K dispozici tu jsou dva vojáci natření od hlavy k patě zelenou barvou, obličej, ruce, uniforma, boty, prostě všechno, stojí na zeleném stupínku, mezi sebou prázdnou židli s červeným sedákem, jinak také celou zelenou. Před nimi na stříbrném soklu jeden kompletně stříbrný voják a vzadu dokonce jeden normální, pokud za normální považujeme, že mu společnost na hnědém podstavci dělá na zadních stojící plyšový medvěd s bíločervenou šerpou s nápisem Berlin přes prsa. K dispozici jsou vlajky vítězných mocností a také německá, taková ta zvláštní, co měla přes tři horizontální pruhy věnec z obilí a v něm kladivo s kružidlem. Zpod červenobílého slunečníku vybíhá co chvíli fotograf v černém cylindru a upravuje si detaily.
Surrealistický výjev se neodehrává ve snové realitě filmového plátna ani na stránkách nějaké knížky. Herci jsou z masa a kostí, stejně jako turisté, kteří se s nimi nechávají v upomínku fotografovat na pozadí berlínského symbolu z největších – Braniborské brány. A eura, co tu při té příležitosti mění majitele, jsou také pravá. O tempora, o mores!, chtělo by se zvolat s Ciceronem, jenže mravokárnému odsudku se podléhá snadno, dokonce dřív, než do mysli stačí dorazit relativizující myšlenky a otázky vesměs bez odpovědí. Jak dlouho se smývá nevinná krev prolitá z rozhodnutí, jež padla v tomhle městě? Kolik generací se musí vyměnit, abychom uvěřili ve změnu? Sejme vážná úcta a seriozní pieta břímě dříve a snáze než kostýmní burleska? Možná, že bezvýrazné tváře zmalovaných komediantů očišťují lépe a rychleji. Ostatně, hned několik vážných pietních míst je za rohem a to hlavní, zdeúřední a všezahrnující, o půldruhého kilometru dál, na druhém konci ulice.
Ta ulice se jmenuje Unter den Linden, Pod Lipami. Dlouhá léta mého dětství to byla jediná zahraniční ulice, kterou jsem znal jménem. Přesně před 40 lety jsem se začal učit ve škole německy. Šťastným řízením posledních záchvěvů Pražského jara jsem to stihnul dokonce o dva roky dříve, než jsem musel začít s povinnou ruštinou. A Unter den Linden, to byla hvězda mnohých lekcí tehdejších učebnic němčiny! Kolik pracovních návštěv z venkova šlo po projednání důležitých otázek s berlínskými kolegy obdivovat její krásy! Tuším, že i nějaký První máj jsem na ní oslavil, dříve než jsem v následujícím gramatickém oddílu začal být vzděláván stran nepravidelných tvarů silných sloves. V tehdejší socialistické propagandě Německé demokratické republiky (pro nepamětníky: to její vlajka je zmíněna v úvodním odstavci) hrála hlavní třída Berlína velkou roli. Připadla celá do východního sektoru a relativně nic ji nerušilo, zatímco třeba Friedrichstraße, která ji asi ve třetině délky kolmo křižuje a jež bývala také tepnou předválečného města, zmrzačila od roku 1961 zeď k nepotřebě – jak může tepat třída končící u palpostů bdělých pohraničníků střežících jeden z nejcitlivějších přechodů mezi Východem a Západem?
Architektonické dominanty, které od východu k západu probíhající Unter den Linden na obou koncích vymezují, už technicky vzato na této třídě nestojí. Ze dvou staveb na východní straně zůstala dnes už jen jedna – Berlínský dóm. Neobarokně nabubřelý hlavní chrám německého protestantismu nechal v dnešní podobě postavit společně s hohenzollernskou rodovou hrobkou císař Vilém II. až na přelomu 19. a 20. stol. na Muzejním ostrově. Třída, která kolem něj probíhá, nese už jméno Karla Liebknechta, roku 1919 zavražděného spoluzakladatele Komunistické strany Německa. Je přímým pokračováním Unter den Linden, s níž je spojena Zámeckým mostem (Schlossbrücke). Jeho zdánlivě nelogické pojmenování je historicky nadmíru opodstatněné. Přes ulici naproti Dómu stával nad Sprévou úplně nejdřív kurfiřtský hrad a po něm zámek, řečený městský, aby se odlišil od přehršle zámků dalších. Právě díky němu vlastně vznikla třída Unter den Linden – původně nejkratší spojnice mezi sídlem kurfiřta a jeho loveckou oborou, dnešním parkem Tiergarten. „Velký kurfiřt“ ji nechal na sklonku třicetileté války osázet ořešáky a lipami. Zatímco první zašly, druhé se ujaly – a po nich i jméno. Na konci jiné války o tři století později zbyla ze zámku vypálená ruina, již východoněmečtí soudruzi s gustem nechali roku 1950 odstřelit jako symbol feudální a imperialistické minulosti. Po čtvrt století vznikl v tomto místě palác novodobý, ve své socialisticky realistické podobě formálně jinak, ale ve výsledném efektu snad ještě nabubřelejší než protilehlý Dóm – Palác republiky. Bylo to sídlo Lidové sněmovny, tedy parlamentu NDR, ale také dějiště nejrůznějších kulturních akcí. Místo ale jako kdyby bylo prokleté – stavba obsahovala jedovatý azbest a skončila stejně jako její předchůdkyně. Nejprve byla v roce 1990 uzavřena, pak zbavena azbestu a nakonec po dlouhých diskuzích a protestech v letech 2006–2008 kompletně demontována. Ušlechtilá švédská ocel, kterou v sobě skrývala, byla zčásti prodána do Dubaje…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín