Plzeň
Anděl, Chrtice a Velbloud – jen málokteré dílo vyvolalo v poslední době takový ohlas a podnítilo tak vášnivé diskuse jako tři moderní pozlacené kašny od Ondřeje Císlera, instalované v roce 2010 do rohů náměstí Republiky, samého srdce Plzně. Začít vyprávění o našem čtvrtém největším městě právě jimi dává smysl hned z několika důvodů.
Kašny, jakkoli abstraktní svým zpracováním, představují elegantní můstek k historii Plzně. Anděl, chrtice i velbloud jsou heraldické figury v městském znaku, který patří k nejbohatším u nás. Jako první, už někdy na počátku husitského období, se v něm objevila chrtice coby symbol věrnosti plzeňských měšťanů králi a císaři. V roce 1434 rozmnožil podle tradice znak král Zikmund, když do něj přidal velblouda. Možné však také je, že si ho tam přidali měšťané sami. Ale počkat – velblouda? V západních Čechách? Ano, vážně. Znovu jsme v době husitských válek. Čtyřikrát obléhali neúspěšně husité Plzeň, naposledy skoro 10 měsíců od července 1433 do května 1434. Při jednom velkém výpadu za hradby ukořistili tehdy Plzeňané dvouhrbého velblouda, kterého dostali sirotci Jana Čapka ze Sán od polského krále Vladislava II. Jagella za pomoc v bojích s řádem německých rytířů. V Plzni se příliš dlouho nezdržel, putoval pak do Norimberku, ale mezitím se stal součástí historie. Anděl coby štítonoš přibyl do velkého znaku v 2. pol. 16. stol. To už měl znak další dvě pole, jedno se dvěma papežskými klíči a druhé se zbrojnošem držícím polovinu černého orla – Plzeň je získala od papeže Pavla II. za svou věrnost Římu v boji proti králi Jiřímu z Poděbrad. Později pak znak ještě rozmnožil v roce 1578 papež Řehoř XIII., opět jako poděkování za věrnost víře a církvi.
Městský znak nám přiblížil historii Plzně zhruba od začátku 15. stol., ale ona je samozřejmě delší. Nezapomínejme, že původní Plzeň, přemyslovské hradiště a kolem něj vznikající město, se rozkládala už přinejmenším od 10. stol. o kousek dál, u řeky Úslavy, tam, kde je dnes Starý Plzenec, mekka našich milovníků šumivých vín. K soutoku Mže a Radbuzy přenesl město, tehdy jako Novou Plzeň, král Václav II., tradičně se uvádí rok 1295. A ke katolické neochvějnosti města dodejme dvě poznámky. První: Na počátku husitských bouří zažila i Plzeň několik „husitských“ let, především díky působení radikálního kněze Václava Korandy, a chvíli tu pobýval i Jan Žižka. Vše ale skončilo na jaře 1420 odchodem zapálených husitů do Tábora. Druhá: Jedinkrát v celé své historii byla Plzeň vojensky dobyta – po několikaměsíčním obléhání se to podařilo protestantskému vojsku Arnošta z Mansfeldu na samém počátku třicetileté války, v listopadu 1618.
Jestliže jsme několikrát zmínili plzeňskou věrnost katolické církvi, nabízí se připomenout také nepřehlédnutelnou památku v severní polovině náměstí Republiky, katedrálu sv. Bartoloměje. Plzeň je městem řady prvenství a rekordů. Vyjmenovávat je slovníkovým způsobem nemá smysl, ale na některé narazíme v tomto i v dalších článcích. Jako třeba právě teď. Věž katedrály je se 102,26 m nejvyšší kostelní věží u nás. Dnešní stavba začala vznikat v polovině 14. stol., dokončena byla o necelých 200 let později. Při nutných opravách v poslední čtvrtině 19. stol. zasáhl do jejího vnějšího vzhledu i do podoby interiéru známý regotizátor Josef Mocker.
Podrobná prohlídka katedrály vydá na hodinu nebo i déle, co by ale určitě nemělo uniknout žádnému návštěvníkovi, to je socha Plzeňské madony na pseudogotickém hlavním oltáři navrženém Mockerem. Opuková, 134 cm vysoká plastika vznikla někdy kolem roku 1390 a za jejího autora se považuje Mistr krumlovské madony. Určitě to musel být někdo, kdo měl blízko k parléřské huti, někdy se spekuluje o tom, že by to mohl být i sám Petr Parléř. Zajímavá je Šternberská kaple, přistavěná ke kostelu někdy ke konci 15. stol. – jednak tím, že není známo, kdo a kdy přesně ji postavil, jednak tím, jakou směsici stylů dnes představuje. Nápadný a efektní visutý svorník je dílem Kamila Hilberta ze začátku 20. stol. a gotickému prostoru dominuje secesní Český oltář Jana Kastnera, původně vytvořený pro Jubilejní výstavu v Paříži roku 1900 (a tam oceněný), který město odkoupilo ve 30. letech 20. stol. od tehdejšího ministerstva školství a osvěty. Další zajímavostí je soubor vitrají z přelomu 19. a 20. stol. Najdeme mezi nimi i zajímavosti jako Škodovo okno, které Emil Škoda věnoval při příležitosti vyrobení 1000. parního stroje v Plzni, nebo okno plzeňského pivovaru, jež podle dvojjazyčného, českého i německého nápisu v jeho spodní části „věnovalo právovárečné měšťanstvo v Plzni za příčinou oslavy 50letého trvání Měšťanského pivovaru v Plzni 1892“.
Na náměstí Republiky a v přilehlých ulicích historického centra najdeme řadu zajímavých domů. Přímo na náměstí je to samozřejmě na jeho severní straně renesanční radnice, údajně nejkrásnější stavba svého druhu na sever od Alp (dnešní sgrafitová výzdoba průčelí, dílo Jana Kouly, však vznikla až při důkladném restaurování budovy v letech 1907–1914), a sousední tzv. Císařský dům vzniklý spojením dvou starších domů, odkoupený městem a v letech 1607–1609 upravovaný pro císaře Rudolfa II., který si chtěl v Plzni zřídit svou vedlejší rezidenci. Dům však nikdy užívat nezačal, a tak mu po císaři zůstalo jen to jméno. Císařův výběr však nebyl náhodný – Rudolf v Plzni pobýval osm měsíců na přelomu let 1599/1600, kdy sem uprchl z Prahy před morovou epidemií, a v městě se mu zalíbilo. Plzeň se tak může pyšnit tím, že oněch osm měsíců byla vlastně hlavním městem habsburské říše. A ještě alespoň jeden dům bychom neměli přehlédnout. Na západní straně, přímo naproti západnímu průčelí katedrály, stojí dům čp. 234, dnes sídlo Biskupství plzeňského. Původně dva gotické domy spojené ještě ve středověku v jeden celek vlastnil dvě století řád německých rytířů, jemuž tehdy patřilo patronátní právo ke kostelu sv. Bartoloměje. Kolem roku 1710 byl dům zásadně přestavěn v barokním slohu a Jakub Auguston mladší, onen „Vlach kunstu štukatérského“, jak byl označen při přijímání mezi plzeňské měšťany v roce 1692, tu vytvořil jednu z nejhodnotnějších barokních staveb v celém městě.
Plzeň byla dlouho sevřena uvnitř městských hradeb. Mimo ně se ve větší míře začalo stavět až na přelomu 18. a 19. stol. To byla rovněž doba, kdy se postupně začalo s bouráním hradeb, jejichž největší část byla stržena ve 40. letech 19. stol. za úřadování purkmistra Martina Kopeckého. Ten také nechal založit místo hradeb pás sadů, které dodnes obepínají historickou část města. Obejít si ji kolem dokola parky a stejnojmennými ulicemi podél nich není vůbec špatný nápad. Turista natrefí na mnohé památky a dostane se mu nejrůznějších připomínek, které ho nasměrují za dalším poznáváním města. Celé kolečko měří jen něco přes dva kilometry, tak pojďme na to!
Začneme na západní straně, tam, kde „sady“ jsou dnes až na několik stromořadí jen v názvu ulice – sady Pětatřicátníků odkazují na kasárna slavného 35. pěšího pluku, který založil už císař Leopold I. v roce 1683. Na této rušné tepně, která je součástí hlavního severo-jižního tahu městem, stojí památka, kterou v Plzni prostě nejde minout, Velká synagoga. Je to největší synagoga u nás, druhá největší v Evropě (po budapešťské) a třetí největší na světě (vůbec největší je newyorská), nepočítáme-li Jeruzalém. Židé se z Plzně museli vystěhovat po roce 1504 a znovu se ve městě usazovat mohli od roku 1854. Vznik Velké synagogy, která se stavěla v letech 1891–1893, je dokladem toho, jak prudce jejich počet v Plzni stoupal. Zatímco v roce 1854 žilo v Plzni přesně 249 Židů, v roce 1870 to bylo již 1270 a v letech před 2. sv. válkou asi 3700. V roce 1942 bylo z Plzně deportováno ve třech transportech do Terezína 2605 Židů, po válce se jich vrátilo 204. Celé historii i současnosti židovských památek v Plzeňském kraji je věnována stálá expozice Tady žili Židé na severní a jižní galerii.
Velká synagoga jakoby zázrakem přečkala 2. sv. válku bez větších škod – zřejmě proto, že stojí mezi bytovými domy, v nichž žili Němci, a navíc sloužila jako sklad nábytku po deportovaných Židech a později jako dílna, kde se šily uniformy pro německé vojáky. Druhý zázrak se odehrál za socialismu, kdy se z ní nestaly ani lázně, ani tržnice. A tak mohla být po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1998 znovu zpřístupněna veřejnosti. Další velká rekonstrukce zaměřená hodně na interiér, je ještě čerstvá, skončila na začátku roku 2022. Byl ale při ní také zrekonstruován sousední rabínský dům a v jeho přízemí zřízena nová rituální lázeň mikve. Pro náboženské účely slouží malý oddělený prostor označovaný jako zimní modlitebna, jinak je Velká synagoga přístupná veřejnosti jako památka a konají se v ní také nejrůznější kulturní akce.
Naproti Velké synagoze stojí od roku 2015 památník generála Pattona. A jestli jsou kašny na náměstí Republiky nejdiskutovanějším novodobým plzeňským monumentem, tenhle památník se jim drží v patách. Od něj už vidíme v jihozápadním rohu sadů mohutnou secesní budovu Velkého divadla od architekta Antonína Balšánka, mj. autora Obecního domu v Praze. Jde o jednu ze scén Divadla J. K. Tyla, další dvě fungují v Novém divadle, otevřeném v roce 2014. Architektonicky zajímavý komplex dvou budov stojí na Palackého náměstí, jen pár desítek metrů od sadů Pětatřicátníků.
My už ale zamíříme na jižní stranu, do Smetanových sadů, posléze plynule přecházejících v Kopeckého sady. Na straně k historickému centru je to ráj venkovních zahrádek restaurací, kaváren a barů, spolu s lavičkami v parku velmi příjemná relaxační zóna. Pomník ve Smetanových sadech nás upozorní, že nejsou věnovány slavnému hudebnímu skladateli, nýbrž jeho o 23 let staršímu bratranci Josefu Františkovi, premonstrátovi vyučujícímu na plzeňském gymnáziu, autorovi první česky psané knihy o astronomii a výrazné osobnosti národního obrození v Plzni. Ale i na Bedřicha dojde – jeho pomník následuje na začátku Kopeckého sadů, odkud také vede do centra ulice Bedřicha Smetany – pěší zóna kolem někdejšího kláštera dominikánek, dnešní Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje. A právě pod dohledem bratrancovým mladý Bedřich také v Plzni roku 1843 odmaturoval, byť k tomu mnoho chuti neměl.
Na vnější straně Smetanových sadů nepřehlédněte nenápadný průchod v domě, kterým se vchází k Staré synagoze, nejstarší v Plzni, jež byla postavena v roce 1859 a v letech 2010–2014 kompletně zrestaurovaná. Nevelký interiér s dřevěným kazetovým stropem a dvěma nad sebou umístěnými dřevěnými ženskými galeriemi po stranách působí až útulným dojmem, nepřehlédněte také iluzorní malbu zdobného baldachýnu kolem aronu ha-kodeš, výklenku, v němž jsou uloženy svitky Tóry. Na galeriích je opět umístěna stálá expozice, v prvním patře věnovaná dějinám Židů u nás, v druhém pak židovským zvykům, tradicím a průběhu života od narození po pohřeb.
Bezprostředně vedle Staré synagogy stávala Pomocná synagoga, z níž se dochovala pouze část průčelí a obvodových zdí. Její plocha je upravena jako Zahrada vzpomínek, vytvořená na základě projektu Napiš jedno jméno. Tato iniciativa z roku 2002 spočívala v tom, že každý zájemce mohl napsat na kámen jméno jedné plzeňské oběti holokaustu. Smyslem bylo vrátit do města jména lidí, na které se už téměř zapomnělo. V roce 2014 proběhla její druhá etapa, kdy se jména časem již vybledlá nebo zcela zmizelá obnovovala.
Na konci Smetanových sadů míjíme další z plzeňských rekordů. Secesní budova dnešního hotelu Slovan vznikla v letech 1890–1893 přestavbou staršího hotelu Waldek, který tu už před rokem 1860 vybudoval podnikatel Karel Augustin Waldek. Po přestavbě to byl se 160 pokoji největší hotel v Rakousku-Uhersku a také nejmodernější v českých zemích, s tekoucí studenou i teplou vodou, osobním výtahem, ústředním topením, vlastními garážemi a benzínovou pumpou. Kino občas provozované ve společenském sále se také pyšnilo prvenstvím, tentokrát ale nepříliš žádoucím. V roce 1898 tam došlo k prvnímu požáru kinematografického zařízení v Čechách.
Kopeckého sady s pomníkem již zmíněného plzeňského purkmistra nás dovedou až na jihovýchodní špičku sadového pásu, které dominuje opravená hlavní budova Západočeského muzea z roku 1898, za kterou se rozkládá areál někdejšího františkánského kláštera s Muzeem církevního umění plzeňské diecéze – o obou píšeme v jednom z dalších článků.
Dříve než budeme pokračovat po východní straně Šafaříkovými sady k severu, musíme ještě pohlédnout přes ulici směrem od centra. Pohled na nejnižší mrakodrap na světě si prostě nemůže nechat ujít vůbec nikdo, zejména turisté z USA se tu prý mimořádně baví. V letech 1923/1924 byl na rohu dnešní Americké a Prokopovy ulice postaven bytový a obchodní dům, fakticky soubor tří domů, podle návrhu Hanuše Zápala. Železobetonový skelet vyzděný cihlami zakončují dvě nástavby s hodinami a železobetonovými věžemi ve tvaru korun. S osmi podlažími to byl ve své době nejvyšší dům v Plzni. Proto se mu začalo přezdívat „Mrakodrap“ – a zůstalo mu to.
V Šafaříkových sadech nám sousoší Spejbla a Hurvínka připomene, že v Plzni v období mezi oběma světovými válkami žil a pracoval jejich duchovní otec Josef Skupa, a přeneseně i to, že Plzeň a západní Čechy mají velmi dlouhou a bohatou loutkářskou tradici. Na konci těchto sadů pak přijdeme ke Continentalu, dalšímu slavnému prvorepublikovému hotelu s příběhem, který se tentokrát týká jeho majitelky Eugenie Egertové, posléze Ledecké a ještě později Janečkové, a stal se dokonce i námětem románu Jany Poncarové Eugenie – příběh české hoteliérky.
Za hotelem následují Křižíkovy sady a v nich pomník Františka Křižíka připomínající, že slavný vynálezce měl v Plzni dílnu na výrobu obloukových lamp. Boční stěnu domu u proluky, která vznikla v roce 1980 stržením tří domů a v níž je vidět nejlépe zachovalý, 55 m dlouhý úsek městských hradeb, zdobí malba Theatrum mundi, kterou v roce 2001 vytvořili Vladivoj Kotyza a Miloslav Čech s pomocníky. Zachytili na ní nejrůznější historické osobnosti nějakým způsobem spojené s Plzní, od krále Václava II. přes Rudolfa II., Jana Sladkého Kozinu, Josefa Kajetána Tyla či Bedřicha Smetanu až třeba po Emila Škodu, Josefa Skupu, Jiřího Trnku nebo Miroslava Horníčka. Vzápětí nás Křižíkovy sady dovedou k historickým Masným krámům z roku 1392, které dnes slouží jako jedna z výstavních síní Západočeské galerie, a k bývalé vodárenské Černé věži. Právě tady můžeme putování sadovým okruhem ukončit, následující sady 5. května by nás pak už jen dovedly nepříliš zajímavou cestou bez význačných památek na začátek sadů Pětatřicátníků.
Další články z vydání o Plzeňsku najdete zde