Česko – Doba Karla IV.

59 

Vydání: březen 2016

Za vlády prvních lucemburských panovníků, Jana Lucemburského a Karla IV., prošlo České království obdobím rozmachu. Získalo nový územní rozsah zastřešený státoprávním pojmem Koruna království českého, který si v hrubých rysech udrželo po několik následujících století. Z pohledu lucemburských hrabat bylo České království významnou akvizicí s velkým potenciálem. Lucemburský rod usiloval o konsolidaci rozmanitých území a lén pod svou svrchovaností a již delší dobu bylo zjevné, že politicko-geografická situace hrabství neumožňuje významnější expanzi. Široká územní základna a odpovídající fiskální příjem přitom byly nezbytné i pro udržení říšského trůnu, který získal roku 1308 Janův otec, Jindřich VII…

Doba Karla IV.
Katalogové číslo: cesko-doba-karla-iv Kategorie: , ,
časopis Země světa - logo
Doba Karla IV.

Za vlády prvních lucemburských panovníků, Jana Lucemburského a Karla IV., prošlo České království obdobím rozmachu. Získalo nový územní rozsah zastřešený státoprávním pojmem Koruna království českého, který si v hrubých rysech udrželo po několik následujících století. Z pohledu lucemburských hrabat bylo České království významnou akvizicí s velkým potenciálem. Lucemburský rod usiloval o konsolidaci rozmanitých území a lén pod svou svrchovaností a již delší dobu bylo zjevné, že politicko-geografická situace hrabství neumožňuje významnější expanzi. Široká územní základna a odpovídající fiskální příjem přitom byly nezbytné i pro udržení říšského trůnu, který získal roku 1308 Janův otec, Jindřich VII.

České království bylo bohaté nejen díky kutnohorskému stříbru. Jeho hospodářství dokázalo profitovat z rozsáhlého systému inovací, jenž přišel z německojazyčných zemí spolu se silnou migrační vlnou ve 13. stol. Adaptace přinesla hlubokou civilizační proměnu, která určovala souřadnice zdejšího života až do 16. stol. V jejím rámci byla dotvořena síť cest, vybudovány hrady, kostely a kláštery, založeny vsi a nová města, kde se odehrávala směna s venkovským zázemím. Souběžně s tímto vnitřním vývojem Přemyslovci expandovali. Z českého jádra vybudovali rozsáhlé dynastické celky. Konglomerát Přemysla Otakara II. čítal rakouské země a jednu dobu sahal až k Jaderskému moři, zatímco Václav II. a Václav III. nakrátko ovládli tři středoevropská království Čechy, Polsko a Uhry. Český král byl také významným hráčem ve Svaté říši římské. Ovlivňoval volbu římského krále a nakonec se stal jedním z jeho sedmi volitelů, říšských kurfiřtů. Římští králové tak nezřídka viděli v českém králi silného soupeře, což se stalo osudným zvláště Přemyslu Otakaru II., ale ani vláda Václava II. se neobešla bez potyček s římským králem z habsburského rodu.

Po vymření Přemyslovců (1306) se jejich soustátí rozpadlo a nastalo relativní bezvládí, poněvadž zvolení panovníci Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský nebyli schopni se plně prosadit a zajistit pravidelnou vládu. Morava byla oddělena od Čech, královská doména v rozkladu, Pražský hrad neobyvatelný, královské hrady zastaveny a šlechta i měšťané sdruženi do frakcí, jež si počínaly svévolně a soupeřily mezi sebou o zdroje, moc a vliv. České království potřebovalo regulérní královskou vládu a pokojné soužití se Svatou říší římskou, nejlépe pod vládou jedné dynastie. To se nástupem Lucemburků na český trůn víceméně podařilo uskutečnit. Na rozdíl od Habsburků a Jindřicha Korutanského se Jan udržel na českém trůně, což bylo kupříkladu v očích básníka Guillauma de Machaut chvályhodné samo o sobě. Navzdory nebezpečným potyčkám se šlechtickými frakcemi v prvním desetiletí své vlády, zajistil král příjmy své komory a úspěšně restituoval přemyslovské dědictví.

Po smrti císaře Jindřicha VII. (1313), jenž se pokusil podmanit si Itálii, kde se neuralgicky střetávaly zájmy mnoha politických hráčů, se stala opětovná lucemburská kandidatura na říšský trůn zhola nemožnou. Lucemburská strana podpořila kurfiřtskými hlasy i vojensky Ludvíka Bavora z rodu Wittelsbachů. Janův vztah k Ludvíku Bavorovi byl ale plný nečekaných zvratů a diplomatických lstí. Lucemburkové, kteří se ve 30. letech pokusili obnovit své panství v Itálii, jej nakonec odstranili z říšského trůnu protivolbou Karla jako nového římského krále v roce 1346. Ten si ovšem musel trůn, na němž se měl skvět více než třicet let, na svém soupeři a jeho spojencích vojensky i diplomaticky vybojovat.

Království krále Jana
Jan Lucemburský položil pevné základy pro pozdější rozkvět a expanzi Českého království. Na počátku své vlády se rychle vyrovnal s Habsburky a získal zpět Moravu. Po dohodě s Boleslavem III. Lehnicko-Břežským se k Čechám vrátilo Opavsko (1311), které Jan svěřil roku 1318 Mikuláši, synu Přemyslova levobočka Mikuláše, někdejšího držitele Opavska. Opavský kníže Mikuláš II. měl králi pomoci při obnově a rozšiřování vazalských vztahů slezských knížat k českému králi, které Jan úspěšně realizoval v letech 1326 a 1329. Některé državy slezských knížat přešly časem pod bezprostřední vládu českého krále. Úspěšná expanze do Slezska a smír s polským králem Kazimírem byly vykoupeny Janovou rezignací na titul polského krále (1335), který zdědil po Přemyslovcích. Jan se rovněž postaral o návrat budyšínské marky, kdysi věna Boženy, dcery Přemysla II. V roce 1319 ovládl budyšínskou část, roku 1329 Zhořelecko. Toto území později nazývané Horní Lužice navazovalo na Žitavsko, součást království. Tamější města, jež se roku 1346 spojila spolu s Žitavou ve spolek Šestiměstí, ležela na obchodní cestě Hohenstrasse, na kterou byla tzv. Žitavskou cestou napojena Praha. Karel IV. získal v 70. letech ještě Dolní Lužici, a ovládl tak i cestu Budyšín-Chotěbuz. Jan Lucemburský úspěšně pronikal také za hradbu Krušných hor, do Plíseňska a Vogtlandu.

Vláda krále Jana nebyla ve své době v Českém království vnímána jako příliš uspokojivá. Značný podíl na tom měla skutečnost, že panovník pocházel z odlišného politického a kulturního prostředí a jeho aktivity přesahovaly obzory české veřejnosti. Současníkům nebylo moc jasné, na co jsou vynakládány prostředky získané v království, jež mizely kdesi za Rýnem, ani k čemu jsou dobré lenní vztahy. Janovo turnajové umění obdivované napříč Evropou se v Čechách zvrtlo ve fiasko. Někteří Čechové špatně snášeli cizí rádce, jiní cizí módu a multikulturnost v pražských ulicích. Vztahy k Lucembursku, druhému centru Janových držav, byly spíše rivalizující a v královské rodině nepanoval vždy soulad. Tyto potíže se zmírnily za vlády Karla IV., jenž se díky přemyslovské krvi těšil větší legitimitě a díky vládě ve Svaté říši římské i větší autoritě. Také si dával více záležet na vysvětlování nejasností a rozptylování obav. České království se stalo centrem a pilířem Karlovy vlády a dynastické politiky.

Karel IV. a Koruna království českého
Státoprávní pojem Corona regni Bohemiae systematicky užívaný Karlem IV. byl velmi užitečným nástrojem při upevňování a scelování Janových výdobytků a budování lucemburského státu. Definuje oblast panování a práv českého krále jako skutečnost trvalého charakteru, jež nekončí úmrtím korunované osoby či vymřením dynastie, nýbrž přechází jako celek na kohokoli, kdo se stane českým králem. Tento abstraktní termín měl svůj materiální protějšek v korunovačním klenotu, jenž měl – nebyl-li zrovna používán – trvale spočívat na lebce sv. Václava ve Svatovítské katedrále. A nebyl by to Karel, kdyby nenechal sepsat i korunovační řád.

Pojem Corona regni Bohemiae nacházíme hlavně v lenních smlouvách – např. slezská knížata byla vazaly nejen českého krále, ale i Koruny království českého – a v tzv. inkorporačních listinách, které do Koruny království začleňovaly stará i nově získaná území. Série listin potvrzující a ustavující státoprávní poměry Českého království 7. dubna 1348 obsahovala inkorporace hned dvě: první z nich zahrnula do Koruny Moravské markrabství, Olomoucké biskupství a Opavské vévodství, druhá přivtělovala Budyšínsko se Zhořeleckem a slezská knížectví. Inkorporační listinu vydal císař Karel i pro část Horní Falce (1355), kterou získal díky sňatku s Annou Falckou a z níž se dalšími akvizicemi snažil vybudovat celistvou zemi s administrativním centrem v Sulzbachu. Horní Falc na Zlaté cestě spojující Norimberk s Prahou však Karel nakonec obětoval svému velkému cíli získat Braniborsko (1373), které disponovalo kurfiřtským hlasem. Ke Koruně království českého patřila i série drobných držav a lén, feuda extra curtem, jež se rozprostírala od Čech k Rýnu, a umožňovala tak císaři na cestách nocovat na „svém“ území.

Ne vždy však bylo možno nárokované či obsazené území právně inkorporovat. Karel sám ke Koruně počítal i svá dědická práva na Polsko (úsilí o připojení Polska nakonec vedlo k získání Uher pro Zikmunda) a kolébku rodu Lucembursko, které ke Koruně patřilo a nesmělo být zcizeno. To mu musel zaručit jeho bratr Jan Jindřich, když mu Karel dle otcova testamentu svěřoval Moravské markrabství (1349). Od bratra Václava Lucemburského si Karel nechal slíbit, že pakliže zemře bez potomků, připadne Lucembursko českému králi. V roce 1383 se tak Lucembursko dostalo pod přímou vládu Václava IV. Období vlády Karla IV. si můžeme představit jako éru expanze a rozkvětu, k jehož obrazu patří i velká budovatelská a zakladatelská aktivita a třeba i pěstování vinné révy, jež obdařilo vltavské údolí rýnským a moselským šarmem. Pod povrchem však doutnaly rivality a konflikty, jež Karel dokázal udržet pod kontrolou nejen díky svým mimořádným schopnostem, ale i díky příznivým okolnostem.

 Stíny a ztráty: Václav IV. a Zikmund
Karlovi protivníci zpravidla reagovali na lucemburskou expanzi utvářením protilucemburských koalic. Když ovládl Braniborsko (1373), hledali rýnští falckrabí spojence pro ofenzivu proti Lucemburkům s vysvětlením, že prý císař chce „celou Říši připojit k České koruně“. Rýnští kurfiřti se stali strůjci potíží, které měl v Říši Václav IV., jenž se ujal vlády jako sedmnáctiletý po smrti svého otce, a to za poměrně nepříznivých okolností. Karlovo úspěšné úsilí přesídlit papeže z Avignonu do Říma se zvrtlo v dvojpapežství. Schizma způsobilo v Evropě velký společenský šok, vyostřilo napětí mezi knížaty a rozdmýchalo nejrůznější, v předchozím období spíše skrývané konflikty. Vyprázdnilo rovněž význam císařské korunovace, jelikož císař korunovaný jedním ze dvou papežů si stěží mohl nárokovat univerzální kredit. Také velmi zkomplikovalo dosavadní přátelské vztahy Lucemburků s Francií. Po smrti lucemburského vévody (1383) ztratil Václav IV. oporu na západě Říše. Zbytek královské rodiny, s výjimkou Václavova bratra Jana Zhořeleckého, sledoval vlastní zájmy a nebyl ochoten podpořit královu politiku. Václav postupně rezignoval na náročné úkoly, jeho pozice v Říši upadala, až byl sesazen (1400) a vystřídán svým rivalem rýnským falckrabím Ruprechtem III. Oslabeného krále pronásledovaly i potíže vnitropolitické.

Zároveň se započal územní rozpad Karlovy Koruny. Nejprve se ocitlo v zástavní držbě Lucembursko, v roce 1415 pak Zikmund, již jako římský král, zastavil Braniborsko. Zikmund sice slavil úspěch ve věci schizmatu, zato si však kauzou kolem Jana Husa odcizil jádro království, takže se pro smrti Václava IV. mohl fakticky ujmout vlády pouze v tzv. vedlejších zemích, Horní a Dolní Lužici a Slezsku. Na konci své vlády sice vše spojil, avšak Braniborsko bylo ztraceno a Lucembursko se navzdory značnému úsilí ze strany českých stavů, Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad již českému králi nevrátilo. Naproti tomu Čechy, Morava, Horní a Dolní Lužice a Slezsko se přes určité potíže udržely pohromadě až do 17. a 18. stol.

Doba Karla IV.

Hmotnost 161 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Česko – Doba Karla IV.“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.