Porto, druhé největší portugalské město, které vyrostlo na pahorku Penaventosa nad řekou Douro, má asi čtvrt milionu obyvatel. V celé metropolitní oblasti žijí skoro dva miliony lidí, což v případě desetimilionového Portugalska není málo. V kosmopolitní atmosféře města našlo domov mnoho osob z portugalsky mluvících zemí, jako jsou Brazílie, Angola či Mosambik, ale také lidé z Rumunska, Ukrajiny, Indie, Pákistánu nebo Číny. Všichni společně tu skládají mozaiku nevšedních gastronomických a kulturních zážitků. Město se pyšní množstvím historických památek, moderních budov, tradičních a exkluzivních obchodů, klikatými uličkami se středověkým nádechem i širokými bulváry a v neposlední řadě slavným vínem.
Jméno Porto v překladu znamená „přístav“. Portugalci ho, na rozdíl od jiných názvů měst, píší tvrdošíjně i se členem, tedy „o Porto“, z čehož angličtí obchodníci s portským vínem udělali Oporto. Anglická stopa ve městě se datuje již od roku 1386, kdy byla uzavřena Windsorská smlouva, jedna z nejstarších dosud platných vojenských aliancí na světě, stvrzená v Portu o rok později svatbou Jana I. a Filipy z Lancasteru. Nenechte se ale zmást zdánlivě podobnými slovy mezi oběma jazyky. Šipky caves ve Vila Nova de Gaia vás navedou do portugalských vinných sklepů, nikoliv do anglických jeskyní. Obyvatelé druhého největšího města Portugalska nářečně vyslovují jméno svého milovaného domova jako [u puooortu]. Říkejte to jako oni a budete jejich, stanete se částečnými Porťany či Porťankami. To se může projevovat například tím, že místo obvyklých surovin v supermarketu si k večeři na ulici koupíte sardinku ugrilovanou pod oknem s tepanou mříží, ve stánku od paní v šátku dostanete k nákupu ovoce meruňku navíc. Po hlavním jídle se pravděpodobně budete dožadovat portského nebo alespoň místního typického piva značky Nortada, jehož jednotlivé druhy jsou pojmenovány podle portských městských čtvrtí jako Campanhã nebo Massarelos. Případně se přistihnete, že občas stojíte na břehu Doura a jen zamyšleně hledíte do vln.
V Portu snadno propadnete rozevlátosti doby romantismu. Může za to nejen památkáři chráněná architektura, která se zejména v centru města opravuje tak pomalu, že se na ni vrství časy, ale i výrazné pouliční projevy typického portugalského pocitu saudade mísícího v sobě melancholii s nadějí. Najdeme zde však i nesmazatelné stopy romantismu literárního, který se jako první začal tázat po národním uvědomění. V Portu se v roce 1799 narodil, žil a tvořil zásadní autor tohoto uměleckého období, básník, dramatik a spisovatel João Baptista da Silva Leitão de Almeida Garrett. Jeho jméno, ze kterého se vlastně užívají jen obě příjmení po příbuzných z otcovy portugalské a matčiny anglické strany, Almeida Garrett, vás bude provázet téměř všude. Jmenuje se po něm náměstí v centru města, útulná menší knihovna s kavárnou v zahradách Křišťálového paláce, a především síť tří turistických tras Caminhos do Romântico, které představují socio-kulturní, průmyslovou a zemědělskou minulost Porta. Po studiích a návratu z anglického exilu bojoval Almeida Garrett jako dobrovolník na straně liberálů a během obléhání Porta v roce 1844 napsal pod vlivem událostí a četby románů Victora Huga novelu Podloubí v Anenské ulici, zasazenou sice do středověku, avšak s působivostí tehdy aktuálního politického pamfletu. Od roku 1970 si ji můžeme přečíst i v češtině.
Na severu Portugalska jsou více než na jihu patrné rozdíly mezi ročními obdobími, a tak Porto žije během roku dvojím rytmem. Na jaře a v létě jsou ulice plné lidí dlouho do noci, většina kaváren a restaurací vás obslouží na zahrádkách esplanadas. Pěší se vyhýbají vozíkům se zmrzlinou, stánkům s ovocem či rybami, pouličním kreslířům. Rozkvétají bílé magnolie a oranžovofialové strelicie. Zejména muži důchodového věku s typickými placatými čepicemi tráví odpoledne ve stínu stromů na některém z náměstí a hrají kostky. Na podzim se Porto halí do mlhy, kterou probleskují světla lamp, a dlažba se leskne po častých deštích. Zmrzlinářské vozíky nahradí ty s pečenými kaštany, případně s vařenou kukuřicí. Na všudypřítomné pomerančovníky, zpravidla plné nesklízených plodů, občas nad ránem sedá jinovatka. V malých barech a hospůdkách se pije portské pro zahřátí, protože většina domů není vybavena topením, v rohu nezřídka běží na obrazovce fotbal. Kromě skvělé kávy zahřeje tělo i mysl také silná zeleninová polévka caldo verde. Pokud vám dochází energie a na klasický dezert pastel de nata se už nemůžete ani podívat, zkuste místní hutnou toucinho do céu, „nebeskou slaninu“ plnou mandlí a skořice.
Ozdobné, jednostranně glazované kachlíky azulejos, nejčastěji v modrobílé kombinaci, nacházíme po celém Portugalsku. V Portu je však jejich výskyt mimořádný. V některých částech centra pokrývají celé fasády domů, fontány nebo lavičky v parku. Původ azulejos hledejme v tradičním arabském umění, které v Evropě ovlivnilo nejvíce právě Pyrenejský poloostrov. Ostatně i název kachlíků je zkomoleninou původně maurského slova pro „leštěný kámen“. Azulejos se nejprve vyráběly v Seville, ale v roce 1503 nechal král Manuel I. přenést výrobu do Portugalska. V této době se ustálily dodnes používané dva základní opakující se a na sebe navazující vzory, geometrické a květinové. Postupně se přidávaly i figurální výjevy z náboženského života či historie. Typická kobaltově modrá barva (ačkoliv se najdou i azulejos zelené, žluté a oranžové) napodobovala populární čínský porcelán považovaný tehdy za velmi kvalitní, takže byl také patřičně drahý. Přímo v Portu bylo postupně několik výroben azulejos, později celých továren, z nichž nejznámější Fábrica Cerâmica do Carvalhinho zahájila svou činnost v roce 1841 a ukončila ji až o 130 let později. Jejími výrobky se honosí značná část regionu. Také v současnosti mají azulejos stále zásadní estetický i historický význam a bývají zakomponovány do moderních architektonických projektů jako součást portugalské identity.
Kachlík azulejo může být skvělým suvenýrem. Prodávají se ve všemožných velikostech, od miniaturních s magnetem pro ozdobení lednice až po půlmetrová umělecká díla, která můžete pověsit na zeď místo obrazu. Jen malé varování, tyto kachlíky v teplotách pod nulou praskají, proto je vhodnější jejich umístění do interiéru.
Příslovečná rivalita Porta a Lisabonu se projevuje nejen mezi fanoušky nejslavnějších fotbalových klubů FC Porto a Benfica Lisabon. Lisaboňané označují Porťany jako tripeiros (pojídači lidového portského pokrmu z hovězího žaludku s dršťkami, bílými fazolemi, mrkví a rýží), Porťané je na oplátku označují jako alfacetes (pojídači hlávkového salátu, pěstovaného v Lisabonu ve velkém), ale všichni stejně vědí, že jsou harmonickými součástmi jednoho organismu. Pokud portugalské srdce nacházíme v Lisabonu, jeho duše sídlí v Portu.
Minulost města
Oblast dnešního Porta byla osídlena v době bronzové kolem 8. stol. př. n. l. keltskými kmenovými svazy Gallaiciů, ke kterým se postupně přidávali féničtí kupci. Po skončení punských válek byla tato část Pyrenejského poloostrova připojena k Římské říši a více či méně úspěšně romanizována. Společně s latinou pronikal do oblasti i pokrok v podobě dlážděných komunikací, mostů a někde dosud dochovaných akvaduktů. Římská vláda v Portu skončila v období stěhování národů. Roku 409 východogermánský kmen Svébů překročil Pyreneje a následující rok jeho první král Hermerich založil na území bývalé římské provincie Gallaecia království, které existovalo až do roku 584. Během 5. stol. se v celé oblasti ujalo křesťanství a zhruba od poloviny 6. stol. sídlil v Portu biskup.
Během arabské expanze po roce 711 se většina Pyrenejského poloostrova dostala pod vliv Maurů. Jejich kultura je dosud patrná v některých slovech, architektonických prvcích, odráží se v žánrech poezie, stejně jako ve sladké a kořeněné gastronomii. V roce 868 pověřil Alfons III., král dnešních španělských území Asturie, Leónu a Galicie, podřízeného galicijského válečníka Vímaru Perese, aby se pokusil znovu získat oblast mezi řekami Minho a Douro a připojit ji ke křesťanskému světu. Úspěšný válečník se stal prvním hrabětem nově utvořeného Portugalského hrabství (Condado de Portucale). K definitivnímu vyhnání Maurů se však došlo až v 11. stol.
Z Porta se stalo významné obchodní centrum se strategicky položeným, velkým a bezpečným přístavem. Další zisky přinesly zámořské objevy v 15. a 16. stol., které později nahradil obchod s vínem. S rozmachem výroby vína v okolí řeky Douro rostla i potřeba jeho distribuce. Vznikaly nové lodní trasy, například mezi Portem a Anglií v roce 1703, ale také specializované obchodní společnosti, většinou anglické. V důsledku tohoto rozmachu anglických obchodníků začal tehdejší portugalský první ministr Sebastião de Carvalho e Melo, známý jako markýz de Pombal, s monopolizací celého tohoto sektoru ve prospěch Portugalska. Proti tomu se bouřili drobní vinaři, ale Pombal nepokoje velmi tvrdě potíral. Když se v únoru 1757 zvedl v Portu odpor vůči Vinařské společnosti horního Doura, nechal popravit přes tři desítky lidí.
V 17.–19. stol. město rychle rostlo. Bylo zde mj. založeno několik klášterů, zejména jezuitský, karmelitánský a také augustiniánský, jehož kostelní věž Torre dos Clérigos, vysoká 76 m, je dnes přístupná jako rozhledna. Rozvíjející se město se stalo zajímavou kořistí pro napoleonské vojsko, jež pod vedením maršála Soulta vstoupilo na území Porta roku 1809. Místní obyvatelé se snažili před vojáky uprchnout a k přechodu přesu Douro použili improvizovaný pontonový most sestavený ze zakotvených člunů barcaças. Ten se pod vahou velkého množství lidí zřítil a kdo se neutopil, toho zabili francouzští vojáci. Neštěstí tehdy nepřežilo přes 4000 osob, na což dodnes poukazuje reliéf u nového mostu Ponte Pênsil otevřeného v roce 1843.
Druhá polovina 19. stol. přinesla městu industrializaci, stavbu železnice a mostů přes Douro. Rozvoj města pokračoval i ve 20. stol., kdy se začala utvářet portská aglomerace. Za ultrapravicového autoritářského režimu Nového státu v letech 1933–1974 pod diktátorským vedením Antonia de Oliveiry Salazara a později Marcela Caetana bylo Portugalsko jednou z nejzaostalejších evropských zemí, odkázané především na zemědělství a ruční výrobu. Sporadický průmysl byl koncentrován v Setúbalu poblíž Lisabonu a právě v Portu. Výrazného rozvoje se průmysl dočkal až po tzv. karafiátové revoluci 25. dubna 1974.
Oproti uhlazenému Lisabonu, který po staletí vzhlížel zejména k Paříži, bylo rustikální Porto vždy svérázným a odbojným městem, jež podněcovalo lidová povstání, tepalo morálku královského sídelního města i církevní mocenské manipulace a snažilo se nezapomínat na prosté vesničany z okolních obcí.