Nové plynové plameny září ve světle stále krásnějším. Od 1. října bude ve městě planout 580 hořáků. I mnohé krámy a hostince jsou již osvětlovány plynem a skýtají, ježto se světlo v uzavřeném prostoru pochopitelně více koncentruje, nanejvýš brilantní podívanou.

Noviny Bohemia, září 1847

Po Londýně, Paříži, Berlíně, Vídni a dalších městech se v roce 1847 dočkala i Praha. V jejích ulicích se rozsvítily první dvě stovky lamp, do nichž proudil plyn z karlínské plynárny, jež byla první v tehdejších českých zemích. „Jak už název svítiplyn napovídá, plynem se jen svítilo, byl to technický pokrok, i když zprvu hořel v lampách otevřený plamen, a od toho moc světla nebylo,“ komentuje pionýrské časy plynárenství u nás ing. Jan Žákovec, vedoucí Plynárenského muzea v Praze–Michli. Pražští radní ale nebyli s kvalitou plynu a jeho vysokou cenou spokojeni, a tak nechali postavit plynárnu novou – na Žižkově, v místech dnešního stadionu Viktorie. Plyn zlevnil, a to napomohlo jeho rozšíření. „Následovaly další plynárny na Smíchově, v Holešovicích, kde je už připomínají jen ulice Plynární, U Staré plynárny nebo Malá Plynární. Obyvatelé Prahy brzy poznali, jaké výhody jim svítiplyn přináší, a tak jeho spotřeba neustále rostla. Nesloužil již jen k osvětlení ulic a vnitřních prostor, ale čím dál víc také k vaření, vytápění a v průmyslu,“ připomíná ing. Žákovec další možnosti využití plynu. Když přišel František Křižík s elektrickou lampou, vytlačila plyn z osvětlení interiérů a začala ho vyhánět i z ulic. Zachránil ho rakouský chemik a vědec Carl Auer, jenž v 80. letech 19. století vynalezl žárovou punčošku, která na dlouhá léta prodloužila konkurenceschopnost plynového osvětlení proti nastupující žárovce. Zlatý věk svítiplynu měl ostatně teprve přijít.

Michelská plynárna
Již v roce 1911 zakoupila pražská obec v Michli pozemek pro stavbu nové plynárny, její výstavba ale mohla začít až v polovině 20. let, kdy už malé pražské plynárny nestačily krýt zvýšenou spotřebu plynu v prvních letech samostatné republiky. Michelská plynárna, spuštěná v roce 1927 po necelých dvou letech výstavby, patřila k největším a nejmodernějším v Evropě. Měla jednotný architektonický ráz jednotlivých objektů, které ve všech etapách rozšiřování projektoval architekt Josef Kalous, a byla vybavena moderní technologii. Všechny těžké práce, spojené hlavně s převážením uhlí a koksu, byly mechanizované. Pracovníci měli k dispozici šatny, lázně, prádelnu i závodní jídelnu. Svítiplyn se vyráběl vysokotepelnou karbonizací černého uhlí v pecích. Plynárna kromě toho produkovala koks pro domácnos…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – technické památky

Pražské plynárenství