Než jsem se stačil rozhlédnout, ozval se klakson a na semaforu naskočila červená. Poslušně se zastavila auta, ve vedlejším pruhu cyklisté a vedle nich chodci. Kdo by také stál o srážku s letadlem! Po chvilce se před námi přehnal přistávající boeing a hluk jeho motorů se znásobil odrazem od bílé vápencové skály, která se majestátně tyčí za ranvejí. Když zasvítila zelená, dali jsme se do pohybu napříč letištní dráhou. Oba její konce, vystavěné na pilotech zapuštěných do mořského dna, se ztrácejí nad modrou hladinou. Betonový pruh přetíná písečnou kosu, která španělskou pevninu spojuje se skalnatým hřbetem poloostrova.
Mezi Středomořím a Atlantikem
Strategickou polohu výběžku na rozhraní Atlantského oceánu a Středozemního moře jako první ocenili Maurové, kteří právě tudy v roce 711 pronikli na Pyrenejský poloostrov, kde se udrželi několik století. Po vojevůdci Táriku ibn Sijádovi pojmenovali pevnost, kterou na něm vystavěli. Nazývali ji Džebel al Tárik, z čehož zkomolením na "džibl al tar" vznikl název Gibraltar. Maurové drželi Skálu, jak Gibralťané zkráceně a výstižně své území nazývají, s krátkými přestávkami přes sedm století. Až v roce 1462 ji Španělé dobyli zpět, ale nikoliv natrvalo.
Začátkem 18. století se o dalším osudu poloostrova rozhodovalo ve válkách o španělské dědictví, které proti sobě svedly francouzské Bourbony a rakouské Habsburky, na jejichž stranu se postavila britská Koruna. Její flotila, odvolaná od Toulonu, kde se měla střetnout s francouzským loďstvem, zaútočila alespoň na Gibraltar, jehož posádku snadno přemohla. Náhoda tak přispěla k tomu, že se Británii dostal do rukou jeden z nejdůležitějších bodů na mapě Evropy. Utrechtským mírem z roku 1713 si pak jeho držení oficiálně pojistila. Od té doby Španělsko marně usiluje o trvalé připojení Gibraltaru zpět ke svému území. Zřejmě největší šanci mělo v roce 1940, kdy vojenskou pomoc při obnovení španělské suverenity nad Gibraltarem nabídl generálu Frankovi Adolf Hitler. Plán nakonec ztroskotal na tom, že Španělsko odmítlo uznat Hitlerův nárok na francouzské Maroko jako protislužbu. Svědectví o tom podávají tajné dokumenty britského ministerstva zahraničí, které měly zůstat v trezoru až do roku 2030, ale vzhledem k pokračujícím britsko-španělským sporům byly nedávno zveřejněny.
Právě za 2. světové války vynikla výjimečná poloha Gibraltaru. Hned na jejím začátku, v roce 1939, byli všichni civilisté evakuováni do Británie, na Jamajku a Madeiru, protože Skála se připravovala na německý útok. Pro Spojence tehdy Gibraltar představoval nadmíru významnou strategickou základnu, strážní věž na přístupu do Středozemního moře, obsazenou 30 tisíci vojáky, námořníky a letci. Zasloužili se o výrazné snížení počtu německých ponorek, které proplouvaly z Atlantiku do Středomoří. Posádka také umožnila zásobovat Maltu, a díky tomu porazit Rommelův Afrikakorps v Libyjské poušti. Pár týdnů na Gibraltaru pobýval i legendární československý vojenský stíhač František Fajtl. Po sestřelení nad okupovanou Francií se mu podařilo přes Pyreneje uprchnout do Španělska. Právě v La Línea ho Španělé předali Britům, vrátil se do Anglie a znovu bojoval proti Německu v řadách Spojenců. V letech 1969 – 1982 Madrid na podporu svého požadavku na navrácení Gibraltaru dokonce neprodyšně uzavřel hranici, takže cesta z Gibraltaru do La Línea vedla přes Maroko. Poškodilo to ale hlavně Španěly, kteří přišli o práci i odbyt svých zemědělských produktů. Od roku 1987 je Gibraltar otevřen nejen pro Brity a Španěly, ale i pro turisty z dalších zemí, kteří houfně přijíždějí na návštěvu poslední kolonie v Evropě. Její oficiální statut samosprávného britského území se nezměnil ani po loňském referendu, v němž se stejně jako v roce 1967 valná většina obyvatel rozhodla pro zachování současného stavu, který jim vzhledem k vyššímu životnímu standardu Británie ve srovnání se Španělskem nadmíru vyhovuje. Padl tak návrh na sdílení svrchovanosti mezi Španělskem a Británií, jejíž vláda vzápětí potvrdila, že bez souhlasu obyvatel Gibraltaru toto území Španělsku nevydá. Zatím na tomto stavu nedokázala nic změnit ani Evropská unie, ani NATO, a tak britskou základnu, vybavenou i hlubinným přístavem pro jaderné ponorky, využívají všichni spojenci v NATO, kromě trucujícího Španělska.
Na pomezí Evropy a Afriky
Vedle svérázného politického postavení láká Gibraltar návštěvníky jedinečným prostředím, v němž se mísí vlivy Evropy a Afriky, a stejně tak španělská a britská kultura. Gib, jak se taky území mazlivě říká, má díky tomu osobitou atmosféru. Hned za ranvejí projde každý Landportským tunelem, proraženým ve Skále, do opevněného prostoru. Samotné město, v němž nyní žije přibližně 30 000 obyvatel, vzniklo na jejím západním úbočí, které se pozvolna svažuje k moři. Bylo nutné šetřit místem, takže úzké ulice už zdaleka nestačí dnešnímu automobilovému provozu. Jezdí se vpravo, a stará dobrá Anglie se kromě toho hlásí i typickými poštovními schránkami, odpadkovými koši či telefonními budkami. V obchodech platí místní libry, v hospůdkách jsou nalévány pinty piva a policisté nosí vysoké helmy londýnských bobbies.
Díky pestré směsici obyvatel, mezi nimiž dominují Angličané, Maročané, Španělé, Portugalci a Malťané, má Gibraltar ještě kosmopolitnější ráz než Londýn. Je to vidět na Main Street lemované domy s výrazně španělskými architektonickými rysy, ale i na stavbách či palácích, které nesou pečeť britského koloniálního stylu. Hlavní ulice prochází poloostrovem od severu k jihu a střídají se na ní anglické čajovny a pivnice s americkým McDonaldem, krámky indických obchodníků s textilem a obchůdky s japonskou elektronikou. Najdete tu také řadu bank, protože v posledních letech se z Gibraltaru stalo bankovní centrum, a díky bezcelní zóně i místo, kam hlavně Španělé jezdí levně nakupovat cigarety, alkohol, benzin a další zboží.
Není kam zabloudit – z jedné strany šumí moře a z druhé se k obloze vypíná Skála. Na jejím úpatí stojí hrad postavený Maury a zdokonalovaný jejich následníky. Nad mohutným cimbuřím vlaje Union Jack. Gibraltarský guvernér sídlí v rezidenci, která vznikla v roce 1728 z původního kláštera františkánských mnichů. Jeho rozlehlá zahrada se pyšní řadou vzácných dřevin. V muzeu jsou zase k vidění exponáty dokumentující historii území. Mezi nimi vyniká část lebky neandrtálské ženy, nalezená v jedné z přírodních jeskyní, jimiž je Skála doslova proděravělá. Nejznámější z nich, jeskyni sv. Michaela, zdobí sloupy stalagmitů a střechýly stalaktitů, sloupy a závěsy. Poskytuje dnes akusticky skvělý prostor hudebním vystoupením.
Na povrchu zvětralá a rozpukaná Skála je kromě toho prošpikována střílnami a provrtána jako ementál kilometry chodeb a prostorů, tvořících celé podzemní město s vlastním zdrojem vody, energie, skladišti potravin, pohonných hmot, munice a s nemocnicí. Labyrint tunelů uvnitř Skály, vybudovaný za velkého obléhání Španěly v roce 1783, je přístupný návštěvníkům. Atmosféru obranných bojů přibližují figuríny vojáků. Na místě jedné z mnoha dělostřeleckých baterií představuje Military Heritage Centre zbraně, používané při obraně Gibraltaru. Milovníci vojenské historie by kromě toho neměli vynechat prohlídku unikátního stotunového děla, jednoho z 12 kusů vyrobených v Newcastlu v roce 1870. Granáty střílelo do vzdálenosti 8 mil, přičemž obsluha čítala 35 mužů a dělem pohyboval parní motor.
Od hraničního přechodu je to k nejvzdálenějšímu výběžku Gibraltaru pouhých 5800 m. Na mysu Evropa, odkud jsou africké břehy nadosah, slouží lodní dopravě maják, viditelný ze vzdálenosti téměř 40 kilometrů. Tady najdete "poslední" obchod v Evropě, v jehož sousedství stojí velká bílá mešita a křesťanský kostel. Napříč měří poloostrov v nejširším místě 1,4 km. Valnou část přehlédnete z terasy při horní stanici lanovky na Signálním vrchu. Lanovka je dlouhá 673 m a překonává výškový rozdíl 352 m. V parném létě, kdy se teploty na Gibraltaru drží nad 30°C, je vydatným pomocníkem při cestě na skalní hřbet. Na něm již díky oceánskému větru panuje příjemné ovzduší. Pohled na svěží barvy subtropické zeleně, červené střechy domů na pozadí sytě modré hladiny moře, do něhož vybíhají doky a přístavní mola s kotvícími loděmi, přináší velký zážitek, který ještě umocňují obratné kousky mořských racků, předvádějících před a pod vámi své letecké umění. Nejvyšším místem Skály je Highest Point s 426 metry nad mořem.
Na východní straně
Skála příkře spadá do moře, a tak se na její úpatí vměstnalo jen několik hotelů postavených u úzkých pláží. Strmý svah sloužil k zachycování dešťové vody, jež se shromažďovala v podzemních nádržích. Jeho štěrbiny byly zality betonem, aby se voda zbytečně neztrácela. Ještě před pár desítkami let tak patřili ke koloritu Gibraltaru osli zapřažení do káry s cisternou, kteří dům od domu rozváželi vodu. Dnes již ale díky odsolování a vodovodu z pevniny Gibraltar problémy nemá.
Maskoti Gibu
Největší raritou ostrova jsou bezocasé opice druhu makak sylvanus. Kromě Gibraltaru se volně nevyskytují nikde jinde v Evropě. Pravděpodobně je sem dovezli Maurové, další hypotéza praví, že pocházejí z dob, kdy oba kontinenty ještě nebyly odděleny. Ať tak či onak, pověra říká, že dokud budou opice na Gibraltaru žít, toto území zůstane v rukou Britů. Je tedy nasnadě, že země dbalá tradic o opice náležitě pečuje, a ty toho patřičně využívají. V napjatém období druhé světové války, kdy hrála Skála veledůležitou roli jako námořní a letecká základna Spojenců, prý Churchill obdržel zprávu, že makakové začínají vymírat. Okamžitě vydal rozkaz, aby se jejich stav doplnil, a tak byly z marockého Atlasu dovezeny další kusy. Dnes je situace opačná – opic je kolem 250 a před dalším nadměrným množením chrání samičky antikoncepční implantáty. Za makaky je přímo odpovědná gibraltarská vláda.
Úřady pečlivě evidují narození každé opice, která dokonce dostává jméno. Až při procházce po úbočí Skály dorazíte k místu, kde se tato zvířata předvádějí turistům a loudí laskominy, dejte pozor, aby vás nekously. Najdete zde také všeříkající důkaz přízně nejvyšších britských kruhů: pamětní deska označuje místo, kde se při návštěvě Gibraltaru setkala s opicemi britská královna.
Další informace o Gibraltaru naleznet zde: http://www.sopka.cz