Do reliéfu Dinárských hor výrazně zasahují uzavřené slepé doliny. Ty rozšířily slovníky geologie o pojem „polje“, který v jihoslovanských jazycích zcela nepřekvapivě znamená pole a přesně vystihuje závěrečnou fázi přírodních procesů, kdy povrch dolin přikryla úrodná půda odplavená vydatnými dešti z okolních kopců. Popovo polje v jihovýchodní Hercegovině je natolik výjimečné, že se z líbivé tranzitní kulisy vedle cesty okamžitě přeorientuje na cíl putování.
Krasová deprese Popova polje dosahuje impozantních rozměrů. Příkopová sníženin dlouhá asi 70 km svojí topografií paralelně kopíruje obrys Dubrovnické riviéry, jako by suchým fjordem tvořila její vnitrozemské zrcadlo. Průměrná nadmořská výška dna doliny je asi 250 m. Z něj vystupuje prstenec pohoří, která v masivu Bjelasnice dosahují bezmála 1400 m n. m. Místopisné označení „Popovo“ se objevuje v archivních pramenech již od 12. stol. Zmiňuje se o něm mytický středověký Letopis popa Dukljanina věnovaný slovanským zemím západního Balkánu i dokumenty Dubrovnické republiky.
Popovo polje je snadno dosažitelné i z chorvatského Dubrovníku nebo černohorské boky Kotorské, resp. Nikšiće. Všechny tři trasy se sbíhají u městečka Trebinje, kde do Hercegoviny zabloudil šarm starobylých sídel na mořském pobřeží. Přístupová trasa od severozápadu zase naservíruje fantastickou jízdu drsnou měsíční krajinou přes Stolac a Ljubinje. My jsme na Popovo polje pronikli po ose Čapljina – Hutovo – Ravno. Mapa zde zobrazovala magistrálu, takže vše se teoreticky zdálo v pořádku. Skutečnost ale vypadala úplně jinak. Kromě krátkého úseku nové silnice do přímořského Neumu jsme se po děravé úzké asfaltce s nulovým provozem hodiny plahočili povadlou macchií přes zpola vylidněné osady se shluky natěsno namačkaných stavení. Jako fantom z minulosti se v surové divočině vynořila rezavá směrovka, co evidentně přežila rozpad Jugoslávie, ignorovala nové státní hranice a ukazovala nejistou spojnici do Chorvatska.
Předzvěstí nejzápadnější výspy Popova polje jsou zbytky Hadžibegova hradu, známého také jako pevnost Hutovo. Ten střežil přístup do doliny i průchod průsmykem. Hrad se spojuje s kontroverzní postavou Hadžiho Mehmeda-bega z klanu Rizvanbegovićů. Lidová slovesnost z přelomu 18. a 19. stol. ho líčí jako nemilosrdného válečníka a tyranského správce svých panství, jenž se nepoddal nikdy a nikomu. Archivní záznamy též zdůrazňují jeho touhu po poznání, hluboké znalosti astrologie a dar předpovídat budoucnost. Jakmile průsmykem nad hradem hlasitě zakvílel ostrý vítr, nepovažoval to senzibilní Hadžibeg za přírodní jev, poněvadž věřil, že krajem zrovna táhne neviditelná armáda zlých džinů. Hadžibegova manželka o svém choti prohlásila, že „v sobě chová ďábla nebo je ďáblem sám“. Teď se mezi rozvalinami zabydlely zmije a zarostlý hrad připomíná děsuplný zámek z pohádky O Šípkové Růžence.
Na Popově polji se katolický živel potkává s pravoslavným. Od moře nás zde dělí hory, ale i přes ně se přehoupl kulturní vliv jihu Dalmácie: vesnické kostelíky obou proudů křesťanství se vyznačují stěnami z neomítnutých kvádrů vápence, průčelí nad vstupem obvykle zdobí rozetka a štít uzavírá otevřená zvonice. Na melancholických hřbitovech u kostelíků rozkvétají počátkem podzimu mezi skalními výchozy sytě růžové bramboříky a za klid du…
Úplné znění článku naleznete zde