Na svazích Doubravky rostou čarovné byliny. Květ, utržený nevinnou rukou, má prý čarovnou moc. Vykvete vždy jednou po 50 letech, a kdo jej nalezne, má šanci osvobodit zakleté dvořany z Kyšperku, kam jej zavede krásná lovkyně tajnou chodbou. Kdo prohraje tuto šanci, ztratí i život, neboť lovkyně je známá čarodějnice Běla (Vela), jež se objevuje v několika pověstech. Příležitostí k jejich vzniku byl velký kámen s několika žlábky, ležící na úpatí kopce směrem k doubravickému dvoru. Podle jedné z verzí žil nahoře kněz s dcerou Doubravkou. Ta jednou uklouzla a spadla ze skály tak prudce, až do kamene vytlačila stopy chodidel. Jiná pověst ale praví, že se tu vyskytovala čarodějnice, která velmi ubližovala lidem. Jeden statný mladík se rozhodl, že ji zničí – a povedlo se. Pádem ze skály vytlačila do kamene svou stopu a drápy vyryla ostatní žlábky.
V Českém středohoří jsou ukryty ohromné poklady. Na Velký pátek se například otvírá Chotinský vrch nedaleko Žalan. O Květné neděli se rozevírá Bořeň, avšak jeho podzemnímu bohatství se může obdivovat jen člověk čistého srdce. Zdejší poklady hlídali v dávných časech mnohohlaví ohniví draci, kteří žili ve skulinách a jeskyních skrytých ve skalním masivu. Na okrajích roklí kvetl šafrán a nahoře prý vzduch tak řídnul, že tam nebylo možno vydržet. Bílinské prameny považovali lidé ve starých dobách za výtok z pekla a věřili, že se v nich každoročně koupe ďábel.
Bílinský župan Prkoš prý tuto vodu lil trestancům do úst, dokud se neprojevily její léčivé účinky. Výjimečné místo v našich kulturních dějinách zaujímají „staré pověsti české“, které vypráví Kosmas i Dalimil, ale mimořádný úspěch zaznamenaly v podání Václava Hájka z Libočan, který, jak pravil Palacký, „s nestoudnou drzostí uvedl báje v umělý pořádek“, a k dovršení všeho doplnil jednotlivé události zaručeně přesnými letopočty. Přesto jsou tyto nejstarší příběhy, a koneckonců i jejich vymyšlené součásti, „báječné“ v původním i přeneseném slova smyslu. Jejich půvab nakonec ocenila řada autorů včetně Aloise Jiráska.
Krajově se k Českému středohoří přibližuje klasický příběh o příchodu praotce Čecha a jeho družiny na památnou horu Říp, který zde konečně našel zemi mlékem a strdím oplývající. Osamocený čedičový vrch je neoddiskutovatelnou národní kulturní památkou; trvalým symbolem našich dějin. Na vrcholu stojí románská rotunda z 11. století, rozšířená v roce 1126 na věčnou paměť vítězné bitvy knížete Soběslava I. proti římskému císaři Lotharovi v bitvě u pohraničního Chlumce. Kaple je zasvěcena nejen patronu Přemyslovců sv. Jiří, ale také patronu české země sv. Václavu. V oblasti existují i další zajímavé pověsti, vztahující se k nejstaršímu českému rodu. Podle jedné z nich Bořena, manželka knížete Kroka, dala jméno hoře Bořeň nedaleko Bíliny, a to po tragédii, která se prý udála nedlouho po mužově smrti. Nešťastná Bořena bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů, a najednou vidí šedivou Krokovu hlavu, zvedající se z řeky. Kněžna se vrhá dolů ze skály, do manželovy náruče, avšak nachází tam smrt. Lid, jenž mrtvou kněžnu poznal, nazval horu jejím jménem.
Se jménem nejušlechtilejší z Krokových dcer, Libuše, jsou spojeny nedaleké Stadice, kde žil Přemysl Oráč. Moudrá kněžna je svázána i s tradicemi dvou krušnohorských horních měst. Bohatství a věhlas Krupky založila Libuše jedním ze svých proroctví, které začíná slovy: „Vidím vrch krupnatý a v jeho hloubi olova, cínu kalný lesk…“ Václav Hájek opatřil tuto událost letopočtem 733. V Krupce se ale vyprávěla i následující pověst: za měsíčního svitu vychází z lesa nad městem světlá postava dávné kněžny, požehná české zemi a zatančí si spolu s lesními vílami. „Libušin tanec“ dal jméno jednomu z návrší. Zkrátka nezůstalo ani nedaleké město Hrob. Patnáctého dne od chvíle, kdy Libuše seznámila občany se svým proroctvím, byla v tamním březovém hájku objevena bohatá ložiska stříbrných rud.
V oblasti Českého středohoří žila nezanedbatelná část Libušina příbuzenstva. Její sestra Kazi, manželka smělého Bivoje, měla dcera Bělu (Bílu), která založila hrad a osadu Bílinu – kronikář Hájek dosazuje událost do roku 744. Sličná Běla se provdala za zemana Košťála (Košál), zakladatele hradu Košťálov nad Třebenicemi. Tato oblast byla svědkem jejího udatného činu, při němž nezapřela krev svého otce Bivoje. Na cestě z Bíliny do Košťálova ji přepadli dva velcí medvědi, jež přemohla pouze s pomocí nepočetného dívčího doprovodu. Hrdinský skutek proslavil Bělu po celém kraji a na místě události byl založen dvorec Nedvědič (Mědvědice).
Bílinské prameny a jejich léčebné účinky objevil jeden z Košťálových čeledínů. V roce 762 nalezli zase pastýři, pasoucí stáda v lesích, teplický pramen horké vody. Svůj objev oznámili zemanu Kolostůjovi, který si pak nedaleko odtud postavil pevný hrad s dvojitou hradbou. Příchodem tohoto vetřelce skončil klidný život Běly a Košťála: na ženinu radu se rozhodl vyhnat cizího zemana ze svého území, a tak svolal lid do zbraně. Podcenil však nepřítele a ještě před zahájením boje byl zabit šípem Kolostůjova z luku. Když se Běla dozvěděla smutnou novinu, do 10 dnů podlehla svému zármutku. Ač prý fiktivní, přesto vítězný zeman Kolostůj získal nehynoucí zásluhy založením věhlasu lázeňských Teplic.
České středohoří má ještě jednu krásnou pověst, vztahující se k lounské části tohoto pohoří. Jedná se o klasický příběh knížete Oldřicha, který našel v obci Peruc ženu svého srdce. Zvláště v období českého národního obrození byl perucký Oldřichův dub spolu s Boženinou studánkou doslova poutním místem.
Hledáte ubytování v Českém středohoří? Najdete je na: http://www.travelguide.cz