Rumunské Karpaty
Značnou část českých turistů, kteří míří do Rumunska, lákají tamní hory pokrývající třetinu jeho rozlohy. Naprostá většina rumunských hor je součástí Karpat, pohoří táhnoucího se od východní Moravy přes Slovensko, Polsko, Ukrajinu a Rumunsko až do Srbska. Nejvyšší částí Karpat jsou nám dobře známé Vysoké Tatry, nicméně několik rumunských pohoří se jim výškou blíží a rozlohou je často překonávají. Navíc právě v Rumunsku najdete místa, kde se nepotkáte s dalšími turisty (a v ideálním případě ani s medvědem) a kde se žije pořád stejně jako před staletími.
Na začátek několik stručných rad. Pokud se chystáte na skutečnou vysokohorskou turistiku, vyrážejte vždy raději ve větším počtu: minimum jsou tři lidé. Investujte do kvalitního obutí a šatstva (ve Fagaraši může začít sněžit klidně i v červenci) a také do speciálního cestovního pojištění, které pokryje i případný zásah horské služby. Značení bývá občas nezřetelné nebo poničené, takže mít s sebou spolehlivou GPS není nikdy na škodu. V rumunských horách se také vyskytuje velké množství medvědů, kteří se poslední dobou hodně stahují k lidským sídlům. Na holých hřebenech se s nimi ale nesetkáte, jejich přirozeným prostředím je les a místa, kde mohou najít něco na zub, ať už je to ostružiní nebo popelnice za horskou chatou. Dobrá zpráva je, že medvědi se nás bojí ještě více než my jich, takže pokud procházíte lesem, dávejte o sobě pořád hlasitě vědět, aby měli čas vyklidit pozice. Pokud jste se učili, že v lese se hluk nedělá, v rumunském lese je tomu přesně naopak: mluvte, zpívejte, pověste si na batoh rolničky.
Horalů se bát nemusíte, většina se drží kréda, že hory jsou dost nebezpečné samy o sobě, proto si musíme pomáhat. Dnešní bačové už sice nežijí nomádským životem jako za starých časů, kdy přes hory se svými stády putovali často i přes hranice několika států, ale práce je to pořád nesmírně těžká a špatně placená. Život na salaši je pořád stejný jako před stovkami let, s tím rozdílem, že dnešní pastevci mají chytré telefony a lidové písničky poslouchají na YouTube. Sdružují se také v řadě skupin na Facebooku, kde se chlubí fotkami svých stád a navzájem si radí. Od bačů se dají nakoupit ovčí sýry a vesničané vám zase rádi prodají med, zavařeniny, sirupy a alkohol ze všeho, co v daném kraji roste. Vynikající je například sirup z jedlových výhonků (sirop de muguri de brad) – ten si z cest vozím pravidelně. Oblíbenou „tajnou neřestí“, které asi žádný Rumun na výletě neodolá, je afinata z borůvek, cukru a alkoholu. Výborné jsou také výrobky z buvolího mléka, jen pasoucí se buvoli jsou o něco nebezpečnější než „obyčejné“ krávy. Na horách také často potkáte volně se pohybující koně a samozřejmě ovčácké nebo toulavé psy. Ti první na vás budou možná útočit, protože to mají v popisu práce, konfliktu se dá ale snadno vyhnout. Ti druzí se vás spíš budou snažit přesvědčit, abyste jim dali něco k snědku, a možná s vámi půjdou po zbytek cesty.
Deštivý Fagaraš
Vyjmenovávat jednotlivá rumunská pohoří by trvalo dlouho, protože jich je okolo stovky. Soustředíme se proto jen na několik nejzajímavějších a turisticky nejoblíbenějších. Patří mezi ně zejména pohoří z jižního pásu rumunských Karpat, která jsou také nejvyšší, počínaje Fagarašem. Ten je zároveň nejrozlehlejším pohořím Rumunska. Najdeme zde trojici nejvyšších vrcholů Rumuska: Moldoveanu (2544 m), Negoiu (2535 m) a Viștea Mare (2527 m). Skalnatý hřeben, dlouhý zhruba 70 km, se táhne od východu k západu, přičemž svahy na severní straně jsou velmi prudké, na rozdíl od mírnějšího stoupání z jihu, kde se táhnou dlouhá zalesněná údolí. Přechod celé hřebenovky trvá za ideálních podmínek zhruba týden. Ideální podmínky ovšem nastávají zřídka a je dost možné, že vás notoricky známé fagarašské rozmary počasí přimějí výpravu předčasně ukončit. Nástupních cest je celá řada, ale ať už půjdete z východu na západ, nebo naopak, je nejlepší na hřeben vystoupat ze severu. Jednak je to rychlejší, jednak je severní strana dobře dostupná vlakem i autobusem. Trasa je velmi náročná nejen fyzicky, ale i psychicky, protože často vede nad propastmi a příkrými srázy. Nebezpečný je zejména přechod vrcholů Negoiu a Șerbotă a také hřebene La trei pași de moarte (Tři kroky od smrti). Čeká vás tu spousta míst jištěných řetězy nebo kabely, takže se docela hodí ferratové rukavice. Dobrá zpráva je, že v každém sedle, kde se dá přespat, najdete i pramen. Na trase jsou také útulny a chaty Salvamontu, rumunské horské služby.
Hřeben kolmo protíná silnice Transfăgărășan, díky níž mohou od července do října pohoří navštívit i motorizovaní turisté. Je ale třeba počítat s tím, že během pěkných víkendových dnů tu bývá dost plno. Transfăgărășan nechal postavit megalomanský diktátor Ceaușescu, který údajně chtěl, aby svou velkolepostí překonala silnici Transalpina v pohoří Parâng, vystavenou již za krále Carola II. Transfăgărășan na jižní straně stoupá nejdřív pozvolna kolem přehradní nádrže Vidraru a v nejvyšší části ji několikrát přetíná vodopád Capra. Přímo pod hřebenem vede tunelem, který končí na severní straně u plesa Bâlea, kde stojí několik horských chat a ve stáncích na parkovišti se dá kromě suvenýrů nakoupit také čerstvý sedmihradský bramborový chléb, místní uzeniny a sýry. Z hřebenovky je to malá zacházka, ale ideální, pokud potřebujete doplnit potraviny (nebo zatoužíte po dobře vychlazeném ležáku). Na severní straně silnice klesá řadou serpentin, souběžně s lanovkou, pod kterou najdete další z velkých fagarašských vodopádů, nesoucí rovněž jméno Bâlea.
Od Fagaraše na západ
Na východ od Fagaraše leží třetí nejvyšší pohoří Rumunska, Bucegi, kterému se věnujeme v článku o Sinaii. Zamíříme teď proto na opačnou stranu. Západně od Fagaraše se rozkládá druhé nejvyšší pohoří Rumunska Parâng, mezi českými turisty velmi oblíbené zejména proto, že tu potkáte jen málo jiných lidí. Podobně jako Fagaraš, i Parâng vymodeloval ledovec, který tu po sobě zanechal pozoruhodné množství ples. Nachází se tu také čtvrtý nejvyšší vrchol Rumunska, Parângul Mare (2519 m). Přechod hřebene se dá zvládnout za pouhé tři dny, proto turisté rádi pokračují v cestě na vedlejší pohoří Căpățînii nebo Șureanu. Oblíbená hřebenovka vede od západu z hornického města Petroșani, kde se dá část stoupání vyjet lanovkou (pokud zrovna funguje). Také toto pohoří protíná silnice, výše zmíněná Transalpina, která i přes Ceaușescovu snahu zůstala nejvýše položenou rumunskou komunikací (v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 2145 m). Bývá v provozu někdy již od poloviny května, jindy od června, podle toho, kdy se podaří zbavit ji sněhu. Jižní úpatí hor je krasové a najdeme tu jen pár kilometrů od sebe veřejnosti přístupné jeskyně Muierilor a Polovragi.
Ještě dále na západ leží pohoří Retezat, které dosahuje podobných výšek jako Bucegi (často se jako třetí nejvyšší pohoří v Rumunsku uvádí právě Retezat, protože v různých pramenech se objevují různé údaje o jejich výšce). V části Retezatu se rozkládá stejnojmenný nejstarší rumunský národní park. Vyšší polohy jsou skalnaté a kamenité, opět s řadou ples, včetně největšího rumunského ledovcového jezera Bucura ve výšce 2030 m n. m. Na jeho břehu se dá tábořit a najdete zde také chatu horské služby. Hřeben má tvar nakloněného písmene H a při jeho překonávání vás čekají velké výškové rozdíly. Nejvyšším vrcholem je Peleaga (2509 m), sedmá nejvyšší hora Rumunska…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rumunsko