoročně Alaska State Fair – veletrh, kde se místní pěstitelé chlubí svými výpěstky. Může to znít překvapivě, ale rozměry zdejší zeleniny patří k rekordním i v rámci celých Spojených států a občas i světa. Není tu nouze o hlávky zelí vážící několik desítek kilogramů či dýně, jejichž váha se počítá v metrácích. Město Palmer má ale ještě jednu zajímavost. Je zde farma, kde lze spatřit zvířata, u kterých nechybělo mnoho, aby navždy zmizela z povrchu naší planety.
Pižmoni jsou jedním ze symbolických zvířat celé Arktidy a současně také zvířaty prastarými. Stáda pižmoňů sdílela chladné stepi Beringie společně s mamuty či šavlozubými tygry za poslední doby ledové. Jejich schopnost snášet extrémní počasí jim umožnila přežít daleko na severu až do dnešních dob. Aljašskou tundru obývali pižmoni ještě v druhé polovině 19. stol., ale intenzivní lov vedl k jejich vyhubení v celém státě. V ohrožení se stádo pižmoňů shlukne do kruhu, krávy a telata se skryjí uprostřed, zatímco statní býci se rozestaví po obvodu se svými „opancéřovanými“ hlavami směrem k nepříteli. Tahle technika funguje proti smečkám hladových vlků, ale nikoliv proti lovci s kulovnicí. Navíc pižmoni odmítají opustit své mrtvé druhy, takže lovci mnohdy museli postřílet celé stádo, aby se dostali ke svým úlovkům.
Pižmoni patří mezi turovitými sudokopytníky k menším druhům, řadí se ke kozám a ovcím a jejich nejbližšími příbuznými jsou goralové a serauové. Obvyklá kohoutková výška je 120–150 cm a délka 180–250 cm. Hmotností se však pižmoni vyrovnají některým větším turům, protože dospělí býci mohou vážit i přes 400 kg. Díky tomu působí pižmoni zavalitým dojmem, který ještě zvyšuje jejich kožich, který je zásadním vybavením pro arktické zimy. Pesíky pižmoňů patří mezi savci k nejdelším, měří často až 90 cm a sahají skoro až na zem. Tato svrchní vrstva srsti slouží především jako ochrana proti sněhu, větru a vodě. Pod ní se nachází velmi jemná podsada zvaná quiviut, která svého nositele udržuje v teple a chrání před mrazem. Dlouhé zahnuté rohy mají obě pohlaví, u býků jsou mohutnější, se širokou základnou tvořící na čele téměř „pancéřovou“ přilbu, která prý může odolat i kulce z lovecké pušky. Svému majiteli slouží především k soubojům v době říje.
Maso pižmoňů bylo populární zejména mezi velrybáři a lovci tuleňů, protože přinášelo zpestření jednotvárné lodní stravy. Intenzivní lov vedl k tomu, že se původní stáda zachovala už jen v kanadské Arktidě a severním Grónsku. Právě odsud pocházejí odchycená zvířata, která byla zpětně vysazena do některých dalších míst svého původního rozšíření. Jde o dvě lokality ve Skandinávii, několik oblastí v severním Rusku a několik míst na pobřežích Aljašky. V nejkritičtějším období, což bylo na počátku 20. stol., žilo na světě méně než 5000 pižmoňů. Dnes se odhaduje, že díky intenzivní ochraně čítá jejich celosvětová populace zhruba 130 000 jedinců.
Farma v Palmeru vznikla jako neziskový projekt z popudu univerzitního antropologa Johna Teala z Vermontu, kde se nacházelo původní jádro farmy. V 60. letech minulého století se stal John Teal profesorem na Aljašské univerzitě a ve Fairbanksu založil s podporou Keloggovy nadace chov pižmoňů. Původní asi třicetihlavé stádo se postupně rozrostlo a později bylo přemístěno do malé osady Unalakleet na břehu Beringovy úžiny. Během pár let se však ukázalo, že tam není dostatek vhodné pastvy, a proto byli pižmoni přestěhováni ještě jednou, tentokrát do Palmeru. V zemědělské oblasti, kde je hojnost krmiva i dobře dostupná veterinární služba, funguje farma dodnes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška