Renesanční vily Benátska
„To je dobře, že tu budeš na Prvního máje, pojedeme na oslavu k přátelům,“ zněla reakce mého známého, když jsem mu řekl o chystané cestě do Itálie. Popravdě řečeno, byl jsem na rozpacích. „A bude to v jedné z těch renesančních vil, cos chtěl vidět,“ pokračoval svůdný hlas ve sluchátku. V tu chvíli mne rozpaky přešly a byl jsem ochoten přistoupit na cokoliv, třeba i na to, že budu třeba zpívat Avanti popolo, bude-li to nezbytně nutné.
Jenomže Avanti popolo se nezpívalo, místo toho na pódiu duněl rock a hlavně se vydatně jedlo a pilo. Neboť pan hrabě, majitel vily, slavil narozeniny a podle svého dobrého zvyku pozval přátele i obyvatele nedaleké vesnice. Ať žije První máj. Sešlo se nás hodně přes tři stovky a mně se zase splnil jeden sen: podle libosti a bez omezení se toulat prostorami jednoho ze slavných objektů, jednoho z těch, jež jinak známe jenom z literatury. renesanční vily
Italské renesanční vily jsou zvláštní fenomén. U jejich vzniku stála proměna životního stylu v období renesance, kdy obecně proklamovaný „návrat“ k antice zahrnoval i časté pobyty (či přímo bydlení) na venkově. Zejména v letních měsících, kdy pobyt v přelidněných městech nebyl příjemný, uchylovali se staří Římané (alespoň tedy ti bohatší) do letních sídel, mezi nimiž rozeznávali dokonce tři typy: jako villa urbana byla chápána zahradní rezidence ještě v rámci města, pak tu byla villa suburbana, tedy příměstská rezidence, a nakonec villa rustica coby rozlehlé, hospodářsky soběstačné sídlo kdesi na venkově. Bývaly to přepychové, vším pohodlím vybavené přízemní, ale i vícepodlažní objekty, z našeho hlediska už spíše zámky. Básník Gaius Valerius Catullus vlastnil letní sídlo až u Gardského jezera, což bylo dáno původem jeho rodiny, ale ani tak vzdálenost od Říma nebo jiného domovského města zřejmě nehrála velkou roli.
Poté, co rozvoj dělostřelby v 15. stol. přivodil konec středověkých hradů, obrannou roli převzaly pevnosti s kasematami a šlechta se začala stěhovat do pohodlných sídel na venkově, zrodil se – jako výsledek tohoto procesu – renesanční (a potom barokní) zámek. Neustálé snění o antice a v různé míře i návraty k antickým vzorům však vedly, alespoň v italském prostředí, rovněž ke specifickému typu staveb obdařených antickými stavebními prvky i výzdobou v antickém duchu, samozřejmě včleněných do umělecky komponovaných zahrad.
Leone Battista Alberti, jehož slavný latinský spis O stavitelství (De Re Aedificatoria) z roku 1452 jsme už vzpomenuli v článku o Vicenze, věnoval velkou pozornost právě šlechtickým vilám jako ideálním venkovským obydlím. Firmitas (pevnost), utilitas (užitečnost) a venustas (krása) měly být napříště hlavními kritérii architektova uvažování. V tomto duchu se pak skutečně nesla většina tvorby následujícího století. Hlavním propagátorem Albertiho názorů se stal Andrea Palladio. Také jsme ho poznali už v článku o Vicenze, ale významně se zapsal právě do architektury venkovských sídel – a na rozdíl od Albertiho nejen teoreticky.
Villa Almerico nedaleko Vicenzy, postavená v letech 1566–1571 a známá též jako Villa Capra nebo prostě jako La Rotonda, představuje jejich ideální typ na principu přísné symetrie, kdy k základnímu hranolu stavby jsou ze všech čtyř světových stran připojeny shodné sloupové portiky a ústřední válcovitý prostor, vložený do základního hranolu, je završen kupolí. Všude se uplatňuje střídmá výzdoba v antickém stylu (zde v upraveném jónském slohu) a v proporcích stavby platí promyšlené matematické zákonitosti, které jí dávají vyvážený a klidný ráz. renesanční vil
To platí, s různými obměnami, i pro další Palladiovy stavby. Rotundě velmi podobná je vznešená, velice hezká Villa Chiericati u městečka Grumolo delle Abbadesse kousek východně od Vicenzy z roku 1550, kde se však architekt omezil jen na jediný portikus ve vstupním průčelí a namísto ústředního válce včlenil do stavby čtvercový sál bez kupole. Koncepčně podobná je též Villa Badoer u města Fratta Polesine jihozápadně od Roviga, navržená v roce 1554 a dokončená už dva roky nato. Palladiův vliv se záhy projevil i v díle jako následovníků: Rocca Pisana, zdaleka viditelná vila na kopci nedaleko Vicenzy, uvnitř s oktogonálním sálem završeným kupolí a na vstupní straně opatřená elegantním sloupovým portikem, je sice dílem Vincenza Scamozziho z doby po roce 1576, ale jinak jako by vystoupila ze vzorníku Palladiových představ.
Ke skutečným klenotům mezi Palladiovými stavbami pak patří Villa Foscari na dolním toku říčky Brenty, zhruba 5 km od jejího ústí do benátské Laguny, známá též jako La Malcontenta (doslova „nespokojená“, což dalo popud ke vzniku různých, nikdy neobjasněných historek). Pro příslušníky slavné benátské rodiny ji Palladio postavil mezi léty 1558–1560 jako další vilu se sloupovým portikem, tentokrát jen na straně k řece, obklopenou nádhernými zahradami.
Tady se ovšem dotýkáme fenoménu, který se netýká už jen Palladia a jeho přímých následovníků, ale tématu, jež jsme si vytkli už na začátku, totiž tématu venkovských sídel.
Při řece Brentě nešlo jen o šlechtické usedlosti. Benátsko bylo přece součástí „republiky svatého Marka“ a bohatí benátští patricijové ani námořní kapitáni na odpočinku si zálibou v přepychu nijak nezadali s urozenými představiteli šlechtických rodin. Pevninské zázemí Benátek, jejich terra ferma, jim poskytovalo dostatek možností k osvěžení v dusných letních měsících a v dosahu byla i řeka, malebně se vinoucí od Padovy k Laguně.
V Dolomitech pramenící Brenta není žádný veletok, ale odedávna byla důležitým činitelem v životě celé Laguny, do níž původně ústila, takže se dá říci, že vlastně napájela i slavný Canal Grande, tvořící páteř celých Benátek. Už ve středověku si ale Benátčané všimli, že neustálý přísun naplavenin zanáší Lagunu pískem a bahnem. Proto už koncem 15. stol. byla větší část toku Brenty přesměrována do nového řečiště ústícího až za městem Chioggií (v 19. stol. přibyl ještě plavební kanál, korigující nesčetné smyčky starého řečiště). Celá oblast původního toku od města Stra k Laguně, označovaná dnes jako Naviglio del Brenta, se coby Riviera del Brenta stala oázou klidu, vybízející, moderně řečeno, k rekreaci. Výčet všech vil, honosných zámků, a dalších historicky zajímavých staveb na zhruba dvacetikilometrovém úseku čítá téměř 90 objektů. Kdo nevěří, tomu stačí mezi Padovou a Mestre odbočit z dálnice. Ostatně z Fusiny při ústí řeky jezdí pravidelná benátská lodní MHD až na náměstí sv. Marka a kdo by neušetřil rád na astronomicky drahém parkovném v samotných Benátkách?
Palladiova Malcontenta je jen jednou z položek, které Riviera del Brenta nabízí k návštěvě, případně k projížďce lodí. Jsou zde malebná městečka se starobylými chrámy, zvedacími mosty a vodními mlýny, útulnými kavárničkami a blešími trhy, jak stvořená k zahálce a poklidnému lelkování. Užívali si jich zde Carlo Goldoni, lord Byron, J. W. Goethe či Gabriele dʼAnnunzio, stejně jako četní malíři v čele s Giovannim Antoniem Canalem známým jako Canaletto.
Některé stavby přitom byly už na hony vzdáleny svému původnímu poslání a stávaly se spíše reprezentativními sídly hýřícími výzdobou. Jako nejhonosnější lze připomenout Villu Pisani v městečku Stra, barokní zámek na způsob „malých Versailles“ uprostřed velkolepých zahrad, postavený Franceskem M. Pretim pro Alvise Pisaniho, který byl v roce 1765 zvolen 114. dóžetem. Onomu číslu odpovídá i počet komnat, vyzdobených mj. i freskami Giambattisty Tiepola a jeho syna Giana Domenica. Není divu, že zámek se těšil pozornosti korunovaných hlav i různých uzurpátorů. V roce 1807 si jej koupil Napoleon a po jeho pádu byl dlouhá léta v držení habsburského rodu, vlastnili ho králové savojské dynastie a v roce 1934 zde Benito Mussolini hostil Adolfa Hitlera. Dnes má status národního muzea, nabízí prohlídku téměř 30 interiérů a slouží k pořádání různých výstav. Trvale je veřejnosti přístupná také zahrada se slavným přírodním bludištěm…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Benátsko