Porto je město, které si oblíbíte na první pohled. Prostě se zamilujete. A bude to láska, která se bude prohlubovat s každou uličkou, kterou objevíte, s každým novým zákoutím vonícím čerstvým prádlem, s každým něžným pohlazením starých fasád úzkých domů s červenými střechami a úzkými okny.

Porto má v sobě cosi, co mu jiná města mohou jen závidět. Nejde jen o zajímavou historii vepsanou do zdí starých kostelů, majestátních chrámů a omšelých domů, ale hlavně o životem pulzující atmosféru, která si podmaní snad každého návštěvníka. Nejlepší je vrhnout se do ulic druhého největšího portugalského města a sledovat v nich každodenní představení, které nabízejí.

Vydal jsem se proto rázným krokem společně s davem místních k nádraží São Bento. V jeho vestibulu na mne při pohledu na výzdobu z malovaných azulejos čekala cesta daleko do minulosti. Na 20 000 kachlíků nádherně ilustruje různé etnografické výjevy i historické události spojené s městem. Nacházím mezi nimi i dobytí Ceuty na severoafrickém pobřeží v roce 1415. Portugalskou výpravu tehdy vedl nejslavnější portský rodák, princ Jindřich Mořeplavec, první organizátor a podporovatel portugalských objevných plaveb. Na jeho příkaz byl před výpravou vybit všechen dobytek v okolí Porta a nasolené maso uloženo do lodních sudů. Místním zůstaly jen dršťky a další vnitřnosti zvané tripas, z čehož vznikla hanlivá přezdívka tripeiros, ti, co jedí vnitřnosti. Pojmenování se vžilo a tripas dnes patří k lokálním specialitám.

Kousek od nádraží stojí v srdci staré části města, která je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, jeden ze symbolů Porta, věž Torre dos Clérigos. Ze 75 m vysoké zvonice stejnojmenného kostela se nabízí jedinečný výhled na město i nedaleký oceán. Po celá staletí byla tato zvonice nejvyšší stavbou v celém Portugalsku a její silueta pomáhala dokonce v orientaci i námořníkům v ústí Doura. Duši této stavbě vdechl Ital Nicolau Nasoni, asi nejvýznamnější architekt v historii města. Jeho umělecká stopa je patrná v katedrále (Sé), bývalém biskupském paláci, kostele Igreja do Carmo, ale i v nesčetných fontánách, sloupech a dalších stavbách. Stavbu barokní Věže kleriků zahájil v roce 1753, inspiraci čerpal z toskánských zvonic. Zajímavostí je, že věž stojí na „kopci oběšenců“, v místech, kde se kdysi konaly veřejné popravy.

Hned vedle kostela Clérigos je velké náměstí, kde se mj. nachází Centro português de fotografia. Návštěva stojí za to už jen kvůli místu – expozice jsou umístěny v budově bývalé věznice, která fungovala až do karafiátové revoluce v roce 1974. Roku 1859 tady byl vězněn i nejslavnější portugalský bandita Zé do Telhado, který bohatým bral a chudým dával, takže je znám také jako „portugalský Robin Hood“. Ve vězení vyprávěl svůj příběh slavnému portugalskému spisovateli Camilovi Castelovi Brancovi, jenž byl tehdy také vězněn, i když z úplně jiného důvodu. Zahořel totiž láskou k vdané paní, Aně Plácido, s níž měl později i několik dětí a která se stala jeho celoživotní múzou. Soud je však nejdřív oba poslal do vězení za cizoložství.

Jako milovníka literatury mne potěšilo, že na druhé straně náměstí čeká na své zákazníky Livraria Lello, díky své historické (knížky se tu prodávají…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Portugalsku