Příroda Vysokých Tater
Když se nám naskytne příležitost na vlastní oči sledovat, s jakou lehkostí a elegancí zdolávají kamzíci svahy tatranských dolin, anebo když zahlédneme mezi kameny bezstarostně skotačící skupinku svišťů, asi nás v těch chvílích nenapadne, že tito nejznámější zástupci zdejší fauny jsou vlastně v Tatrách uvězněni. Ale je to tak, odtud už pro ně jinam cesta nevede, a v tom spočívá podstata trvalého ohrožení jejich existence.
V dobách posledního kontinentálního zalednění žili kamzíci i svišti v evropských stepích, ofenzíva lesů podmíněná holocenními změnami klimatu je však postupně zaháněla stále výše do hor. Areál jejich rozšíření se nakonec stal ostrůvkovitým a další vývoj jednotlivých populací už probíhal odděleně. Proto se v nejvyšších partiích Tater vyvinuly endemické poddruhy – svišť horský tatranský (Marmota marmota latirostris) a kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica), vědecky popsané teprve v roce 1961, resp. 1971. Od svých příbuzných v jiných evropských horách se odlišují drobnými anatomickými změnami, rozdíly však byly zjištěny i ve způsobech získávání obživy a v chování. Odlišnost tatranských svišťů dosud ještě čeká na potvrzení pomocí analýzy DNA.
Oblast, ve které mají oba poddruhy domovské právo, se dá zhruba ztotožnit se subalpínským a alpínským vegetačním stupněm. Nepřívětivým, ba až nebezpečným teritoriem je pro ně níže ležící pásmo lesa, na jehož horní okraj výjimečně zavítají pouze kamzíci, hlavně v obdobích potravní nouze nebo za zimních vichřic. Svišti se naopak častěji vyskytují poblíž dolní hranice subniválního pásma, v nadmořských výškách do 2300 m. V živé paměti je ale i příběh kamzíka samotáře, který se před nepohodou s předstihem přicházel ukrýt do vjezdového kanálu stanice lanovky na vrcholu Lomnického štítu. Tenkrát se žertovalo, že podle něj meteorologové předpovídají počasí, a když potom nešťastnou náhodou zahynul, pro změnu se zase říkalo, že spolehlivost jejich předpovědí rázem klesla.
Během posledních 10 000 let se kamzíci dokázali dobře adaptovat na tvrdé klimatické podmínky bezlesých poloh Tater (tedy Západních, Vysokých i Belianských; v Nízkých kdysi vyhynuli, byli tam však znovu vysazováni od počátku 70. let 20. století). Dokázali se vyrovnat i s omezeným genetickým fondem, tj. s příbuzenským křížením. Přesto je jejich populace snadno zranitelná a její početní stav silně kolísá. Zatím nebylo zcela jednoznačně vysvětleno, proč tomu tak je. Určitě jde o složitý kompl…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysoké Tatry