Všeobecně se ví, že Opavsko je naší nejexponovanější hraniční oblastí v tom smyslu, že tady po staletí docházelo k setkávání a ke střetům značně různorodých vlivů mocenskopolitických, kulturních, jazykových i jiných. Naopak není běžně známo, že také zdejší krajina je hraniční oblastí. Je místem styku dvou geomorfologických celků vyššího řádu a síly, které ji formovaly, byly rovněž hodně různorodé. Na první pohled to ani není znát, jelikož na svou pestrost a rozmanitost přírodní prostředí Opavska nijak hlasitě neupozorňuje.
Když se podíváme na mapu geomorfologického členění republiky, vidíme, že její povrch náleží ke čtyřem velkým evropským provinciím, přičemž hranice mezi Českou vysočinou, která zabírá zhruba 75 % rozlohy státu, a Středoevropskou nížinou prochází právě Opavskem. Druhá provincie ukrajuje z rozlohy celého Česka pouhých 0,5 %, což činí přesně 395 km2. Toto území (vyjma izolovaného ždibce 23 km2 v Osoblažském výběžku) tvoří sever regionu při hranici s Polskem a nazývá se Opavská pahorkatina. Skládá se ze dvou podcelků, z Poopavské nížiny a Hlučínské pahorkatiny, sahající východním směrem až k Odře.
Současná tvářnost mírně zvlněné krajiny Opavské pahorkatiny, jejíž nejvyšší elevace jen o málo přesahují třísetmetrovou hranici nadmořské výšky, je do značné míry ovlivněna čtvrtohorním zaledněním. Podloží tu tvoří až několik desítek metrů mocné uloženiny morén pevninského ledovce, jehož čelo se během halštrovského a mladšího sálského glaciálu zastavilo jižně od Opavy, v druhém případě až na úbočí Nízkého Jeseníku. Povrch ledovcových nánosů byl potom částečně zarovnán a přemodelován mrazovými erozními procesy při posledním glaciálu, kdy už sem ale ledovec nedosáhl. Nejhmatatelnější připomínkou těchto drsných dob jsou bludné (eratické) balvany, tedy různě velké kameny až bloky načervenalé skandinávské žuly, které sem doputovaly s ledovcem ponejvíce z dalekého Švédska, ale třeba i z Alandských ostrovů. Pro svou nápadnou tvarovou i barevnou odlišnost byly v dávné minulosti uctívány různými rituály, dnes je ctíme coby přírodní památky. Na Opavsku si je můžete prohlédnout na více místech, ty menší v expozici Slezského zemského muzea, větší pak vystavené v ulicích či parcích, například v Hlučíně, v Raduni a ten nejznámější v Opavě u zahrady minoritského kláštera.
Ještě předtím, než tady začaly úřadovat ledovce, byla ve třetihorách oblast dnešní Opavské pahorkatiny zaplavena mořem a pravděpodobně někdy před 13 miliony let vznikla v lagunách při jeho pobřeží ložiska sádrovce vysrážením minerálů z mořské vody. Sádrovec se dodnes těží v lomu v blízkých Kobeřicích, jeho povrchová těžba však na Opavsku začala v roce 1956, kdy byl po předchozí neefektivní hlubinné těžbě otevřen lom v Opavě-Kateřinkách. O devět let později do něj ale začala starými důlními šachtami proudit voda z blízkého koryta řeky Opavy takovým tryskem, že ho během měsíce zatopila. Poté, co bylo okolí takto vzniklého oprámu rekultivováno, Opavané mohli začít užívat nové přírodní koupaliště Stříbrné jezero, lidově zvané Sádrák.
Opavská pahorkatina s hojným výskytem sprašových hlín je intenzivně zemědělsky využívána, je to hlavně krajina polí, větší plochy lesů najdeme jen na Hlučínsku. Podobný charakter má i Stěbořická pahorkatina, rozkládající se západně od Opavy, přestože už patří do „jiného světa“ – je podcelkem Nízkého Jeseníku, tudíž součástí České vysočiny. Jižní část pahorkatiny odvodňuje říčka Hvozdnice, protékající stejnojmennou přírodní rezervací, která v meandrujícím úseku u tří Slavkovských rybníků chrání poslední zbytky lužního lesa, jenž kdysi porůstal celou Poopavskou nížinu. Zdejší naučnou stezku se obzvlášť doporučuje procházet časně zjara, kdy pod ještě neolistěnými stromy září koberce květů mnoha druhů bylin.
Zrod Nízkého Jeseníku se datuje do prvohor, do období spodního karbonu, kdy před asi 340 miliony let začalo při variském vrásnění vznikat pohoří, vyzdvižené postupně do vysokých nadmořských výšek. Již koncem prvohor bylo ale skoro celé sneseno a jeho zarovnávání v parovinu pak pokračovalo i během dlouhého období druhohor. Do tohoto vcelku fádního vývoje vneslo rozruch až alpínské vrásnění, při němž tlaky přicházející od karpatského oblouku rozlámaly parovinu na řadu ker. Jednotlivé kry, budované převážně drobami a břidlicemi, přitom byly podél obnovených starých zlomů i podél zlomů nových posunovány do různých nadmořských výšek a tyto kerné pohyby pak ve dvou třetihorních etapách provázely na některých zlomech výstupy magmatu. S pozůstatky mladší sopečné aktivity z doby před zhruba třemi až jedním milionem let se dnes můžeme setkat hlavně v okolí Slezské Harty, kde asi nejvíce zaujme sloupcovitá odlučnost čediče v lomu na úpatí Venušiny sopky. Jedná se o jedny z nejhezčích kamenných varhan u nás.
Dokladem starší etapy ze spodního miocénu (před asi 20 miliony let) je pak na Opavsku tzv. Otická sopka, podpovrchově utuhlé čedičové těleso, jež zřejmě bývalo přívodním kanálem dnes již neexistující sopky a které obnažil lom na úbočí vrchu se zveličujícím názvem Kamenná hora (311 m n. m.). K této přírodní památce vás zavede již zmíněná naučná stezka v rezervaci Hvozdnice.
Hřbety a údolí Nízkého Jeseníku vyplňují celé území Opavska ležící jižně od Poopavské nížiny. Kromě vzpomenuté Stěbořické pahorkatiny patří ještě ke dvěma dalším geomorfologickým podcelkům. Jedním je Domašovská vrchovina, která sem zasahuje od jihozápadu, přesněji řečeno, zasahují sem její části Libavská vrchovina a Červenohorská vrchovina. Ta kulminuje Červenou horou (749 m n. m.), nejvyšším vrcholem celého Opavska, který sice není vyhlídkový, zato je ale rovněž sopečného původu.
O této oblasti, jejímž centrem je Budišov nad Budišovkou, se mluví jako o kraji břidlice, která se tady ve větším rozsahu začala těžit po polovině 19. stol. a jejíž těžbu v podstatě ukončila 2. sv. válka. Se způsoby těžby a se zpracováním štípatelných jílových břidlic, využívaných svého času převážně jako krytinový, obkladový a elektroizolační materiál, se můžete seznámit v unikátním budičovském Muzeu břidlice. A určitě nebudete litovat, když se pak odtud vydáte pěšky do terénu k tajemně vyhlížejícím opuštěným lomům a dolům po některé z pěti tras Břidlicové naučné stezky, jejíž celková délka dosahuje okolo 50 km. Všechny trasy vedou půvabnou přírodou, vesměs lesnatými úseky, a navazují na naučnou stezku Dědictví břidlice, probíhající už na Vítkovsku okolím obce Zálužné.
O západních partiích Vítkovské vrchoviny lze také ještě hovořit jako o kraji břidlice, z krajinotvorného hlediska však v celé oblasti na sebe strhává největší pozornost lesnaté údolí Moravice v úseku mezi Kružberkem a Hradcem nad Moravicí, bez debat jedno z nejhezčích říčních údolí u nás. Je hluboce zaříznuté, sevřené místy skalnatými svahy a řeka se jím rozvláčně protahuje v mnoha meandrech, jako by se chtěla kochat výsledkem svých erozních schopností, které tu musela během věků uplatnit. Pravda, trochu to měla usnadněné tím, že údolí bylo založeno tektonicky, o čemž svědčí jeho pravoúhlé zalomení pod zříceninou hradu Vikštejn. O něco více prostoru má řeka až u Žimrovice, kde se údolí otevírá, ještě předtím se ale od ní oddělí umělý Weisshuhnův kanál, který zásobuje vodou žirovnickou papírnu. Tuto technickou památku, od doby jejího vzniku na konci 19. stol. dodnes považovanou za mimořádně smělé dílo, nechal postavit Carl Weisshuhn, o němž píšeme na jiném místě. Od Žimrovice plyne řeka k Hradci nad Moravicí a dále do Poopavské nížiny, aby pak bezprostředně za městem Opavou odevzdala svou vodu řece Opavě.
Právě popsaná část toku řeky až po Hradec patří spolu s širším okolím z přírodovědeckého hlediska k nejhodnotnějším územím Opavska a je chráněna jako Přírodní park Moravice, který svou rozlohou okolo 60 km2 výrazně převyšuje všechny ostatní zdejší chráněné územní jednotky. Jádro parku je jen řídce osídleno a i přes lidské zásahy v minulých dobách se tu dosud vyskytují druhově bohaté lesní porosty, stejně jako botanicky zajímavé lokality vázáné na specifické půdní a klimatické podmínky. Lidský faktor zato výrazně poznamenal osud léčivých minerálních pramenů, vyvěrajících v údolí Moravice nedaleko Zálužné. Jánské Koupele, které u nich vyrostly, se za první republiky vybavením i úrovní péče řadily ke špičce našeho lázeňství a i po znárodnění ještě úspěšně fungovaly jako ozdravovna a rekreační zařízení. Po změně režimu ale byly převedeny na soukromý subjekt, který je v roce 1994 opustil a ponechal osudu. Jejich devastaci nezabránil ani pozdější zápis na seznam kulturních památek. Teprve v poslední době se zdá, že by mohl nastat obrat, to když v loňském roce byly lázně prodány jinému majiteli. Pokud by náhodou měly být někdy obnoveny v původní podobě, jejich prvorepubliková noblesa by do okolní přírody dobře zapadla – soudě alespoň podle dobových fotografií.
Další články z vydání o Opavském Slezsku naleznete zde