Pravoslaví je bezpochyby jedním z charakteristických znaků Řecka. I v dnešní moderní době hraje významnou roli v kultuře země, i když již poněkud jinak, než tomu bylo v dobách dřívějších. Zanechalo nám velké množství kulturních památek a významnou měrou se také podílí na osobité atmosféře země.
Pravoslaví neboli ortodoxie dnes tvoří protipól těch podob křesťanství, které známe z naší země a celého západního světa; tedy katolicismu či protestantismu. V průběhu dějin došlo k rozdělení křesťanství na tzv. západní (římské) a východní (pravoslavné). Stalo se tak roku 1054, kdy vyvrcholily rozpory ve věroučném učení a patrně navždy se církev rozdělila. Kořeny však leží mnohem hlouběji v historii.
Křesťanství přirozeně vychází ze židovství a jen pozvolna se od něj v prvních staletích našeho letopočtu oddělovalo. Nejprve bylo chápáno jako jedna ze židovských sekt a teprve zhruba v polovině 2. století můžeme hovořit o samostatném náboženském směru, již definitivně odloučeném a odlišeném od původního židovského monotheismu.
Řecko bylo jednou ze zemí, kam se nová víra rozšířila velmi rychle. V době nadvlády Říma nad Řeckem i Judeou docházelo k podobným kulturním vlivům běžně; Židé hovořili převážně řecky a evangelia byla sepsána rovněž v řečtině. Již v roce 313 se Ediktem milánským stalo křesťanství oficiálním náboženstvím východní části Římské říše. Roku 364 pak císař Valentinián I. definitivně rozdělil zemi na západní část pod vládou Říma a východní (Byzantskou), jejíž metropolí se stala Konstantinopolis, dnešní Istanbul. Rovněž v Římě bylo křesťanství časem prohlášeno za státní náboženství. Po přechodném období pronásledování se tak křesťané dočkali tolerance svého vyznání jak na Západě, tak na Východě. Po 2. ekumenickém koncilu roku 381 následoval vznik konstantinopolského patriarchátu, čímž započal proces odluky ve věrouce obou částí církve.
Během dlouhých staletí vznikly poměrně značné odlišnosti obou směrů, a tak nám dnes mnohé z toho, co tvoří podobu pravoslaví, může připadat již jako velmi vzdálené.
Pravoslavná církev uznává pouze dvě autority: Písmo svaté a Svatou tradici. Bibli pojímá podobně jako římská církev, jen s malými rozdíly uznávání některých, pro nás mimokanonických knih. Definovat správně pojem tradice je již složitější. Její součástí jsou spisy, učení i skutky apoštolů, svatých, mučedníků a církevních otců, ale také ustanovení sedmi ekumenických koncilů a sakrální i liturgické tradice. Právě tato oblast je mimořádně složitá a svým způsobem nahrazuje autoritu římského papeže, již pravoslavná církev neuznává.
Hlavním rysem, který odlišuje pravoslaví od římského katolicismu, je však způsob vyznání (tzv. krédo). Již od roku 325, kdy se v Níkaii konal první ekumenický sněm, došlo k neshodám v pojetí Boží trojice, které nakonec vedly ke zmíněnému rozkolu a rozdělení církve. Naopak Východ společně se Západem uznává rovněž sed…