Leonardova malba Poslední večeře Páně v refektáři dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně bezpochyby patří k nejznámějším dílům italské renesance; o jejím věhlasu svědčí i to, že právě ona, mezi všemi památkami tohoto podivuhodného města, byla roku 1980 zapsána do seznamu Světového dědictví.
Když jednatřicetiletý Leonardo na pozvání knížete Lodovica Sforzy přesídlil do Milána, přišel do města prožívajícího tehdy jeden z vrcholů své slávy. Psal se rok 1483 a Milán, italsky Milano, měl za sebou už více jak tisíc let pohnuté historie, která jej už dávno předtím učinila metropolí celé severní Itálie. Počátky města lze hledat někdy na počátku letopočtu, v souvislosti se zdejší keltskou osadou. Tu v roce 222 dobyli Římané a jejich Mediolanum pak postupně nabylo podoby velkoměsta, které se nakonec stalo i sídelním městem císařů – právě zde vydal Konstantin I. roku 313 svůj slavný edikt, jímž legalizoval křesťanství. Po roce 375 zde byl biskupem sv. Ambrož, působil tu i filozof sv. Augustin a město se stalo v posledních staletích římské říše významným střediskem šíření nové víry.
V raném středověku se Mediolanum načas stalo hlavním městem langobardského království a důležitou roli pak hrálo i v bojích mezi papeži a císaři. Obléhání města Friedrichem Barbarossou v roce 1158 se dokonce účastnily i české oddíly, jak dodnes připomíná pověst o statečném Ješkovi z Pardubic (a polovina Ješkova bělouše v pardubickém znaku).
Od 13. do 15. stol. zde vládli Viscontiové, kteří dlouhá léta válčili s Florencií, takže byli víceméně nepřístupní vlivům rodícího se quattrocenta. V roce 1447 rod Viscontiů vymřel a o tři roky později se vlády nad Milánem zmocnil kondotiér Francesco Sforza, což přineslo výraznou změnu i v uměleckém životě města: krátce po roce 1450 už do Milána přicházejí první florentští umělci, představitelé rané renesance. Architekt a sochař Antonio Averlino, známější pod přízviskem Filarete, se ujímá stavby místní pevnosti, do Milána přichází i slavný Michelozzo, medicejský dvorní architekt, v Miláně realizuje své první projekty pozdější papežský stavitel Donato Bramante a místní umělecká tvorba se vymaňuje z dosavadní gotické tradice; i Viscontiové byli totiž významnými podporovateli výtvarného umění, zahledění však do krásy minulého období.
Francesco Sforza zemřel roku 1466. Jeho nástupcem byl syn Galeazzo, ale jen na 10 let, pak se vlády ujal jeho mladší bratr Lodovico, zvaný il Moro. Měl vládnout jen v roli regenta, tedy zástupce svého nezletilého synovce Giana Galeazza, ale jeho moc potupně omezoval (s poukazem na chlapcovu mentální nezpůsobilost) a nakonec, po Gianově smrti v roce 1494, se zmocnil vlády sám a založil vlastní dědičnou linii.
V roce 1483 tedy Lodovico pozval Leonarda, tehdy již slavného umělce, do města, kde na něj čekalo ještě mnoho z dědictví antické i středověké minulosti – připomeňme si alespoň římské lázně z konce 4. stol., sloužící tehdy kultu sv. Vavřince (dnešní podoba chrámu San Lorenzo je ovšem dílem 16. stol.), původní raně křesťanské svatyně včetně památného kostela Sant’Ambrogio (založeného roku 386, ale přestavěného v 11. a 12. stol.), nebo slavný a stále rozestavěný impozantní dóm ve stylu francouzské katedrální gotiky, budovaný od roku 1386 (a s velkými technickými potížemi dokončený vlastně až za Napoleonovy okupace v letech 1805–1813).
Bezpochyby jej zaujala i Filaretova pevnost Castello Sforzesco, už jen z profesionálního hlediska – Leonardo byl do Milána pozván nejen jako umělec, ale především jako důvtipný a vynalézavý odborník v otázkách vojenských, jak sám zdůrazňoval v dopise, jímž Lodovicovi nabízel své služby. Konkrétním popudem k jeho pozvání byl sice Lodovicův záměr vytvořit mohutný jezdecký pomník Francesca Sforzy, ale Leonardo se v dochovaném dopise prezentuje především jako vojenský inženýr. V devíti bodech podává výčet svých plánů a vynálezů: je schopen stavět ženijní mosty, „jež lze velmi snadno přenášet“ a „kterým nemůže uškodit oheň ani boj“, různá důvtipná obranná zařízení, lodi, které odolají i tomu nejtěžšímu ostřelování, má plány „pohodlných a snadno přenosných bombard, jimiž lze vrhat krupobití střel a jejichž dým vzbuzuje v nepříteli k jeho vážné škodě velikou hrůzu“. Chlubí se plány na budování tajných chodeb pod nepřátelskými pozicemi (a dokonce i pod vodními toky), dokáže sestrojit „bezpečné kryté a nezranitelné vozy“ opatřené kanony na způsob moderních tanků a vytyčuje dokonce taktiku za vozy postupující pěchoty, uplatňovanou v obou světových válkách 20. stol. Až v posledním desátém bodu Leonardo slibuje, že v dobách míru (jaká to nuda pro génia, řekli bychom jedovatě) si „troufá velmi dobře obstát v architektuře, ve stavbě jak soukromých, tak veřejných budov a vedení vody z jednoho místa na druhé.“ Že je také umělcem, činným „v oboru sochařství z mramoru, bronzu a hlíny, právě tak jako v malířství,“ to skromně uvádí až docela nakonec, mimo uvedené body, a zároveň slibuje „započít s prací na bronzovém jezdeckém pomníku k nesmrtelné slávě a věčné cti blahé paměti Vašeho pana otce a slovutného rodu Sforzů.“
Jak bohatá byla Leonardova fantazie a jaké technické vynálezy včetně ponorek, letadel, vrtulníků a balistických střel zaměstnávaly jeho mysl, je známo. Ale také víme, že sotva co mohl realizovat v prezentované podobě… a zůstává nezodpovězenou otázkou, do jaké míry chtěl jen ohromit a zaujmout svého příštího chlebodárce. O Lodovicových válečnických zálibách totiž netřeba pochybovat. Leonardovy návrhy sice udivují svou přesností a dokonalými propočty, ale na jednom místě sám poznamenal, proč například projekty ponorek opustil nedokončené: vzhledem ke špatnosti lidí, kteří by vraždili v hloubi moří a potápěli lodi i s jejich posádkami. Ke cti jeho inženýrských plánů dodejme, že navrhoval též docela mírumilovná vodní čerpadla, soustruhy, bag…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie – památky UNESCO