Podle ústavy je hlavním městem Nizozemského království Amsterdam. Sídlem parlamentu, vlády, krále, mnoha zastupitelských úřadů i mezinárodních institucí je však Haag – město, které přísně vzato po většinu své existence městem vůbec nebylo a u kterého si dodnes tak trochu nejsme jistí, jak se vlastně správně jmenuje.
Haag s více než půl milionem obyvatel je dnes po Amsterdamu a Rotterdamu třetím největším nizozemským městem. Mezi touto trojkou panuje velká rivalita, která se odráží i v různých úslovích. Tak třeba: „V Rotterdamu pracovat, v Haagu žít a v Amsterdamu se bavit.“ Nebo jinak: „V Rotterdamu se peníze vydělávají, v Amsterdamu utrácejí a v Haagu se o tom mluví.“ Jen ve fotbale je Haag takový chudý příbuzný. Zatímco amsterdamský Ajax a rotterdamský Feyenoord jsou mezinárodně známé velkokluby, ADO Den Haag hraje v současnosti až druhou nejvyšší nizozemskou soutěž, kam sestoupil v roce 2021.
Na počátku historie Haagu byl lovecký revír hrabat z Hollandu s dvorcem, kde panstvo přespávalo. Ten stál u jezírka, jež pod jménem Hofvijver najdeme v centru města dodnes. Kolem hraběcího dvorce začala vznikat vesnička, která se poprvé objevila v písemných záznamech v roce 1242 jako Die Haghe. Cesta od tohoto jména k dnešnímu Den Haag je poměrně zřejmá. O něco později se ale objevilo ještě druhé jméno vycházející z původního účelu tohoto území – nejprve jako des Graven hage a od 17. stol. v současné podobě ʼs-Gravenhage, což znamená „hraběcí obora“. Město samo používá v současnosti jako oficiální jméno Den Haag, v češtině běžně zkracované pouze na Haag. A tak se toho držme i v tomto článku, byť nizozemská pošta ještě nedávno hlásila, že zásilky mají být adresovány do ʼs-Gravenhage (ale do Haagu doručovala rovněž).
Přebudovat lovecký dvorec na velký hrad chtěl už hrabě Floris IV., který se tu narodil, jenže se mu podařilo zemřít na následky turnajového zranění dříve, než se začalo stavět. Jeho syn Vilém II. se v bouřlivé polovině 13. stol., kdy se velká část západní Evropy zmítala ve sporech a bojích o korunu císaře Svaté říše římské a papež uvalil klatbu na dosavadního císaře Fridricha II. z rodu Štaufů, stal římským králem a kandidátem na císaře. S vidinou přijímání nejmocnějších panovníků v říši pustil se v Haagu do stavby velkého paláce, ale pak si odskočil zpacifikovat odbojné Frísy, což se mu stalo osudným, protože z tohoto tažení se už nevrátil. A tak to byl až jeho syn Floris V., který stavbu dokončil a od roku 1291 přeložil do paláce své hlavní sídlo. Netrvalo to však dlouho, v roce 1296 byl Floris V. zavražděn a jeho syn Jan I. zemřel o tři roky později údajně na úplavici, leč spekulovalo se i o otravě. Janovi bylo tehdy 15 let a neměl potomky, takže rod hrabat z Hollandu jím vymřel a mocenské centrum se přesunulo jinam. Nicméně nejpozději od vzniku Republiky Spojených provincií na konci 16. stol. můžeme Haag směle označovat za nizozemské hlavní město – aniž by kdy dostalo městská práva.
Za tuhle anomálii mohla především bohatá nizozemská kupecká města, která žárlila na vzestup slávy Haagu, a proto hlasovala proti jeho vstupu do generálních stavů, takže formálně zůstával Haag pořád vesnicí. O jistou nápravu se postaral až Ludvík Bonaparte, mladší bratr Napoleona, který byl v letech 1806–1810 holandským králem. Když v prvním roce své vlády přijel do Haagu, trval na tom, aby mu následujícího dne byly při slavnostním ceremoniálu předány klíče od města. Jenže Haag coby vesnice nesměl mít hradby, neměl ani žádnou bránu, takže ani žádné klíče. Co teď? Radní ve spěchu požádali stříbrníka Françoise Simonse, aby vyrobil dva pozlacené stříbrné klíče. A podařilo se – následujícího dne je králi nabídli na vyšívaném polštářku a o několik měsíců později Ludvík prohlásil Haag „třetím městem království“.
Všechno se vyřešilo až v roce 1851, kdy nizozemská legislativa přestala rozlišovat města a vesnice, neboť se ze všech sídel staly gemeenten, obce. Haag zůstal rezidencí krále a také sídlem vlády, Amsterdam získal postavení hlavního města, na čemž nemění nic ani fakt, že v současné podobě nizozemské ústavy je tato skutečnost zmíněna na jednom jediném místě v souvislosti s inaugurací nového panovníka.
Turistům Haag nabízí nekonečné moře možností, jak v něm strávit čas. To jsem si nevymyslel, tuhle slovní hříčku používá tamní turistický úřad v narážce na to, že Haag prezentuje jako „město u moře“. V historickém centru, které je ve srovnání s Amsterdamem menší a kompaktnější, můžete například vyrazit na zhruba hodinovou procházku po místech spojených s různými panovníky. Na nejvýznamnější narazíme u již zmíněného Hofvijveru, dnes už zregulovaného, a zcela tak naplňujícího své jméno „Zámecký rybník“. Celou dlouhou jižní stranu obdélníkovité vodní nádrže zaplňuje Binnenhof („vnitřní dvůr“), komplex budov různého stáří, kde od doby Mořice Oranžského sídlili místodržitelé Spojených provincií Holland a Zeeland a dnes tam mj. zasedají obě komory nizozemského parlamentu. Z množství staveb se vymyká ta nejstarší, Ridderzaal neboli Rytířská síň, jež je pozůstatkem prvního paláce vystavěného hrabětem Florisem V. Do středu pozornosti se dostává každé třetí úterý v září, na které připadá Prinsjesdag, „princův den“. Král sem v tento den přijíždí ve Zlatém nebo Skleněném kočáru ze svého nedalekého paláce Noordeinde, kde úřaduje, aby pronesl na společném prvním zasedání parlamentu v nově sezoně trůnní řeč. Binnenhof prochází aktuálně rozsáhlou rekonstrukcí, která by měla trvat ještě asi tři roky a o jejímž průběhu se turisté dozvědí spoustu podrobností v nedalekém speciálním informačním centru.
Hned vedle Binnenhofu stojí Mauritshuis, městský palác, který si v letech 1636–1641 nechal postavit Johan Mořic, kníže Nasavsko-Siegenský, generální guvernér nizozemských držav v Brazílii. V budově je umístěna Královská obrazová galerie, velmi kvalitní sbírka převážně ze 17. stol., zlatého věku nizozemského a vlámského malířství. Jejím základem se stala kolekce asi 200 obrazů Viléma V. Oranžského, posledního místodržícího Spojených provincií, kterou nizozemskému státu věnoval jeho syn, král Vilém I. Postupně se rozrostla až na čtyřnásobek a svými díly jsou v ní zastoupeni třeba Johannes Vermeer, Rembrandt van Rijn, Frans Hals, Jan Steen, Paulus Potter, Pieter Brueghel a mnozí další. Pokud do Mauritshuisu půjdete, nezapomeňte, že více než 150 obrazů právě z původní Vilémovy sbírky je vystaveno v Galerii prince Viléma V. na opačném konci Hofvijveru, asi pět minut chůze od Mauritshuisu na náměstí Buitenhof. Tato galerie otevřená roku 1774 byla vůbec prvním veřejným muzeem v Nizozemsku. Instalačně se vrací do doby svého vzniku, takže obrazy jsou umístěny na celou výšku stěn těsně vedle sebe, rám na rám. Vstupenka platí do obou expozic.
Nedaleko od Binnenhofu jsou také dva kostely úzce spojené s oranžským rodem. Kloosterkerk postavený kolem roku 1400 je vůbec nejstarším kostelem ve městě. Původně patřil k dominikánskému klášteru, který byl ale stržen už v roce 1583. Od roku 1617 funguje jako protestantský chrám. Hned v roce 1625 se v něm ženil princ Frederik Hendrik s Amalií van Solms, z nedávné minulosti připomeňme, že zde byla pokřtěna princezna Ariana, nejmladší ze tří dcer současného krále Viléma-Alexandra. Grote Kerk („velký kostel“) zasvěcený sv. Jakubovi je jen o málo mladší. Výrazně ho převyšuje jeho mohutná šestiboká zvonice, s 93 m jedna z nejvyšších v Nizozemsku, na kterou lze s průvodcem vystoupat po 288 schodech a užít si kruhový výhled na město. Protestantský chrám, v němž se koná i řada kulturních akcí, využívá královská rodina s oblibou ke křtinám svých potomků – pokřtěn zde byl Vilém-Alexandr i jeho prvorozená dcera, korunní princezna Kateřina-Amalie.
Z věže Velkého kostela má člověk jako na dlani i moderní dominantu haagského centra, soubor výškových budov, které byly postaveny po roce 2000 východně od Binnenhofu, za náměstím Plein a kolem hlavního nádraží. Dvě nejvyšší budovy vysoké 147 m a dokončené v roce 2011 jsou sídlem Ministerstva spravedlnosti a bezpečnosti, resp. Ministerstva vnitra a královských záležitostí, v budově Hoftoren z roku 2003 vysoké 142 m sídlí Ministerstvo školství, kultury a vědy a Ministerstvo zdravotnictví, sociální péče a sportu. Stejné výšky dosahuje rovněž jedna z věží obchodního, kancelářského a bytového komplexu New Babylon z roku 2012. V panoramatu nepřehlédnutelná a snadno rozpoznatelná je věž Zurichtoren z roku 1999, i když je vysoká „jen“ 88 m. Ve své době to však byla druhá nejvyšší budova ve městě. Navrhl ji argentinsko-americký architekt César Pelli a zakončil zaobleným vrcholem v jasně zelené barvě. Původně si stavbu objednala pojišťovna Zurich, ale dnes v ní sídlí nejrůznější úřady státní správy.
V širším centru Haagu stojí za připomenutí přinejmenším ještě dvě místa. Naproti hlavnímu nádraží se rozkládá velká louka Malieveld využívaná pro pořádání různých festivalů, koncertů, ale i demonstrací. Za ní pak začíná asi stohektarový lesopark Haagse Bos, který je pozůstatkem oněch původních lesů hraběcí obory. Právě před sto lety, v roce 1924, byl zpřístupněn pro veřejnost. Na vzdáleném konci stojí v oddělené zahradě Paleis Huis ten Bosch, druhý královský palác v Haagu, ve kterém od roku 2019 bydlí současný král Vilém-Alexandr s rodinou. Nizozemský panovník má k dispozici celkem tři oficiální rezidence – kromě obou zmíněných v Haagu ještě Královský palác v Amsterdamu. Úplně na konci Haagse Bos pak nadchne milovníky motorismu automobilové Louwman Museum, kde je k vidění přes 250 vozů, jež dílem od roku 1934 shromáždili příslušníci dvou generací rodiny Louwmanů, dílem pocházejí ze sbírky Geerliga Riemera, kterou muzeum získalo v roce 1969. K největším perlám sbírky patří Black Bess, vůz Bugatti Type 18, čtvrtý vůz této série, který jako první vlastnil Roland Garros, známý francouzský letec a sportovec, a po něm slavná britská závodnice Ivy Cummingsová, která právě vůz pojmenovala podle legendárního černého oře Dicka Turpina, proslulého anglického lupiče z 18. stol. V roce 2009 se tento vůz prodal v aukci za více než dva miliony liber, v muzeu je vystaven od roku 2013. V zájmu návštěvníků si s touto bugatkou nezadají ani Aston Martin DB5, který si zahrál v bondovce Goldfinger, natož pak cadillac, jehož majitelem byl kdysi Elvis Presley.
Severně od historického centra, kousek před začátkem dalšího lesoparku Scheveningse Bosjes, stojí palác Míru (Vredespaleis) z roku 1913, který je dobrou připomínkou toho, že Haag je rovněž městem, kde sídlí několik významných nadnárodních institucí. Konkrétně v paláci Míru to jsou Stálý rozhodčí soud, pro nějž byl palác původně postaven, ale také Mezinárodní soudní dvůr zřízený v roce 1945 na základě Charty OSN.
Na druhé straně Scheveningských lesíků najdeme jednu z nejpopulárnějších atrakcí v celém Nizozemsku – Madurodam. Park miniatur, představující slavné nizozemské pamětihodnosti, části historických měst i krajiny v měřítku 1:25, byl otevřen v roce 1952 a od té doby ho navštívily desítky milionů lidí. Pokud nemáte dostatek času, tady prý poznáte to hlavní z celého Nizozemska za hodinu.
Haag je město u moře a jako takové má 11 km pobřeží, široké písčité pláže, duny a dva plážové rezorty – Scheveningen a Kijkduin. A právě v Scheveningenu, jedné z osmi dnešních městských částí, svou návštěvu Haagu zakončíme. Z někdejší rybářské osady se už v 19. stol. začalo vyvíjet vyhledávané lázeňské středisko. Dominantou pobřežního panoramatu je stále Kurhaus, hotel postavený přímo u pláže v 80. letech 19. stol., přičemž první dřevěný pavilon s lázněmi stál v těchto místech již od roku 1818. K nejkrásnějším prostorám hotelu patří Kurzaal, který původně fungoval jako koncertní síň. Vystupovali tam Herbert von Karajan, Yehuda Menuhin, Marlene Dietrich, Édith Piaf a v roce 1964 při svém prvním nizozemském koncertu také The Rolling Stones.
Jen pár desítek metrů od Kurhausu vybíhá do moře slavné molo De Pier, otevřené v roce 1961, když to první již z roku 1901 bylo zničeno za 2. sv. války. Na druhé straně stojí přímo vedle Kurhausu budova veřejného akvária Sea Life. Ve více než 45 nádržích tam můžete obdivovat podvodní svět nejen Severního moře, ale také tropických korálových útesů, ba i sladkovodní Amazonie. Největší mořskou nádrží o objemu 180 000 l vede tunel poskytující iluzi, že se procházíte po mořském dně, zatímco vám nad hlavou proplouvají žraloci, rejnoci, kanicové a nejrůznější další ryby. Nejlepší zakončení návštěvy „města u moře“, jaké si lze přát!