Nejvýraznějším znakem Českého ráje jsou jeho skalní města. Ať už jde o nejznámější Prachovské skály nebo tajemné Hruboskalsko, či menší pískovcová městečka Maloskalska, skal Boreckých, Příhrazských či Klokočských, všechna odnepaměti přitahují lidskou pozornost jak svými hodnotami estetickými, tak z důvodů praktických. Nakonec právě tato skalní města jsou nejstaršími obývanými prostorami na našem území, protože některá z nich byla osídlena už před mnoha tisíciletími. Utváření a modelace krajiny Českého ráje probíhá od počátku třetihor až do současnosti, tedy asi kolem šedesáti milionů let. Ovšem kladení jejích základů v podobě písečných usazenin trvalo stejně dlouho, ba ještě o něco déle.

Fatální křída
Odborníci dělí dávnou geologickou dobu druhohor na tři období – trias, juru a křídu. Obraz jurské krajiny dostatečně zpopularizoval úspěšný film Jurský park. Ale následující geologické období, křída, už bylo ve znamení zániku onoho světa. Trochu matoucí název poslední éry druhohor je skutečně odvozený od bílé psací křídy, která se v této geologické periodě místy usazovala na dnech evropských moří. A v samém závěru druhohor, v takzvané svrchní křídě, prošla Země jednou z nejdramatičtějších etap svého vývoje. Štěpil se superkontinent Pangea, začal se otvírat Atlantský oceán a pád velkého kosmického tělesa způsobil na Zemi celosvětovou ekologickou katastrofu. A v této době masového vymírání druhohorní fauny začala také jedna z největších potop světa – cenomanská záplava kontinentů.
Český masiv do té doby omývalo moře na jihu i na východě, ale nyní se začalo přibližovat také od severozápadu. Mělký mořský záliv pronikal do nitra Čech i na severozápadní Moravu, až zaplavil skoro jednu třetinu našeho území. Na dně zálivu se zpočátku usazovaly splaveniny přinášené řekami ze zbytku Českého masivu, ale jak se záliv rozšiřoval a prohluboval, mořské proudy přinášely na jeho dno přeplavené křemité písky, často i s vápnitými skořápkami dožívajících druhohorních mořských živočichů (z nich se v budoucnu stane vápnitý tmel pevných pískovců budujících například Suché skály). Pánev se pod nánosy písků prohýbala a jejím nejhlubším místem bylo dnešní území mezi Jizerou a Orlicí, kde mocnost usazenin dosahovala 600 až 700 metrů. Patrně není třeba zdůrazňovat, že v této přirozené poloze ležely nejstarší vrstvy vespodu a nejmladší zcela nahoře.
V průvodcovské literatuře a různých informacích o geologii skalních měst se často objevují zvláštní jména těchto pískovcových souvrství, spojovaná s jejich stářím a kvalitou. Geologové rozdělili podobné vrstvy usazenin na časové stupně, jež pojmenovali podle různých míst v Evropě, v případě svrchní křídy podle lokalit ve Francii, kterou postihla stejná záplava jako naše území.
Pokud jde o pevnost jednotlivých písečných souvrství, obecně můžeme říci, že ve stavbách skalních měst jsou nejméně odolné jejich podstavce, nejstarší cenomanské, většinou z pevniny pocházející jíly a také slíny, které se zpevnily v opuky. Leží často u paty skalních věží, drolí se, vznikají v nich prohlubně a výklenky, tunely a jeskyňky. Tento zdánlivý architektonický nedostatek chápali první obyvatelé skalních měst jako jejich přednost, protože v jeskyních našli docela útulné a teplé domovy. Nejtvrdší a nejpevnější jsou rovněž cenomanské, ale už relativně mladší, mořské křemité pískovce až křemence, které budují například Suché skály, jejichž vlastnosti zase vysoce oceňují horolezci. Prachovské skály, z písků uložených asi před 88—86 miliony lety, mají pískovcové stěny poměrně pevné, i když spočívají na nepropustných jílech. Hruboskalské město však bylo postaveno z velice jemných, kaolinických pískovců, které jsou velice křehké a rychle podléhají zvětrávání. Zvlášť po dešti může horolezci „zůstat skála v ruce“ a neštěstí je hotovo. Po takovém jemném pískovci stačí přejet rukou a ten „solí“ bílými zrnky celou dlaň.
Když na rozhraní druhohor a třetihor mořská záplava z Čech ustoupila, nějaký čas v zálivu ještě existovalo sladkovodní jezero, ale nakonec i to vyschlo a v celých severovýchodních a částečně severních Čechách leželo obnažené mořské dno, téměř dokonalá tabula rasa, čistá tabule, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Tak se z moře zrodila Česká (křídová) tabule, jejíž část se stala základem budoucího Českého ráje. Její panenský stav ale dlouho netrval.

Třetihorní ohlasy
V přírodě se nic neděje bez příčiny. Ani ústup křídového moře z Čech. Počátkem třetihor se začal zvedat nad mořskou hladinu nejen Český masiv, ale celá stará Evropa, protože došlo ke srážce dvou litosférických desek, Evropské a Africké. Jejím důsledkem bylo pozdější vyvrásnění Alp a Karpat. Ohlasem této kontinentální kolize byly i tlaky, které ze dvou stran doléhaly na zkostnatělý, odborníci by řekli zkonsolidovaný Český masiv. Pukal a praskal na starých švech, a vznikaly také zlomy nové, a to ve dvou na sebe téměř kolmých směrech. Obecně se jim říká směr krkonošský a krušnohorský. Pravoúhlá síť puklin se rozprostřela i po celé České tabuli. Tyhle mnohdy zcela neviditelné trhlinky se v budoucnu stanou základem rozevřených puklin, podél nichž se budou oddělovat kvádry pískovcových měst a celé oblasti se začne říkat kvádrové pískovce.
Podél velkých a výrazných zlomů však začaly alpské tlaky lámat kdysi tak krásně rovnou Českou tabuli na desítky ker. Ty poklesávaly i stoupaly a svými neuspořádanými výškami nakonec vytvořily Jičínskou pahorkatinu. V ní především vynikají nápadně zdvižené plošiny, které jsou jako pulty vysunuty nad okolí. Jejich strmé boky se záhy stanou základem skalních měst. Nerovnoměrným výzdvihem ker vznikly i šikmo ukloněné kuesty a na kusy rozlámané hřbety. Mezi hřbety Českého ráje zaujímá zcela ojedinělé postavení Kozákovský hřbet, jenž má na severozápadě, za údolím Jizery, své ještědské pokračování. Výzdvih téhle protáhlé zemské kry podél nejvýznamnějšího místního lužického zlomu byl tak mohutný, že odkryl nejen nejstarší cenomanské mořské usazeniny, ale i jejich podloží, tedy staré ‘předzáplavové’ profily se sopečnými výlevy melafyrů. Tyto staré lávy jsou součástí také jeho dvou nejvyšších vrchů, Kozákova a Tábora. O melafyrech se v tomto kraji mluví neustále, protože jsou matečnými horninami místních barevných kamenů, které se dodnes nacházejí na vrchu Kozákov, u obce Železnice i v okolí Nové Paky a mnohde jinde.
V samém závěru třetihor, asi před 4—10 miliony lety, se na oživených zlomech obnovila sopečná činnost, která však nebyla v Čechách ojedinělým jevem. Přes celé severní Čechy se táhlo pásmo velice aktivních sopek, i když v oblasti Českého ráje se na povrchu objevily sopečné kužele jen ojediněle. Za jejich zbytky jsou dnes považovány například čedičové kopce Vyskeř a snad i Veliš, zatímco sopečné suky Mužský a Trosky představují zbytky takzvaných žil. Charakteristická dvourohá silueta Trosek je nejen symbolem Českého ráje, ale Trosky jsou i zcela ojedinělým sopečným tělesem. Jejich magma, jež vyplnilo zemskou puklinu, se v závěrečné fázi výstupu dralo k povrchu dvěma sopouchy, vzdálenými od sebe asi 100 metrů. Dnes z nich zůstaly sopečné suky, a zároveň skalní podstavce dvou hradních věží – Baby a Panny. Čedičový hřbet mezi nimi je zbytkem žilné výplně a je na něm vidět i zajímavá sloupcová odlučnost.
V ostatních případech výstup třetihorních čedičů většinou skončil nezdarem. Magma velice často uvízlo v různých hloubkách pod povrchem, mezi pískovcovými vrstvami, které občas i pěkně natavilo. Magmatické spousty pak zpravidla vytvořily v podzemí ploché kupy nebo vysoké homole, jež čekaly miliony let na své osvobození z písečných vrstev. Mimochodem, tomuto plošnému snižování krajiny se říká denudace, doslova obnažování. V případě obnažování podpovrchových sopečných těles je tento termín velice výstižný. Příkladem takové obnažené kupy je například vrch Zebín u Jičína. Ale podobných sopečných kopců jsou po Českém ráji desítky. Na některých stojí staré pevnosti nebo hrady, jiné zdobí kostely a kaple a mnohé se zcela prozaicky těžily na štěrk.

Malebná destrukce
Od chvíle, kdy byla Česká tabule rozlámána a výškově rozčleněna na řadu samostatných plošin, kuest a hřbetů, začala její nelítostná destrukce. Pískovce nejsou právě odolné horniny, snadno zvětrávají, drolí se, podléhají dešťovému ronu i výmolné činnosti potoků a řek. Uvolněná zrnka písku dovede odvát i nepříliš silný vítr. Destrukci skal také napomáhají kořeny stromů, které prorůstají puklinami jako škvírami ve zdi.
Skalní města Českého ráje jsou v různém stupni svého vývoje, a i když se utvářejí už od počátku třetihor, jejich nejrychlejší rozpad asi probíhal v nedávných dobách ledových, kdy led v puklinách trhal a rozštěpoval pískovce a při oteplení vodní stružky splachovaly uvolněná písečná zrna do trhlin. Při úpatí skal, často na nepropustném podloží, je pak voda vynášela ven. Tak vznikaly i různé prameny místních potoků, které vyhlubovaly soutěsky, kaňony, tunely a brány. I tam, kde už voda dávno neteče, destrukce v již jednou otevřené skále probíhá dál.
S trochou nadsázky tedy můžeme říci, že rozpad okrajových částí skalních plošin byl nejen jejich destrukcí, ale zároveň i ojedinělým sochařským a architektonickým dílem, při němž vznikla celá skalní města s věžovitými domy i „panelákovými“ dlouhými bloky. Byla stvořena obří sochařská díla jako je Kobyla, Hláska, Soudek či Balustráda v oblasti Příhrazských skal nebo Kapelník, Maják či komplex Čertovy ruky v Hruboskalském skalním městě. A kdo jednou spatřil Sokola, skoro by přísahal, že jej vytesal nějaký sochař. Zvětrávací procesy navíc ozdobily štíhlé, až 60 metrů vysoké pilíře malebnými římsami, v rozsedlinách mezi jednotlivými věžovitými domy nechaly stříškovité převisy, uprostřed skalních ulic zůstaly štíhlé sloupy i masivní skalní brány. Sochařské dílo přírody slaví ve skalních městech Českého ráje svůj triumf. Jejich impozantnost a hravý smysl pro detail je proslavil v celé Evropě.

Hledáte ubytování v Českém ráji? Najdete je na: http://www.travelguide.cz

Text JAN VOTÝPKA