Lipsko

Lipsko
Rozjímat v místech, kde se psaly dávné či novodobé dějiny Německa, třeba ve veletržním areálu, ve stínu betonového monumentu stejně monstrózního jako bitva národů, kterou připomíná a jež se tu odehrála v 19. stol., nebo v kostele sv. Mikuláše, kde se lidé v roce 1989 modlili za svobodu. Zajít na slavný knižní veletrh, povečeřet ve sklepní restauraci s duchem Goetheho Fausta, projít si galerie v někdejší textilce, plavit se jezerní krajinou, posedět v druhé nejstarší evropské kavárně, zpotit se v deštném pralese v jedné z druhově nejbohatších zoologických zahrad v Evropě nebo záměrně nasednout na pozdější vlak, abyste mohli šmejdit sortimentem v nákupních promenádách unikátního železničního nádraží. To všechno a mnoho dalšího je splnitelné, stačí jen zajet do Lipska.

Od jarmarků k veletrhům
Původní slovanská osada „urbs Libzi“ založená v 10. stol. dostala jméno podle lípy, posvátného stromu Slovanů. Již v roce 1165 získala od markraběte Oty Míšeňského status města a právo konat „v Lipzi jarmarky“. Není se čemu divit, vždyť geografická poloha na křižovatce obchodních cest Via Regia a Via Imperii Lipsko přímo předurčovala k jeho významné roli v rámci středoevropského veletržního dění. S více než 850letou veletržní tradicí patří mezi nejstarší obchodní centra světa. Významným mezníkem byl rok 1895 a přechod od trhů, kde se zboží přímo prodávalo, k trhům, na nichž se „pouze“ vystavovaly jeho vzorky. Zkratka vzorkových trhů MM (z německého Mustermesse) se na dlouhá léta stala emblémem města a i dnes se tato písmena točí na výškové budově naproti hlavnímu nádraží. Kvůli nedostatku místa v centru, kde se od počátku veškeré trhy konaly, bylo počátkem 20. let 20. stol. otevřeno na jihovýchodě města, nedaleko od Památníku bitvy národů, asi padesátihektarové výstaviště, nyní zvané Staré (Alte Messe). Od roku 1996 ho kompletně nahradil dvakrát tak velký a moderní areál na severu Lipska (Neue Messe), kde se aktuálně koná ročně kolem 40 veletrhů a asi 100 různých kongresů. Staré výstaviště se postupně proměňuje v oblast, kde sídlí několik vědeckých institucí, autosalony známých značek, ale vznikají tam i sportoviště a další zařízení pro využívání volného času.

Kultura a vzdělanost
Jiným významným datem v historii Lipska byl rok 1409, kdy zde němečtí mistři, kteří po vydání Dekretu kutnohorského odešli z pražské Karlovy univerzity, založili novou univerzitu. Alma mater lipsiensis je po Heidelbergu druhou nejstarší nepřetržitě fungující vzdělávací institucí v Německu. Svá studentská léta zde prožilo mj. na padesát nositelů Nobelovy ceny a mnoho dalších osobností, mezi nimi například Richard Wagner, Friedrich Nietzsche či současná spolková kancléřka Angela Merkelová.

Specifické místo v dějinách Lipska má výroba knih. Již v 19. stol. zde sídlilo 1500 firem z tohoto oboru, od tiskáren přes knihvazačství až po nejvýznamnější německá nakladatelství jako Baedeker či Brockhaus. Knižní „průmysl“ zažíval na přelomu 19. a 20. stol. takový rozkvět, že zaměstnával desetinu obyvatel města. Většina produkce byla soustředěna v tzv. Grafické čtvrti, kterou ovšem zničily spojenecké nálety za 2. sv. války. Celkem bylo ve městě bombardováním srovnáno se zemí více než 60 % všech budov. V Lipsku se každoročně koná knižní veletrh, jehož počátky sahají až do první poloviny 17. stol. Po sesterské akci ve Frankfurtu nad Mohanem je zdejší jarní veletrh druhým největším svého druhu v SRN. V roce 1912 byla také v Lipsku založena Německá knihovna (Deutsche Bücherei), která až do rozdělení země po válce sloužila jako ústřední místo, kde se archivovala veškerá německy psaná literatura. Dnes je v Lipsku druhé pracoviště Německé národní knihovny (Deutsche Nationalbibliothek), která má hlavní sídlo ve Frankfurtu n. M., a od roku 2010 ti sídlí rovněž Hudební archiv.

O Lipsku, které je partnerským městem Brna, lze bez nadsázky říct to, co možná zní jako otřepané klišé – procházet jím je jako listovat v učebnici, a to nejenom dějepisu, ale i stavitelství, hudby a výtvarného umění. Patrné jsou stopy různých etap historie včetně té „východoněmecké“ i příklady modernizace města po pádu Berlínské zdi, ke kterému nemalou měrou přispěli právě zdejší občané. Na protest proti tehdejšímu komunistickému režimu se na podzim 1989 pondělí co pondělí tiše procházeli městem se svíčkou v ruce a modlili se za změnu režimu a svobodu v impozantním kostele sv. Mikuláše. Jeden ze dvou nejvýznamnějších lipských kostelů byl postaven roku 1165 v románském slohu, následně pozdně goticky přestavěn, barokně upraven a jeho interiéru dal roku 1797 Johann Carl Friedrich Dauthe klasicistní podobu. Proslulé pondělní pochody postupně přerostly v masové hnutí a snad až se zázrakem hraničí fakt, že vůči nim nezakročil tehdejší režim včetně obávané tajné východoněmecké policie Stasi. Její praktiky dnes připomíná naštěstí už jen muzeum. Sídlí v budově Runde Ecke, „kulatý roh“, kde měla Stasi 40 let svoji centrálu. Naopak úlohu, kterou sehrál kostel sv. Mikuláše v „mírové revoluci“ na podzim 1989, připomíná na náměstí před ním (Nikolaikirchhof) od roku 1999 Mikulášský sloup – replika jednoho z Dautheho sloupů, které nesou kostelní trojlodí. A také tabule s heslem „Nikolaikirche – offen für alle“ (kostel sv. Mikuláše je otevřen všem), které zde nechal namontovat už v roce 1986 tehdejší farář Christian Führer, jedna ze známých postav lipského protikomunistického odporu.

Nedávnou minulost připomíná také znovuzrozený kostel sv. Pavla. Původně v roce 1240 vysvěcený dominikánský klášterní kostel převzala i s celým klášterním areálem Lipská univerzita, když byl klášter během reformace v roce 1543 zrušen. Z kláštera vznikla kolej Collegium Paulinum a kostel sloužil jako univerzitní – konaly se v něm bohoslužby, promoce, pohřbívali se v něm univerzitní profesoři a v případě potřeby se proměnil v auditorium maximum, největší univerzitní posluchárnu. V 19. stol. nahradil staré klášterní budovy nový komplex zvaný Augusteum, ale původní kostel v jeho sousedství sloužil dál. Přežil i spojenecké bombardování za 2. sv. války, socialistickou éru však nikoli.

„Das Ding muss weg!“ „Ta věc musí pryč!“ měl prý pronést šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht, paradoxně lipský rodák, když se v říjnu 1960 při otevírání nové budovy opery, vzdálené asi sto metrů, zadíval na kostel. Důvodem byla zamýšlená rekonstrukce náměstí Augustusplatz spojená s výstavbou nového univerzitního areálu. K realizaci tohoto záměru došlo 30. května 1968 v deset hodin dopoledne. Soudruzi nechali svatostánek, a s ním kus dějin vlastního národa, odstřelit i s bohatým církevním a uměleckým inventářem z několika století. A když už byli v ráži, přidali k tomu i celé Augusteum, byť šlo o stavbu, která z technického hlediska rozhodně demolici nevyžadovala.

Až do roku 1975 pak v těchto místech vznikal nový univerzitní komplex v duchu „klasické“ funcionalisticko-socialistické architektury NDR. Po znovusjednocení Německa vyústily dlouhé diskuse nakonec ve stavbu nového univerzitního kampusu podle projektu nizozemského architekta Erika van Egeraat. Původně měl být hotov k 600. výročí založení univerzity, stihnout se to však podařilo teprve v roce 2012.  Jeho součástí je i Nové Augusteum a na něj plynule navazující Paulinum – v průčelí do náměstí Augustusplatz stylizovaná nápodoba původního průčelí univerzitního kostela, uvnitř kombinace nového kostela, fakticky spíše kaple, a auly. Oba prostory odděluje stěna z akrylového skla, jež ukrývá umně zakomponované posuvné dveře. V případě potřeby tak lze oba prostory snadno propojit a pak zase oddělit. Má to svůj význam, protože prostor obnoveného kostela St. Pauli je trvale klimatizován, neboť v něm jsou vystaveny některé původní epitafy ze 17. stol. a také svatopavelský křídlový oltář z konce 15. stol., zatímco neogotická aula bez ozdob a uměleckých děl, nechávající vyznít prostou krásu přímek kanelovaných sloupů a křivek pseudokřížové klenby, se vytápí a větrá pouze při konání konkrétních akcí.

Jen pár desítek metrů od nového univerzitního kampusu stojí na Augustusplatzu koncertní budova Gewandhaus, v historii už třetí, postavená v letech 1977–1981. Před ní zdobí náměstí kašna Mendebrunnen z roku 1886. Nese jméno své donátorky, Marianny Pauliny Mendeové, vdovy po bohatém obchodníkovi, která odkázala městu 150 000 marek na její vybudování. Veškeré náklady na neobarokní dílo Adolfa Gnautha s bronzovými sochami Jakoba Ungerera to nepokrylo, a tak byly potřebné prostředky doplněny z odkazu Franze Grassiho. Naproti Gewandhausu, jen přes tramvajové koleje, se rozkládá již zmíněná Opera, která existuje již 325 let. A nad tím vším se tyčí lipský „zub moudrosti“, jak zní jedna z lidových přezdívek devětadvacetipatrové budovy City-Hochhaus. V nejvyšším patře mrakodrapu vysokého 142 m je panoramatická restaurace, která stejně jako vyhlídková terasa nad ní nabízí fascinující pohledy na rozrůstající se město. Pro „přízemnější“ poznávání Lipska se kromě vlastních nohou výborně či městských tramvají a autobusů výborně hodí sedlo kola nebo dokonce i loďka či kajak, zvláště pokud se vypravíte do nedaleké jezerní oblasti Leipziger Neuseenland.

Muzejní a vůbec kulturní nabídka divadel, kabaretů, koncertů, muzeí, výstav či různých performancí takřka nezná mezí. Tvoří zde například i jeden z nejznámějších soudobých německých malířů Neo Rauch. Jedním ze synonym Lipska je jeho hudební tradice, a to díky plejádě proslulých skladatelů a hudebníků, kteří se zde buď narodili, jako třeba Richard Wagner či Clara Schumann, nebo působili, jako zejména Johann Sebastian Bach a Felix Mendelssohn Bartholdy. Dodnes zachovaná a velkoryse podporovaná tradice legendárního Tomášského chlapeckého pěveckého sboru při kostele sv. Tomáše začíná už v 12. stol.

Průmyslové dědictví
Průmyslové dědictví s novým využitím reprezentuje například areál někdejší přádelny bavlny Baumwollspinnerei, o které píšeme v samostatném článku, nebo nedaleko od ní, na druhé straně kanálu Karla Heineho stojící bývalá výtopna přeměněná jako Kunstkraftwerk v experimentální továrnu pro umění, iluzi, kulturu, design, komunikaci a happeningy. Více než 100 let se v okolí Lipska těžilo hnědé uhlí, nejintenzivněji v době válečného hospodářství orientovaného na soběstačnost v době 2. sv. války a poté v socialistické éře, kdy bylo hnědé uhlí hlavním energetickým zdrojem NDR. Ke konci tohoto období se těžba přiblížila k samým hranicím města. Naštěstí už nedošlo k uskutečnění plánů, které předpokládaly na počátku 21. stol. třeba úplnou likvidaci města Zwenkau. I tak zmizelo kvůli těžbě kolem Lipska přes 70 vesnic a bylo přesídleno asi 24 000 obyvatel. Po sjednocení Německa se energetická koncepce změnila a povrchové hnědouhelné doly kolem města byly rychle uzavírány, většinou už během 1. pol. 90. let. Poté byl zahájen dlouhodobý a stále probíhající proces rekultivace těžební oblasti a její proměny ve výše zmíněnou Leipziger Neuseenland – krajinu nabízející nejrůznější rekreační možnosti zejména u nových jezer vzniklých zatopením někdejších dolů. Plně napuštěno jich je už více než deset, další se ale ještě plánují. Bezprostřední připomínkou těžby je Park důlní techniky u dálnice č. 38, pár kilometrů od jižního okraje Lipska. Expozici na více než 5 ha dominují dva obří technické originály z dolu Espenhain, kolesové rypadlo a už z dálky viditelný pásový zakladač.

Stará a Nová radnice
Liberální Lipsko s pověstnou otevřenou svobodomyslnou společností láká investory, firmy, vědce, studenty i turisty a chlubí se mnoha „nej“. Uspokojí hlad po vzdělání, poznání, vědě, sportovním i kulturním vyžití, zábavě, duchovnu i světských radovánkách, ať už třeba v architektonicky zajímavých pasážích, v uličkách s hospůdkami a bary, v trendových čtvrtích či dobových kavárnách nebo v moderních nákupních centrech. Lokální potraviny i speciality odjinud nabízejí prodejci na pravidelných trzích, které se konají vždy v úterý a v pátek na náměstí Markt před renesanční Starou radnicí přeměněnou v historické muzeum, o němž píšeme jinde. Na rozlehlém Marktu se koná třeba také část červnového Bachova festivalu a v prosinci adventní trhy.

Novou radnici, jejíž základní kámen byl položen v roce 1899 na místě, kde stával lipský hrad Pleißenburg, najdete o několik stovek metrů dál u vnitřního lipského okruhu, naproti budově Nejvyššího správního soudu, která je architektonicky rovněž zajímavá a připomíná berlínský Reichstag. Monumentální Novou radnici postavil tehdejší městský stavitel Hugo Licht ve stylu eklektického historismu a odrážejí se v ní všechny významné epochy městských dějin. Část městské správy sídlí v sousedním Městském domě (Stadthaus), který postavil rovněž Licht v trochu střízlivějším stylu a propojil ho s Novou radnicí nad ulicí Lotterstraße patrovým mostem, opravdu jen vzdáleně připomínajícím slavný most Vzdechů v Benátkách.

Před jihozápadním nárožím Nové radnice stojí za pozornost památník lipského primátora Carla Friedricha Goerdelera. Pozoruhodné není jen jeho provedení (desky zasazené horizontálně do země a zvonová šachta obklopená třístupňovým kruhovým schodištěm s Goerdelerovými citáty), ale také primátorův životní příběh. Kandidaturu zpočátku poměrně nacionalisticky orientovaného právníka na lipského starostu podporovali v roce 1930 i národní socialisté. Goerdeler se s nimi ale záhy názorově zcela rozešel, a když v listopadu 1936 nacisté odstranili kvůli jeho židovskému původu pomník Felixe Mendelssohna Bartholdy před Gewandhausem, odstoupil na protest z funkce. Postupně se stal jednou z hlavních postav odporu proti fašistické vládě a po plánovaném atentátu na Hitlera v červenci 1944 se s ním počítalo jako s novým říšským kancléřem. Po nezdařeném atentátu byl Goerdeler zatčen a na počátku února 1945 popraven.

Lužní lesy, největší nádraží i automobilky
Lipsko ležící na soutoku řek Weißer Elster, Pleiße a Parthe se pyšní tím, že na nivách kolem prvních dvou zmíněných roste uprostřed jižní části velkoměsta původní lužní les. Směrem k severu plynule přechází v pás parků, které ze západní strany lemují historické centrum, aby na severozápadě města opět přešly v lužní les. Téměř 600 000 obyvatel města tak má k dispozici neobvykle velké množství zeleně i vody k rekreačním účelům i k přírodovědnému vzdělávání – v jižním lužním lese mají k dispozici naučnou botanickou zahradu i park divokých zvířat asi s 25 druhy středoevropské fauny.

Město je dobře dostupné po silnici, po železnici i letecky (mezinárodním letiště Lipsko-Halle). Z dopravních staveb vyniká obrovité hlavní nádraží z roku 1915, které je jednou z největších hlavových („koncových“) železničních stanic v Evropě. Jeho průčelí je široké 298 m. V 2. pol. 90. let prošlo nádraží náročnou rekonstrukcí a dnes poskytuje cestujícím nadstandardní servis sahající od gastronomie až po lékárnu či holiče.

Dnešní Lipsko je atraktivním místem k životu i práci – dokonce natolik, že jen stěží uspokojuje poptávku po nových bytech nebo třeba místech v mateřských školkách. Mezi největší zaměstnavatele patří nejen dopravní podnik či dráha, ale také významné automobilky – o jedné z nich se dočtete o pár stránek dál. Díky své poloze je Lipsko také jedním z nejvýznamnějších logistických center v Německu.

Do Lipska se v jeho tisícileté historii upíral zrak světa mnohokrát. Současné moderní město, které si v mnohém zachovalo svou autentičnost, se vylouplo do krásy a nabývá významu i popularity. Na toulky jeho minulostí i přítomností si nezapomeňte přibalit plavky, pedály, pohodlné kecky, lodičky do divadla a na lodičky vesla.

Lipsko