Nový Zéland se může plným právem nazývat zemí na konci světa – kromě Austrálie a Antarktidy je tam daleko odevšad. Nejdříve sem dorazili ke konci prvního tisíciletí, ale možná ještě dříve, Maorové – Polynésané ze severněji položených ostrovů. Podle maorských legend byl vůbec prvním bájný mořeplavec Kupe. Asi 400 let po něm, v polovině 14. století, pak v sedmi velkých kmenových kanoích připluli ze Společenských ostrovů předci dnešních Maorů. Ti svůj nový domov poeticky pojmenovali Země dlouhého bílého oblaku. To je rozhodně romantičtější než pozdější název Nový Zéland, který zvolil holandský mořeplavec Abel Tasman, jenž sem dorazil jako první Evropan v prosinci 1642 a zakreslil hrubý obrys ostrovů do mapy. Od Maorů se však nedočkal přátelského přijetí. Lépe na tom byl kapitán Cook, který poprvé připlul k Novému Zélandu jako první Evropan po Tasmanovi v r. 1769, zmapoval skoro celé jeho pobřeží a kotvil zde i při svých dvou dalších objevitelských plavbách do jižního Pacifiku.
V roce 1840 uzavřeli Britové s domorodci tzv. smlouvu z Waitangi, která měla vyřešit vzájemné vztahy původních Maorů a nových usedlíků z Británie. Příliš se však nedodržovala a následkem byly války o území v 60. a 70. letech 19. století. Maorští náčelníci se totiž domnívali, že jim smlouva zaručuje suverenitu, ale vlastně se jednalo o nárok britské koruny na celou zemi. Teprve v současné době se vláda snaží vykompenzovat Maorům ztráty území pomocí finančních příspěvků, převáděním vlastnických práv a zvýhodněným právem rybolovu. Politický parlamentní systém i ekonomika jsou založeny na britském modelu a Nový Zéland je součástí Commonwealthu.
Nový Zéland má rozlohu 268 680 km2 a jeho tři ostrovy – Severní, Jižní a Stewartův – jsou zhruba symetricky položeny kolem 40. rovnoběžky. Bůh Maui prý vylovil Severní ostrov z moře (je záhadou, jak Maorové věděli, že má tvar ryby), Jižní ostrov má tvar kanoe a Stuartův ostrov představuje kotvu. Celkem žije na Novém Zélandu jen něco přes čtyři miliony lidí. Z toho asi polovina připadá na městské aglomerace Aucklandu a Wellingtonu, z čehož si lze utvořit přibližný obrázek o hustotě zalidnění.
V novodobé historii je zajímavý rok 1893, kdy bylo uzákoněno všeobecné volební právo, tedy i pro ženy. Forma státní správy je obdobná jako tradiční britská a po letech levicové vlády koalice Labour Party a Green Party se ujala řízení státu pravicově orientovaná koalice vedená Národní stranou. Ministerský předseda John Key je bývalým úspěšným bankéřem a snaží se zavést do politiky pozitivní a přátelský přístup. Za chytrý tah je považováno kooptování několika členů strany Maorů do vládnoucí koalice, od čehož si Novozélanďané slibují větší harmonii v někdy dost napjatých vztazích.
Neznamená to však, že by tím byly veškeré sociální tlaky vyřešeny. Kromě dlouhodobých problémů s částí Maorů, kteří jsou nepoměrně více zastoupeni mezi odsouzenými, než by odpovídalo jejich podílu na celkové populaci země (14 %), se objevují potíže také s některými přistěhovalci z jižní Asie a tichomořských ostrovů. Někdy se stane, že počet lidí z určitého pacifického ostrova je na Novém Zélandu vyšší než na ostrově samém. Typickým příkladem někdy obtížné integrace různých ras a kultur je Auckland. Žije v něm nejpočetnější maorská populace, soustředěná do jižní části města. Auckland láká též novodobé přistěhovalce, kteří tam vytvářejí své komunity a někdy i kriminální gangy. Výsledkem je zvýšená zločinnost, války gangů a obchod s drogami, i když v mnohem menším měřítku než v Evropě.
Mladí lidé z Malajsie, Thajska, Singapuru a Barmy přijížděli na Nový Zéland studovat i v minulosti; nyní však převážná část studentů pochází z Číny a Koreje. Hodně z nich chce po studiích v zemi zůstat – k tomu však musí splňovat určitá finanční a kvalifikační kritéria. Protiváhou k přistěhovalcům je tzv. odliv mozků z Nového Zélandu: řada mladých lidí s univerzitním vzděláním (hlavně lékaři) hledá lepší pracovní a finanční podmínky v zámoří, především v poměrně blízké Austrálii, dále v USA a Británii. V aktuální situaci ekonomické krize však sílí tendence vracet se domů. Nový Zéland má velmi nízkou úroveň nezaměstnanosti (asi 3,4 %) a vláda se snaží vytvářet pracovní příležitosti v oblasti infrastruktury, konstrukce nových škol, silnic apod.
Celkově lze říci, že moderní Novozélanďan se vyznačuje praktickým a pragmatickým přístupem k životu, bez sentimentálního lpění na hodnotách minulosti. Zejména v odlehlých oblastech lidé musí být soběstační a vynalézaví, protože spoléhat na sousedskou pomoc není vždy možné. Velký důraz se klade na individualitu a nezávislost jedince. Rozhodně si zde lidé nepřejí být manipulováni úředníky, kteří by jim říkali co mohou a nemohou dělat – to se také týká většiny vládních zásahů. Lidé všech generací tráví hodně času venku, sport je nejen koníčkem, ale i vášní, o čemž svědčí novozélandské úspěchy např. v ragby či ve vodních sportech. Sympatickým rysem zejména mezi příslušníky tzv. střední vrstvy je pomoc slabším a sociálně znevýhodněným občanům.
Přes svou odlehlost přitahuje Nový Zéland stále více turistů – přijíždějí sem z celého světa, aby obdivovali nádhernou krajinu a unikátní flóru a faunu. Země jim nabízí opravdu vše – sopky a oblasti s geotermální aktivitou, výběr divokých pláží (členité pobřeží Nového Zélandu měří 15 000 km), fjordy, vysoké hory s věčným sněhem i neproniknutelné lesy. Různorodé ekosystémy tady existují poměrně blízko vedle sebe – například ledovcové splazy z Jižních Alp zasahující do subtropických lesů. Čtrnáct národních parků znamená, že téměř třetina území státu je chráněna.
Z kulturního hlediska je zajímavé mnohonárodnostní složení obyvatel, poučná návštěva tržiště Victoria Market v Aucklandu je toho dokladem. Turistické suvenýry se soustřeďují na unikátní národní identitu a neobvyklé materiály – např. nefrit či výrobky z perletě paua; populární jsou také hračky v podobě červenožluté pilné včelky. Nemohou chybět maorské dřevořezby a tkané materiály, předvádí se zde tradiční tetování i přednes legend.
Nejznámějším symbolem Nového Zélandu je však kivi – nelétavý noční pták s dlouhým zobákem a zvláštním, jakoby chlupatým peřím. Bylo podle něj pojmenováno i ovoce kiwifruit (v češtině správně psáno „kiwi“), taktéž hnědé a chlupaté, které se ze své čínské vlasti dostalo počátkem 20. století na Nový Zéland a zdomácnělo tam natolik, až se stalo dalším symbolem země. A do třetice kiwi – často se tak přezdívá obyvatelům Nového Zélandu, ale i novozélandskému dolaru.
Kromě hmotných suvenýrů si však turisté odvážejí z Nového Zélandu hlavně neopakovatelné a nezapomenutelné zážitky – z návštěv rezervací např. s obřími stromy kauri či koloniemi albatrosů, aktivních sopek, jeskyní se „zářícími červy“ (Arachnocampa luminosa) či zasněných fjordů, ale také z adrenalinových dobrodružství, ať už je to zdejší vynález bungee-jumping, sjíždění divokých peřejí v gumových člunech či horolezecká výprava do oblasti nejvyšší hory Mt. Cook.
Cenná jsou i neočekávaná setkání, příležitost pozorovat soutěž ovčáckých psů, práci střihače ovcí či umělce vyřezávajícího šperky z nefritu. Každý turista by měl navštívit alespoň jedno marae – maorské obecní shromaždiště s červeně či hnědě natřenými vyřezávanými sloupy. Unikátní je v tomto směru muzeum Te Papa ve Wellingtonu. Oblíbené jsou symetrické vzory s motivem démonů s hlavami těsně nad sebou a s výhružným výrazem (často perleťových) očí a vyplazeným jazykem, což je maorským zastrašovacím gestem; naproti tomu hongi – vítání návštěvy vzájemným dotykem nosů, je projevem přátelským, takže není moc zdvořilé se mu bránit.
Nový Zéland má ve 21. století svou vyhraněnou národní identitu, jeho obyvatelé jsou právem hrdi na své slavné rodáky (např. fyzik Ernest Rutherford či sopranistka Kiri Te Kanawa) a jakákoli forma závislosti na původní mateřské zemi Británii se již zcela vytratila. V dnešním světě bojujícím s globálním oteplováním a znečištěním ovzduší mají Novozélanďané velkou výhodu v laciných zdrojích energie, jednak geotermální a jednak z vodních elektráren, zejména na Jižním ostrově.
Někteří Evropané vtipkují o tom, že při přistání v Aucklandu je nutné posunout hodinky o 40 let dozadu…. Výhody této určité „zaostalosti“ vůči ostatnímu světu jsou však pro návštěvníka docela příjemné – vládne tu většinou až starosvětská zdvořilost a přátelský přístup, poctivost v jednání je zřejmým pravidlem a o novodobé zločinnosti toho zde vědí celkem málo, zvláště mimo města. Zdá se, že tu lidé vedou spokojený a pohodlný život v prostředí, které nebylo ještě civilizací ovlivněno natolik, aby ztratilo svou původní přírodní podobu. Návštěvnická informační centra označená jako i-SITE poskytnou turistům praktické rady a jejich pracovníci se snaží pomoci v každé situaci. Opravdu jim záleží na tom, aby se lidé na Nový Zéland, do země s neuvěřitelným spektrem přírodních krás, vždy rádi vraceli.