Poschiavo
Je to, jako když náhle vstoupíte kouzelnými dveřmi do jiného světa. V Graubündenu se pořád pohybujete v německy a rétorománsky mluvícím horském prostředí. Když stoupáte po berninské dráze k stejnojmennému průsmyku a nejvýše položené stanici Rhétských drah Ospizio Bernina (2253 m n. m.), ten dojem se ještě umocní. Dostanete se nad horní hranici lesa, všude jen skály s nizoučkým porostem nebo úplně holé. Pak ale začne vlak zase klesat, objeví se znovu les, a když se z něj konečně vynoříte, je všechno jinak. Kolem je najednou Itálie, na pohled i na poslech. „Nezamotala se mi v těch nesčetných vlásenkách a zatáčkách hlava až moc?“ ptá se překvapený pocestný. Ale vůbec ne, pořád jsme v Graubündenu, ale zároveň také v jedné z jeho malých částí, jež je součástí Svizzera italiana neboli italského Švýcarska. Jmenuje se to tu Poschiavo.
Val Poschiavo, německy Puschlav, začíná vysoko v horách, kde v oblasti průsmyku Forcola di Livigno pramení řeka Poschiavino, jež celým údolím protéká. Po prvním strmém úseku se údolí rozšiřuje a jeho sklon výrazně zmenšuje. V této asi 10 km dlouhé části zakončené jezerem Poschiavo se rozkládá jedna ze dvou obcí v údolí, nesoucí opět stejné jméno – Poschiavo. Tou druhou je Brusio, ležící jižně od jezera v dolní části údolí, která se svažuje opět trochu víc. V italském Tiranu ústí Poschiavino zprava do Addy, která jeho vodu unáší dále do Pádu.
Městečko Poschiavo je příjemné místo s několika zajímavými historickými památkami, které se snadno obejdou za hodinku. Skoro všechny najdeme na levém břehu Poschiavina. Nejlepším výchozím místem je Piazza Comunale. Na severní straně dominuje náměstí kamenná středověká obranná věž La Tor, na kterou navazuje Casa Comunale, kde se dnes konají zasedání obecní rady a některé slavnostní akce, radnice ale stojí v novější části města na pravém břehu řeky.
Z druhé strany přiléhá ke Casa Comunale Museo Casa Console, jež ve stálé expozici vystavuje především obrazy německých romantických malířů a také některých významných švýcarských umělců 19. a začátku 20. stol. Jejím základem se stala sbírka, kterou za svůj život nashromáždil Ernesto Conrad, v Budapešti roku 1927 narozený syn maďarského otce a německé matky, spolumajitel velkého mnichovského nakladatelství. Roku 2002 založil nadaci, jejímž úkolem bylo zajistit zpřístupnění jeho obrazové sbírky veřejnosti. Nadace zakoupila tento dům, opravila ho a ještě v témže roce v něm otevřela muzeum, jehož prvními řediteli se stali Ernesto Conrad a jeho manželka Ursula.
Zajímavý je ale i dům sám, honosný palác ze začátku 2. pol. 19. stol. Poprvé se tu setkáváme se zdejším typickým fenoménem, totiž s tím, že v 19. stol. mnozí zdejší obyvatelé odcházeli z chudého údolí s minimem pracovních příležitostí do světa za prací. Často se jim dařilo, zejména jako pekařům či cukrářům, otevřeli si vlastní podniky, vydělali peníze a ty pak investovali doma, kam se řada z nich na stáří vracela. Tenhle palác nechal postavit namísto dvou původních venkovských domů v roce 1856 Antonio Semadeni, který v mládí odešel do Polska, vystudoval tam střední školu, stal se úspěšným cukrářem a od roku 1875 dokonce zastával funkci švýcarského konzula ve Varšavě. Podle toho dostal palác později také své dnešní jméno.
Jižnímu konci náměstí vévodí pozdně gotický kostel San Vittore Mauro s románskou věží, zasvěcený městskému patronovi, sv. Viktoru z Milána neboli Viktoru Maurovi. V neogotickém interiéru ze začátku 20. stol. najdeme mj. i pamětní desku připomínající dalšího zdejšího zajímavého rodáka, Edgara Aristida Marantu, kapucína a misionáře, jenž byl roku 1925 vyslán do tehdejší Tanganiky a zastával ve východní Africe různé církevní funkce včetně toho, že byl v letech 1953–1968 arcibiskupem v Dáresalámu. Vedle kostela stojí malá oratoř sv. Anny, v jejíž předsíni je umístěna malá kostnice. Celkem 637 lebek v zamřížovaných černých vitrínách pochází ze hřbitova, který se původně rozkládal kolem kostela sv. Viktora a z hygienických důvodů byl zrušen.
Šikmo naproti kostelu stojí na náměstí hotel Albrici s vyhlášenou restaurací. Je to vůbec první hotel v Poschiavu, který vznikl roku 1848 v historickém domě, jenž si nechal postavit v roce 1682 tehdejší starosta města Bernardo Massella. V patře se dochovala stüa, historický sál označovaný někdy též jako Sala delle Sibille podle 12 portrétů mytologických sibyl na stěnách…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rhétská dráha