Stanaři a baťůžkáři nejsou na Novém Zélandu příliš vítáni. Zatímco na letišti v Christchurchi kufraři procházeli celní kontrolou bez problémů, my své kletry museli rozbalit a předvést jejich obsah do posledního kapesníku. Zvláště spacáky a podlážky stanů podrobil celník důkladné kontrole, přičemž nám dával najevo, že objeví-li jednu jedinou hrudku hlíny, jíž bychom mohli jeho zemi infikovat cizorodými organismy, je s naší cestou po Novém Zélandu amen. Přitom nás ze všech stran obíhal služební hafan, cvičený na vyčuchání všeho možného – od fetu po nevinné jablko. Po nekonečné prohlídce celník uznal, že zřejmě nejsme šiřitelé „pests“, a my jsme se vydali vstříc dalším novozélandským zážitkům.
Christchurch už máme za zády. Silnici z obou stran lemují sady s pravidelnými řadami ovocných stromů, střídané porosty amerických borovic, rovněž vzorně seřazených do řad. Stráně nevysokých kopečků jsou porostlé monokulturami smrků, taktéž s pravidelnými rozestupy. Zdejší hospodáři mají zřejmě rádi symetrii… Pod zelenými svahy s ovečkami kvetou louky tisíci květenstvími pampelišek, jestřábníků a kopretin. Kolem potůčků olše, sem tam remízky javorů, klenů, vrb… Když míjíme oplocenku se stohlavým stádem evropských jelenů lesních, přemýšlím, co nového vlastně může ještě Evropan na kousku hlíny do této země zavléci. „Jak malebný to kraj! Jako u nás!“ zvolal kolega a spolucestovatel sedící vedle mne. Zavrčel jsem, že si připadám jako někde doma v Pojizeří. A že za jeleny jsem se nemusel trmácet přes půl světa, ale zajet si do Žehušic, tam jsou alespoň bílí. Moje představa Nového Zélandu jako oázy prapůvodní divočiny bledla s každou hodinou jízdy touto zajisté úrodnou, avšak původní přírody důsledně zbavenou krajinou. Nový Zéland byl totiž díky své poloze mezi 36. a 46. rovnoběžkou a víceméně mírnému podnebí velice vstřícný k novým, zavlečeným druhům rostlin i živočichů z mírného pásma Evropy. A tak se zahájením kolonizace na začátku 19. století počali Evropané, jmenovitě Britové, tyto dva ostrovy přetvářet po evropsku. Nový Zéland se brzy stal „farmou Anglie“. Původní unikátní příroda byla stále více zatlačována a přežila jen v oblastech nepřístupných nebo nevhodných k obdělání. Dnešním Novozélanďanům slouží ke cti, že tato útočiště posledních zbytků zdejší původní unikátní přírody, představující nenahraditelnou součást světového přírodního dědictví, jsou pod přísnou ochranou. Čtrnáct národních parků zaujímá deset procent a spolu s rezervacemi a dalšími chráněnými plochami dokonce třetinu celkové rozlohy země!
Ojedinělá historie novozélandské přírody se začala psát někdy koncem druhohor, asi před 80 miliony let. Tehdy se od australské části jižního prakontinentu Gondwany oddělil kus pevniny, budoucí Nový Zéland. A „odvezl“ si s sebou i druhohorní přírodu, tenkrát ještě bez savců. Příroda izolovaného ostrova se bez pevninských vlivů začala vyvíjet sama pro sebe a došlo ke speciaci, tj. procesu vzniku nových druhů rostlin a živočichů, které jsou dnes novozélandskými unikáty a nevyskytují se nikde jinde na Zemi. Například mezi původními druhy bylin je na Novém Zélandu takovýchto jedinečných druhů, endemitů, více než 70 %. Období konce druhohor připomínají i kdysi nekonečné pralesy, jejichž zbytky přežívají dnes většinou už jen v národních parcích a rezervacích. Nejrozšířenějším typem je pabukový les, tvořící ještě poměrně rozlehlé porosty na Jižním ostrově. Pabuky (rod Nothophagus) se vyskytují pouze na jižní polokouli a jsou příbuzné našich buků. Jiný typ, podokarpový les s dominantním jehličnanem podokarpem (Podocarpus) připomíná tropické deštné pralesy. Zbytky těchto porostů se zachovaly na Severním ostrově v národním parku Te Urewera, na Jižním ostrově v národních parcích Westland a Fiordland.
Nejproslulejší jsou však na Novém Zélandě lesy, v nichž kraluje jeden z nejmohutnějších stromů světa, legendární kauri, česky damaroň jižní (Agathis australis). Je příbuzný s blahočety, spíše známými pod názvem araukarie. Lesy kauri jsou však bohužel smutným příkladem likvidace původní novozélandské přírody. Původně se vyskytovaly v subtropické části Severního ostrova na více než milionu hektarů. S příchodem Evropanů začaly rychle mizet. Dřevo bylo využíváno pro stavbu lodí, hrází, nábytku, ale nejcennější surovinou byla pryskyřice zvaná kaurikopál, která se získávala nařezáváním kmenů a využívala se k výrobě laků a fermeží. Dnes zbyla z původní rozlohy lesů kauri pouhá čtyři procenta a vzrostlé damaroně se vyskytují ostrůvkovitě jen na několika místech. Nejvýznamnější je rezervace Waipoua Kauri Forest severně od Aucklandu, kde přežívají dva největší žijící kauri. Tane Mahuta (Bůh lesa) s kmenem o průměru 4,4 m, s obvodem 13,8 m a vysoký 51,5 metru je starý asi 2100 let. Te Matua Ngahere (Otec lesa) je nižší (30 m), zato má mohutnější kmen o průměru přes pět metrů a s obvodem 17,8 m. Když se ocitnete blízko jeho kmene, ztrácíte pojem stromu a spíše máte pocit, že stojíte proti nějaké hrbolaté vyklenuté zdi. Kauri je posvátný strom Maorů a v současnosti i národní strom Nového Zélandu.
V roce 1839 získal obchodník John W. Harris od Maorů úlomek podivné kosti. Naštěstí byl nadchnut pro přírodní vědy, a tak kost odeslal přes svého příbuzného do Londýna tehdejšímu slavnému přírodovědci Richardu Owenovi, který mj. jako první oficiálně uvedl do vědy termín „dinosaurus“. Po čtyřech letech bádání Owen oznámil, že se jedná o kost obrovského ptáka z příbuzenstva pštrosů, kterému dal vědecké jméno Dinornis. Jeho teorii přijala vědecká veřejnost zpočátku s velkou nedůvěrou, dočkal se i posměchu. Nicméně objevovaly se další obdobné kostry, potvrzující existenci opeřených obrů, které domoro…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nový Zéland