Malé přístavní městečko Saint Ives v nejzápadnějším cípu Anglie, v hrabství Cornwall, již dávno není jen domovem rybářů vyrážejících každé brzké ráno za ne zcela jistým úlovkem. Od konce dvacátých let minulého století se stalo také “mekkou” britské výtvarné avantgardy. Dnes tu sice netvoří svá díla žádné celebrity, umělecká kolonie však žije v Saint Ives úspěšně dál. Přístav tak není jen cílem turistů toužících po surfingu, ale i těch, kteří chtějí utratit část svých peněz za některý z mnohých kursů kreslení a malování. A v neposlední řadě přitahuje návštěvníky místní “pobočka” londýnské Tate Gallery, jedné z nejrenomovanějších světových galerií věnujících se modernímu umění. Ta je pravděpodobně jednou z mála na světě, která byla založena díky “geniu loci”.
Tate St Ives vznikla před deseti lety právě pro prezentaci výtvarného umění, které vzniklo v Cornwallu nebo je s ním spojené. “Neznám krásnější budovu pro malou galerii než sídlo Tate v Saint Ives,” tvrdí sedmdesátiletá Joan, která do městečka jezdí pravidelně již léta zdokonalovat se v malování a kresbě. A nebude zřejmě daleko od pravdy, protože krásu běloskvoucí budovy galerie umocňuje její poloha na břehu moře. Ta umožňuje, alespoň ze vstupní rotundy, obdivovat zároveň vystavené artefakty i nespoutané vlny Atlantského oceánu.
K oslavě svých desátých narozenin, galerie vznikla v roce 1993, nemohla zvolit lepší způsob než výstavu prací jedné z nejvýznamnějších světových sochařek 20. století Barbary Hepworth. Rodačka z opačného konce Angli, narodila se v Yorkshiru roku 1903, žila v Saint Ives od roku 1939 a o 36 let později, roku 1975, při požáru svého ateliéru také zemřela. Expozice, v níž se organizátorům podařilo představit unikátní kolekci nejen skulptur, ale i kreseb Barbary Hepworth, je tak zároveň připomenutím stého výročí sochařčina narození.
K úplnému poznání jejího díla je však třeba navštívit také ateliér, který byl po požáru zrekonstruován a podle přání sochařky přeměněn na její muzeum. Je vzdáleno jen pouhých pět minut pěšky od galerie.
Ateliér Barbary Hepworth, který byl od roku 1950 také jejím domovem, byl upraven do původního stavu, některé části působí dojmem jakoby si z nich sochařka jen na chvíli odskočila… Na stěně visí její pracovní plášť, v proutěném křesílku odpočívá kočka. Okolo sochařské náčiní, kamenné kvádry. A květiny. Sochařce zřejmě nestačila jen přilehlá zahrada, ale potřebovala být pro svou tvorbu obklopena rostlinami i v interiéru.
Právě v zahradě, z níž je vidět na nedaleký Atlantik, je možné nejlépe vychutnat tvorbu Hepworthové. Její sochy jsou nedílnou součástí zahrady, u některých se zdá, že ze země snad i “vyrůstají”. Natolik souzní s květenou, která spíše připomíná flóru Středomoří než pobřeží Anglie. Tímto způsobem se však připomíná teplý Golfský proud, který pobřeží Cornwallu omývá.
A když vane od moře studený vítr, mohou návštěvníky Muzea Barbary Hepworth zahřát právě její sochy. Vždyť tato “bohyně malých věcí”, jak ji nazval britský list The Sunday Times, dokázala přetvořit své životní prožitky nebývalým způsobem do kamene a dřeva. Její sochy jsou z toho druhu, jež nás nutí se jich dotknout a pohladit a tak si ještě více vychutnat jejich dokonalé geometrické tvary.
“Barbara byla skvělá. Nikdy se nevytahovala svým uměním. Její práce obdivuji,” říká bývalý námořník John, který se do Saint Ives přestěhoval v šedesátých letech minulého století z Londýna. Námořnické řemeslo však již dávno pověsil na hřebík. Bydlí v malém bytečku nedaleko galerie Tate a věnuje se hlavně malování. “Běžte se podívat do hospůdky na nábřeží, kousek od stanice záchranných člunů. Obraz v této hospodě jsem namaloval já,” chlubí se. I on je svým způsobem pokračovatelem tradice umělecké kolonie Saint Ives, i když se nikdy neproslaví tak jako Barbara Hepworth, která se znala s Picassem, Brancusim, Braquem, Mondrianem či Kandinskym a zejména s velikánem sochářství uplynulého století Henry Moorem.