Když v roce 2004 uplynulo od vyhlášení přírodního parku deset let, žádná oficiální oslava se tu nekonala. Nádherná starobylá krajina totiž slaví svá výročí po svém. Každoroční příchod jara odzvoní křehké zvonce bledulí v Olšině u Volfířova. O svatojánské noci rudě vzplanou na lučním rašeliništi Kaproun květnaté pochodně jedné z našich nejvzácnějších orchidejí, prstnatce Traunsteinerova. Horké léto má své obětní oltáře na slunných stráních, odkud stoupá k obloze chvějivý vzduch prosycený vůní šalvěje. A na Toužínských stráních u Dačic, celých zarudlých stébly ovsíku vyvýšeného, tančí kolem mohutných svícnů divizen ozdobných na padesát druhů motýlů. Podzim ohlašují střapce červených jeřabin v korunách jeřábů vklíněných do žulových skalek a zimu oslavuje tato země všemi svými vánočními stromy zasypanými sněhem.
Základní charakter Přírodnímu parku Česká Kanada dává Novobystřická vrchovina položená na jihozápadním okraji Vysočiny (její oficiální název Českomoravská vrchovina v kraji použije málokdo). I když leží v nadmořských výškách od 468 do 738 metrů, je to ve skutečnosti dost plochá krajina s relativními výškovými rozdíly do 150, výjimečně do 200 metrů. Svahy kopců jsou většinou dlouhé a mírné, údolí široká a mělká, což je právě jeden ze základních znaků starobylosti krajiny. A je to také ideální terén pro pěší turistiku, cykloturistiku, vyjížďky na koních a v zimě na běžkách. Na své si tu přijdou i milovníci koupání, a to především u Ratmírovského rybníku a u o Osiky.
Bohatstvím kraje je málo porušená příroda, která se tady udržela paradoxně díky uměle umrtvenému pohraničnímu a zakázanému pásmu. Hluboké a temné jehličnaté lesy se rozkládají především mezi Slavonicemi a Landštejnem, kudy také vede dlouhá naučná stezka věnovaná československému opevnění z období první republiky. V lesním šeru kolem Vysokého kamene (738 m), nejvyššího vrcholu České Kanady, pramení desítky drobných potůčků a mezi nimi se nenápadně klikatí rozvodí mezi Moravskou Dyjí a Lužnicí, které směruje zdejší pramenné vody buď do Černého, nebo Severního moře. Na místech dnešních smrkových bludišť bez podrostu bývaly lesy smíšené a někde i světlé listnaté háje buků, dubů a habrů. Ty se však zachovaly jen v malých ostrůvcích, chráněných jako přírodní památky nebo rezervace a také jako genetický fond nových lesů, které budou postupně nahrazovat vytěžené smrčiny. První pracné kácení a žďáření zdejších lesů začalo ve 12. století, při kolonizaci kraje. Odlesněná půda v okolí osad se už po dlouhá staletí zemědělsky obhospodařuje – jako chudá, často kamenitá pole, jako kosené louky nebo spásané pastviny. Právě ustálená společenstva trav a dalších bylin patří k esteticky i ekologicky nejcennějším přírodním celkům České Kanady. Vlhké, sytě zelené louky na nivách potoků a řek nebo ve výtopách a na plochých březích rybníků jsou často také jedinými místy, kde se ve společenstvu vysokých ostřic a travnatých rašelinišť udržely při životě jinde ohrožené a vzácné druhy rostlin i drobných živočichů. Člověk tudy vždy nemusí projít suchou nohou a neměl by procházet ani nohou mokrou, aby nerušil toto zelené království, jehož rozkvetlou nádheru můžeme počátkem června obdivovat i z cest a vyznačených stezek.
Druhým, neméně přitažlivým typem travnatých porostů jsou suché svažité pastviny, někdy členěné dlouhými mezemi, na které celé generace sedláků snášely kameny ze svých pozemků. Tyto meze zarostlé lískami, jeřáby a jalovčím jsou zcela svébytným prvkem zdejší krajiny. Jsou útočištěm mnoha drobných bezobratlých živočichů a oblíbeným hnízdištěm polních ptáků. K esteticky nejpřitažlivějším však patří staré pastviny položené často na nejvyšších částech strání a s balvany tak velkými, že je ani nejpracovitější sedláci nemohli odklidit. Tyto pastviny zůstaly od konce druhé světové války opuštěné a začaly se na nich rozrůstat jalovce. Dvě takové jalovcovo-žulové pastviny – u Kunžaku a Valtínova – jsou chráněny jako přírodní památky, ale podobné přírodní scenerie uvidíme při toulkách krajem, i když je nebudeme hledat.
Žulové balvany jsou vůbec jakýmsi erbovním znamením zdejšího kraje. Ne skály, ale veliké, šedé, pěkně zaoblené žulové bochníky leží skoro všude. Jsou součástí skalních výchozů, jimiž vysočina kulminuje, a táhnou se pod těmito skalkami jako kamenné proudy, neprostupná kamenná moře nebo jsou volně rozptýleny po stráni jako stádo pasoucích se krav. Korunují také vrcholky kopců mezi poli a někdy mohou na skalních výchozech vytvořit vzácný přírodní útvar – viklan. Ale ten se časem zcela jistě vyviklá a ze svého úzkého podkladu spadne jako kdysi slavný viklan u Kunžaku.
Žulové skalky jsou také častým cílem turistů a lákavým stolcem, kde se pěkně odpočívá s královským výhledem po okolí. Některé z těchto vrchů byly snad v raném středověku signálními kopci, z nichž se dávala kouřová a ohňová znamení o blížícím se nebezpečí. Krásnou žulovou dominantou je například v nejjižnějším cípu České Kanady u obce Návary Hadí vrch s balvanitým mrazovým srubem. Pěkné jsou také žulové skály Hradiště poblíž Nové Bystřice, kde kdysi býval kamenolom. Mnoho turistů každoročně navštíví již zmíněný Vysoký kámen, který byl patrně jedním z oněch signálních kopců a také místem, kde se v minulosti stýkaly Čechy, Morava a Rakousko. Rybníky jsou vedle lesů a žulových kamenů třetím charakteristickým znakem tohoto kraje. Zaplavily bývalé mokřiny a rašeliniště, nebo vznikly přehrazením bystře tekoucích potoků. Rybníky se stavěly v tomto kraji už od 13. století. Některé z nich zanikly, mnohé zůstaly a další přibyly. V každém století a s příchodem každé nové generace je postaven nebo aspoň obnoven nějaký rybník. I v těch nejtěžších letech druhé poloviny 20. století. V té době byla pod Landštejnem postavena na Pstružím potoce velká vodní nádrž jako zásobárna pitné vody pro okolní obce. A například v Nové Bystřici si založili na rozbahněné louce městský rybník Benešák, který dostal jméno po iniciátorovi stavby, panu Benešovi.
Jen na vymezeném území přírodního parku je několik desítek rybníků. Většina z nich je chovných, nejčastěji na jedno nebo na dvě horka, jak říkají rybáři, což znamená, že se loví každý rok nebo obrok. Samotné výlovy doprovázené mnoha rituály se už před staletími staly součástí kulturního dědictví tohoto kraje. Je to vzrušující představení pro davy zvědavců na hrázi a slavnostní obřad pro muže v rybníce, kteří v tažených sítích potěžkávají hodnotu své celoroční práce.
Zvláštní tichou krásou vynikají malé lesní rybníčky, které jsou skoro vždycky opuštěné a ponořené do vlastního ticha. Když splyneme s jejich mlčenlivostí, možná uvidíme i čápa černého – samotáře, který tady také loví „na jedno horko“. Jeho černé peří se kovově leskne, nohy i zobák jsou až neuvěřitelně červené. Ale vyleká ho snad i pouhé mrknutí oka. I když odletí, rybník neosiří. Na potemnělé hladině zůstanou splývavé listy rdestu a roztančí se květy desítek leknínů bělostných. Celá tato nádherná krajina patří spolu se sousedním rakouským Waldviertelem k zelenému srdci Evropy, odkud člověk odchází s okysličenou životní energií…

Hledáte ubytování ve východních Čechách? Najdete je na: http://www.travelguide.cz

Jan Votýpka