Turistickou procházku Madridem můžeme samozřejmě začít kdekoli. Jedno místo se ale jako výchozí bod přímo nabízí – Origen de las carreteras radiales, nultý kilometr šesti hlavních silnic paprsčitě se rozbíhajících z Madridu po celém Španělsku, který vyznačuje zvláštní dlaždice v chodníku na náměstí Sluneční brány, Puerta del Sol.
„Střed světa a pupek Madridu“, jak označuje náměstí Karel Čapek ve Výletu do Španěl, je jedním z tradičních míst, kde si dávají Madriďané schůzky. V masovém měřítku to platí hlavně o silvestrovské noci, kdy zde davy vítají nový rok a o půlnoci každý polyká současně s odbíjením hodin ve věžičce na budově autonomní vlády tradiční kuličky hroznového vína. Před vládní budovou, která původně byla prvním madridským poštovním úřadem, je vzpomínaná dlaždice s nultým kilometrem a naproti ní jezdecký pomník krále Karla III., jehož podoba ani zde nezapře panovníkův přídomek Nosatec. Na rozlehlém náměstí, jež u východů z metra oživují nad rámec běžného ruchu mladíci v reflexních vestách s černými nápisy ORO, kteří nabízejí kolemjdoucím v době krize odkup jejich zlata, to není socha jediná. Na jednom konci září na podsaditém sloupu bělostná Venuše z dávno neexistující fontány, jíž však nikdo neřekne jinak než La Mariblanca. A na opačné straně ve své černi trochu nenápadný, nevelký, ale přesto velmi slavný výjev, známý z městského znaku: medvěd stojící na zadních a natahující se do koruny nízkého stromku planiky za jejími jahůdkám podobnými plody, vcelku trpkými, leč právě medvědy hojně požívanými.
Když se vydáme z náměstí Puerta del Sol na západ ulicí Calle Mayor, vstoupíme do tzv. habsburského Madridu. Madrid de los Austrias je čtvrť vybudovaná v dobách největší španělské slávy za vlády Habsburků. Musíme ale dát pozor, abychom neminuli její největší perlu – náměstí Plaza Mayor je obdélník uzavřený ze všech stran arkádovými domy. Vchází se sem devíti průchody, k nimž vedou snadno přehlédnutelné úzké odbočky z okolních ulic. A minout ho by byla opravdu škoda. Kdykoli na tohle náměstí vstoupím, mám pocit, jako bych se ocitl uprostřed divadelního sálu s třemi patry lóží – světlým kamenem lemovaných oken v rezavě červených stěnách, s kovovými zábradlíčky úzkých balkonů před sebou. V obloucích parteru se skrývají různé obchody, ale hlavně bary a kavárničky, z nichž některé expandují se svými stolky a slunečníky i ven, na plochu náměstí, aby tak přispěly svým dílem k divadlu života, jež se tu odehrává čtyřiadvacet hodin denně a jehož herci jsou v neoddělitelné směsici turisté a Madriďané, doplněni o různé pouliční umělce a občas i procházející dvojici vlídně dozírajících policistů.
Uprostřed se na to dívá ze sedla svého oře ten, jenž nechal náměstí postavit – král Filip III. O přestavbě této tradiční kupecké části Madridu uvažoval již jeho otec Filip II., který zpracováním návrhu pověřil svého dvorního architekta Juana de Herreru. K realizaci se nakonec přikročilo až skoro o 40 let později, v roce 1617, ale Juan Goméz de Mora, který stavbu vedl, se dílem svého velkého předchůdce hodně inspiroval. Dlouhé řady oken v prostých, ničím nepřerušovaných fasádách, čtverhranné věžičky s břidlicovými střechami – vliv slavného Herrerova Escorialu je víc než zřejmý. A mluvíme-li o architektech, nesmíme zapomenout ještě na Juana de Villanuevu, jenž dal náměstí současnou podobu po velkém požáru v roce 1790.
Přirovnání k divadlu má i své historické opodstatnění. Plaza Mayor sloužila jako jeviště nejrůznějších událostí a oslav, od svateb, pohřbů, turnajů a býčích zápasů až po vynášení rozsudků inkvizice a upalování kacířů. To vše za přihlížení početného diváctva v oknech a na balkonech, případně i na provizorních tribunách. Uprostřed severní fronty stojí Casa de la Panadería, původně pekárna, jež se ze vzhledu ostatních domů na první pohled vymyká. Její průčelí zdobí malby (ty současné jsou novodobé z roku 1992) a velký erb Španělska z doby vlády Karla II., pod nímž je královský balkon, odkud sledoval dění na nám…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madrid