Alpy

Alpy zabírají svou rozlohou 220 000 km² přibližně dvě procenta povrchu Evropy, a čistě statisticky vzato jsou tedy pouze jeho nepatrnou částí. Naproti tomu celému kontinentu jasně dominují svou nadmořskou výškou. Bez ohledu na statistiku z toho nutně vyplývá velký vliv horstva na utváření přírodního prostředí i daleko za hranicemi, kterými je vymezeno. Mluví-li se někdy o Alpách jako o střeše Evropy, má to hlubší opodstatnění, než by se mohlo na první pohled zdát.

I když Alpy jsou jednou z nejmladších stavebních jednotek evropského povrchu, mají za sebou dlouhý vývoj, jenž bývá zjednodušeně vysvětlován kolizí africké litosférické desky s deskou evropskou: srážka desek vyvolala vyvrásnění mohutných vrstev mořských uloženin a ty pak čekal výzdvih při následném podsouvání africké desky pod Evropu. Ve skutečnosti toto drama v zemské kůře probíhalo daleko složitěji, Alpy se vyvíjely v několika etapách, jejichž průběh je dnes možné rekonstruovat jen v hlavních obrysech. Od konce druhohor totiž prošly několikerým procesem zarovnávání, který vždy přerušilo oživení tektonických pohybů. Přitom často docházelo k přesunům rozlehlých horninových komplexů, někde i na stokilometrové vzdálenosti, takže výsledkem vrásnění bylo pásemné pohoří s komplikovaným fundamentem, jehož výzkum býval v minulosti pro geology často hotovým hlavolamem. V Alpách ale kupříkladu poprvé potvrdili existenci příkrovů a vysvětlili mechanismus jejich vzniku.

První výraznější horotvorný neklid se v alpské oblasti ozval ve svrchní křídě, zhruba v období, kdy u nás vznikaly v mělkém moři usazeniny budoucí České křídové tabule. Na místě Alp se tehdy nacházelo evropské pobřeží oceánu Tethys, který se v důsledku kontinentálního driftu zvolna uzavíral; za jeho pozůstatek považujeme dnešní Středozemní moře. Nejintenzivnější fáze vrásnění alpské oblasti však proběhly mnohem později, ve starších třetihorách, přibližně před 40 miliony let. Potom začalo moře ustupovat. Od miocénu v mladších třetihorách je doložen postupný výzdvih vyvrásněných hmot – podle některých odhadů Alpy vyrostly do současnosti o tři až čtyři kilometry, za poslední milion let ale určitě o více než kilometr. Výzdvih pokračuje i nadále a je pečlivě sledován, neboť časem může mít vliv na stabilitu některých velkých staveb, zvláště přehrad a tunelů. Naměřené hodnoty se pro jednotlivé alpské části liší, podle různých pramenů kolísají zhruba v rozmezí 1 až 8 mm za rok.

Samotným výzdvihem však horstvo velehorský charakter nezískalo, na pomoc muselo přijít ještě pleistocénní zalednění, pod jehož mrazivou pokrývkou téměř celé Alpy několikrát na delší dobu zmizely. V důsledku oscilací klimatu se zde nakonec vyvinuly typické tvary glaciální eroze i akumulace – jehlancovité štíty, ostré skalní hřebeny, skalní prahy, kary, trogy, visutá údolí, morény a mnohé další. Ledovci přemodelovaný alpský terén byl v minulosti podrobně zkoumán, až se sám stal odborným pojmem – geomorfologové hovoří o alpínském typu reliéfu. Do nomenklatury se dostala i jména německých řek Gunz, Mindel, Riss a Wurm, tekoucích od severního okraje Alp územím tzv. alpské předhlubně k Dunaji. Psána s malým počátečním písmenem označují čtyři hlavní glaciály rozlišené v alpské oblasti.

Alpy probíhají od Janovského zálivu k Vídni v širokém, asi 1200 km dlouhém oblouku, který má složitou příkrovovou stavbu, a proto se o Alpách také někdy mluví jako o alpské horské soustavě anebo horském systému. Vyznat se v něm není zrovna snadné, navíc horopisnou situaci komplikuje i to, že horstvo zasahuje na území více států, z nichž každý používá trochu jiné členění. U nás se nejčastěji setkáme se základním rozdělením Alp na Západní a Východní, které navzájem odděluje pomyslná linie sledující geologické rozhraní západoalpských a východoalpských příkrovů. Linie probíhá z Bodamského jezera údolím Rýna do Splužského průsmyku a dále k italskému jezeru Como. Západní Alpy, jež dosahují větších nadmořských výšek, se obvykle dále dělí na tři souběžná pásma: vnitřní a vnější krystalické a na vnější vápencové (někdy se můžeme setkat i s poněkud odlišnými názvy), toto dělení je ale spíše geologické než orografické. Východní Alpy jsou proti Západním nižší, avšak rozlehlejší (patří jim asi 60 % celkové rozlohy), širší a také symetričtější – centrální krystalické pásmo s hlavním alpským hřebenem provázejí na severu i jihu pásma příkrovů. Na rozdíl od Západních Alp se v našich publikacích často používají horopisné názvy Severní a Jižní vápencové Alpy a Centrální krystalické Alpy. Dalším stupněm dělení Alp pak už jsou jednotlivé horské celky, z nichž některé se dále člení, např. Salcburské Alpy na Tennengebirge, Dachstein a Totesgebirge. Ani v tomto stupni rozdělení ale nevládne v literatuře jednota.

V praxi se můžeme setkat ještě s jiným rozdělením, a sice podle státních hranic tzv. alpských států, kterých je celkem sedm, včetně maličkého Lichtenštejnska. Názvy Švýcarské, Rakouské a Francouzské Alpy jsou u nás velice frekventované, ostatní už mnohem méně. A když už jsme u názvosloví, hodí se připomenout, že slovem alp Keltové nazývali výšinu nebo vysokohorskou pastvinu. Od Keltů toto slovo převzali a dále rozšířili Římané, jeho prapůvod je však patrně předkeltský. Mnohem později slovo Alpy zdomácnělo v názvech pohoří nejen na celém světě (známe třeba Japonské Alpy, Australské Alpy či novozélandské Jižní Alpy), ale dokonce už i na Měsíci (Montes Alpes).

Vraťme se teď ještě k výškové převaze Západních Alp, která je důsledkem jejich většího výzdvihu. Zatímco Východní Alpy se mohou chlubit pouze jedinou čtyřtisícovkou (Piz Bernina, 4049 m), v Západních Alpách najdeme čtyřtisícových vrcholů hned několik desítek. Přesný počet zůstává nejasný, neboť odborné kruhy se zatím nemohou dohodnout. Problém je v tom, které vyvýšeniny lze ještě považovat za samostatný vrchol. Znalci nejčastěji udávají čísla okolo šedesátky nebo osmdesátky, existuje ale také seznam 182 vrcholů. Podle něj není druhou nejvyšší horou Dufourspitze (4634 m) v masivu Monte Rosa, ale Mont Blanc de Courmayeur (4748 m), dosud zpravidla uváděný jako předvrchol nejvyšší alpské hory.

Naprostá většina čtyřtisícových štítů se nachází ve skupině Mont Blanku a ve Walliských a Bernských Alpách. Tyto tři silně zaledněné horské celky také nabízejí v evropských hranicích nejatraktivnější podívanou na vysokohorský reliéf v celé jeho komplexnosti.

Východní Alpy mohou proti přesile ledem opásaných obrů vytáhnout trumf jiných kvalit, jenž má ovšem rovněž velkou hodnotu – Dolomity. Podvojný uhličitan vápenato-hořečnatý, takové je chemické složení horniny, která toto pohoří Jižních vápencových Alp z velké části buduje a po níž bylo i pojmenováno. Dolomit se rozpouští ve vodě hůře než vápenec a lépe odolává chemickému zvětrávání. Těmito svými vlastnostmi umožnil vykonat erozním procesům dílo, jaké nemá hned tak někde na světě obdobu. Dolomity jsou pohořím, ale zároveň gigantickým skalním městem, zkamenělou fantazií a navíc oblastí nesmírně přívětivou k návštěvníkům. Žádná dlouhá putování k horám – skalní stěny, po mnoho dní v roce prohřáté slunečním zářením, tu vystupují z rozkvetlých luk a někdy i přímo od silnice.

Jiným příkladem obrovské pestrosti reliéfu Alp je přítomnost velehorského krasu, s nímž se můžeme setkat v mnoha partiích vápencových pohoří a jehož povrchové tvary se vyvíjejí hlavně působením mrazových modelačních procesů. Podzemí krasových oblastí Alp nadto skrývá spoustu jeskyní, z nichž některé nalezneme na předních pozicích světových speleologických „hitparád“. K vůbec nejhlubším jeskyním světa se řadí hned tři alpské: Lamprechtsofen (-1632 m) u rakouského Loferu, dále pak Gouffre Mirolda (-1626 m) a Jean-Bernard (-1602 m) v Savojských Alpách. Není to zdaleka všechno, jen v Rakousku bychom ještě napočítali více než deset jeskyní s hloubkou přesahující jeden kilometr.

Nejrozsáhlejší alpské jeskynní systémy má Švýcarsko, Rakousko však za ním příliš nezaostává. Celková délka chodeb jeskyně Hölloch v Glarnských Alpách se prozatím blíží dvěma stům kilometrů (část je zpřístupněna), chodby systému Siebenhengste-Hochgant poblíž Interlakenu měří zatím 160 km; v obou případech se v dohledné době očekává dosažení dalších prostor. V Rakousku je s více než 90 kilometry chodeb nejdelší Hirlatzhöhle v masivu Dachsteinu, za zmínku ovšem stojí zejména turisticky populární Eisriesenwelt u Werfenu v Salcbursku. Ten má sice „jen“ 40 km chodeb, zato ale drží primát největší ledové jeskyně na světě. Ze srážkové vody prosakující do vnitřních prostor vznikají v důsledku specifického proudění vzduchu proměnlivé ledové útvary, jejichž mocnost dosahuje v některých místech až 20 m.

Mimořádně zajímavých zpřístupněných jeskyní napočítáme v Alpách několik desítek, u nás se však o nich zatím moc nemluví, což je škoda. Asi nikdo nebude zklamán, pokud navštíví krápníkové jeskyně sv. Beata (St-Beatus Höhlen) u Interlakenu nebo se zúčastní plavby po hladině podzemního jezera St-Léonard u Sionu. Pro případnou inspiraci ještě krátký výčet několik dalších podzemních lokalit: Pekelné jeskyně Baar (Höllgrotten Baar) u Zugu, Křišťálová jeskyně (Kristallhöhle) Kobelwald u Altstättenu, ledová Sněžná jáma ve slovinských Kamnických Alpách, Mamutí jeskyně (Mammuthöhle) v masivu Dachsteinu a ledová Rieseneishöhle tamtéž.
Výrazným morfologickým prvkem, který reliéf alpské oblasti v hrubých rysech člení, ale současně i propojuje, jsou dlouhá hluboká údolí protažená ve směru podélné osy pohoří. Vznikala na systému tektonických linií, modelována byla hlavně pleistocénními ledovci a dnes tudy protékají velké alpské řeky. Častěji se s nimi setkáme ve Východních Alpách, kde k nejdelším patří údolí řek Enns, Salzach, Inn a Mura, v Západních Alpách jsou to hlavně údolí Předního Rýnu a Rhôny. Zvláštní pozornost si zaslouží severoitalské údolí Val Pusteria s horními toky Rienzu a Drávy, kterým probíhá jedna z nejdelších a nejvýznamnějších tektonických poruch evropské pevniny, tzv. alpsko-dinárská jizva. Tady se na povrchu nápadněji než jinde projevuje přetrvávající kolize litosférických desek – příkrovy Jižních vápencových Alp včetně oblasti Dolomitů jsou od poruchy odsouvány přibližně jihovýchodním směrem, příkrovy ležící severněji směrem opačným. Všechna jmenovaná údolí mají jednu velkou zásluhu. Na úsvitu dějin otevřela cestu do nitra Alp civilizaci a dodnes jí tam usnadňují přístup. A je logické, že dodnes v rámci celého horstva vykazují největší hustotu osídlení.

Rozmanitost a složitost alpského reliéfu se projevuje také velkými místními podnebnými rozdíly. Někde se klima radikálně mění už na velice krátkých vzdálenostech. Takto se od svého okolí odlišují zvláště některé mezihorské kotliny a údolní pánve, kde během roku spadne několikanásobně méně srážek než na návětrných svazích okolních hor; také tam bývají častá bezvětří, studené zimy s četnými inverzemi, ale celkově nadprůměrný počet slunečných dnů. Za typický příklad můžeme považovat švýcarský Horní Engadin s několika klimatickými lázněmi nebo rakouské Lungau.

Reliéfem je rovněž podmíněn populární „teplý vítr na tři“ – fén, který vzniká v důsledku rozdílného tlaku vzduchu na protilehlých svazích horských hřebenů a nárazovitě výrazně otepluje některá alpská údolí. Fén není místní specialitou, vyskytuje se i v mnoha jiných horstvech světa, v Alpách byl však objasněn jeho vznik. Název pochází z jména římského boha teplého západního větru Favonia, do německé podoby föhn se vyvinul přes rétorománštinu.

Jako celek alpský reliéf ovlivňuje své okolí prostřednictvím řek, hlavně jejich vodnatostí a transportem erodovaného horninového materiálu, především ale výrazně zasahuje do evropského klimatu. Bariéra Alp představuje společně s karpatským obloukem předěl mezi chladnými vzduchovými hmotami evropského severu a teplými ve Středomoří. Bez jejího vlivu by i u nás bylo podnebí poněkud jiné.